V dalších měsících jsme šířili tiskovinu P.D.S. – vyložte karty, ale výsledek byl opět ten, že přicházely vyhrůžky smrtí.

Dostal jsem pohlednici, na které byla „pěticípá hvězda“ a hrozba smrtí. Následovaly další hrozby telefonem i faxem.

V tom období jsme šířili články z Chiesa viva o interview kardinála Martiniho v The Sundy a Le Monde. V lednu 1996 vyšel další kritický článek s příslušným separátem o knize kardinála Martiniho „Izrael – svatý kořen“, ve kterém kardinál vyzýval katolíky, aby četli Talmud.

19. prosince 1988 odstoupil pro stáří biskup Bruno Foresti a vystřídal ho Mons. Giulio Sanguinetti, dřívější biskup v La Spezia Sarrana a v Savoně.

Mons. Sanguinetti

Mons. Sanguinetti byl jako mladý biskup generálním vikářem biskupa v Chiavari Mons. Luigiho Maverny, jehož jméno také figuruje v Lista Pecorelli s iniciací 3/6/1968, matr. 441/c a pseudonymem LUMA.

6. února 2000 vydal Don Villa knihu Odpovězte, Eminence, která přivedla Martiniho do nesnází, a jako odvetu chtěl využít Mons. Sanguinettiho k neobratné sebeobraně. Biskup poslal kardinálovi osobní dopis ze 7. března 2000 zaměřený proti Donu Villovi. Aniž by uvedl jediný omyl v uvedené knize, očerňoval Dona Villu za jeho spisy o Pavlu VI. a používal obecné fráze jako „očerňovací kampaně“, „jednostranné a radikalizující interpretace“, „porušování lásky“, „zoufalé konzervativní a předkoncilní tendence“… Nakonec Mons. Sanguinetti sliboval kardinálovi „…vynasnažím se ho, jak jen možno, umlčet prostředky, které odpovídají těmto výlevům pyšné nadřazenosti nadutého obránce pravdy“.

Nevěděli jsme, k čemu byl dopis určen, ale stalo se, že kardinál tento dopis zveřejnil v Církevním zpravodaji, a tak ho dal obecně ve známost milánskému kléru.

Mons. Sanguinetti se lekl a zareagoval na to tak, že požádal Dona Villu o rozhovor, a protože argument o zednářské infiltraci se týkal také jeho, sotva otevřel dveře, monsignore ihned spustil: „Vy si myslíte, že já jsem zednář?“ „Ale jistě“, odpověděl Don Villa, a jako doklad mu připomněl skutečnost, že byl generálním vikářem biskupa zednáře Mons. Maverny (který byl později odvolán z diecéze právě na zásah Dona Villy), a pak také fakt, že to ví z bezpečných pramenů od samotných zednářů. Biskup neodpověděl, ale odešel do druhé místnosti, aby zde ulevil své zlosti, a pak se vrátil poněkud zklidněný. Don Villa totiž obdržel kopii dopisu, který napsal jeden doktor z Milána a který ho informoval také o situaci v diecézi.

Tento dopis vyžadoval patřičnou odpověď, která představovala hned čtyři články: od Dona Villy, od jednoho známého jezuity, od významného advokáta mezinárodního práva a od generálního prokurátora u kasačního dvora. Odpověď byla zveřejněna v Chiesa viva a vytištěna také jako separát. Rána z milosti nesměla otálet. V říjnu 2000 poslal Don Villa na nejvyšší místa Vatikánu a jezuitského řádu obálku obsahující dokumenty s tak závažným obsahem, že měly učinit konce kariéry kardinála Carlo Marii Martiniho v Miláně.

Dokumenty doprovázel dopis, který podepsal Don Villa a já a ve kterém byli adresáti upozorněni, že pokud by se přihodilo cokoliv rodinám těch, kteří poskytli svá svědectví a doklady, obsah obálky byl předán také desítkám osob na magistrátu a na policejním ředitelství a první, kdo by byl stíhán, by byl kardinál Martini.

                                                  ***

V té době se projevoval Mons Sanguinetti jako velmi spřátelený nejen s kardinálem Martinim, ale také s jeho hlavou kardinálem Camillo Ruinim. V Chiesa viva se objevilo velké množství článků proti neokatechumenálnímu hnutí, jehož byl kardinál Ruini, nejmocnější muž ve Vatikánu, oficiálním protektorem.

Krátce po prvním roce episkopátu v Brescii měl Mons Sanguinetti 19. prosince 1999 v Paláci sportu setkání s neokatechumenáty z Lombardie, Verony, Piacenzy a Fidenzy, při kterém jim dodával odvahy pro jejich činnost v tomto heretickém hnutí.

Za několik měsíců 13. května 2000 publikoval Don Villa knihu Hereze v neokatechumenální doktríně, která popisovala 18 základních herezí tajného Kikova katechismu. Mons. Sanguinetti pak musel absolvovat delší „cestovní“ úkoly, které ho zavedly až do Jižní Ameriky.

Na Mons. Sanguinettiho vzpomínají v diecézi Brescia ještě pro jiné jeho dílo. Tři měsíce před svým odchodem z diecéze posvětil 23. září 2007 první kostel třetího tisíciletí ve své diecézi. Kostel, který se stal v podstatě satanským chrámem, stojí na kouzelném místě na úpatí pahorku Padergnone v předměstí Rodengo Saiano a je známý pro svůj spirální půdorys vnější kamenné zdi, která určuje jeho podobu.

Pavel VI. blahoslavený?

Masonerie ovšem chtěla mít svého člověka Pavla VI. na oltáři a to odpovídalo plánu pozvednout na oltář hned papeže dva: Jana XXIII. a Pavla VI., aby tak ještě více vynikl „nadpřirozený charakter“ II. vatikánského koncilu.

Bylo to v průběhu konání XXXV. valného shromáždění italského episkopátu, když kardinál Ruini oznámil před papežem a biskupy rozhodnutí zahájit proces blahořečení Pavla VI.

13. května 1992 předseda CEI a papežský vikář města Říma vydal dekret, kde mezi jiným stálo: Vyzýváme všechny jednotlivé věřící, aby nám sdělili přímo nebo prostřednictví diecézního soudu římského vikariátu všechny „zprávy“, o kterých se domnívají, že by mohly jakýmkoliv způsobem svědčit proti svatosti tohoto „Služebníka Božího“.

Ale Don Villa chtěl mít v té věci jasno. 25. května 1992 telefonoval svému příteli a věrnému spolupracovníku na Státním sekretariátu Mons. Nicolino Saralemu a požádal ho o informace o tomto rozhodnutí kardinála Ruiniho zahájit proces blahořečení Pavla VI.

Nato Mons. Sarala sdělil Donu Villovi, že toho rozhodnutí učinil per vim (silou) sám kardinál Ruini, protože většina italského episkopátu by to nikdy nechtěla.

Proces blahořečení probíhal až do konce roku 1997.

Donu Villovi bylo známo, že kardinál Pietro Palazzini poslal postulátorovi kauzy blahořečení list, ve kterém uvedl tři jména posledních homosexuálních milenců Pavla VI. Kardinál Palazzini byl v této věci autorita, protože byl správcem dvou sbírek dokumentů, které dokazovaly nezvratným způsobem nečistou neřest proti přirozenosti u papeže Pavla VI.

Don Villa proto rovněž napsal postulátorovi dopis, ve kterém se zmínil o tom, co mu sdělil kardinál Palazzini.

Kniha Pavel VI. blahoslavený? vyšla v únoru 1998 a já jsem se ujal úkolu zařídit expedici prvních 5 000 výtisků. Papež, kardinálové, biskupové a tisíce kněží obdrželi současně exemplář této knihy.

Z Říma přišla zpráva, že papežův vikář kardinál Ruini zuřil a žádal, aby bylo vyšetřeno, z jakých prostředků financoval Don Villa tisk těchto knih, aby je pak mohl rozeslat zdarma tisícům členů italského kléru. Když se Don Villa dověděl o tomto telefonátu, odpověděl s úsměvem: „Bylo by třeba odpovědět panu vikáři Jeho Svatosti, že sponzory jsou tři osoby: Otec, Syn a Duch Svatý“.

Reakce byly děsivé, a protože jsem figuroval jako expedient, schytal jsem část této iracionální a hněvivé vlny. Dostali jsme dokonce několik výtisků s vytrhanými stránkami nebo popsanými černými fixy, které měly zneviditelnit ty nejhorší výroky.

Biskup Bruno Foretti

V diecézi Brescia bylo pozdvižení. Biskup Bruno Foresti slíbil kléru v Brescii, že bude napsán spis, který knihu Dona Villy vyvrátí.

Od tohoto slibu uplynulo již více než dvanáct let a nic se na horizontu nerýsuje. Řádný boj na otevřeném poli není zřejmě vhodný k tomu, jak porazit Dona Villu.

Výsledek knihy byl zřejmý: kauza beatifikace byla zastavena. Nikomu se nepodařilo vyvrátit váhu a lavinu faktů, citací, dokumentů a fotografií shromážděných v knize, která činila zadost spravedlnosti a pravdě o papeži, jenž během svého pontifikátu konal pravý opak toho, co byl povinen plnit, jak se v den své korunovace zavázal slavnostní přísahou.

<   >

 (pokračování)