Beze mše svaté zůstalo 50. výročí úmrtí Charlese de Gaulla spolu se 130. výročím jeho narození. Na generála, vůdce francouzského odboje a pak prezidenta bylo vzpomenuto jen pro jeho politické a vojenské nadání, nikoliv pro jeho katolickou víru, která ho navíc vedla po celý jeho život. Obřadu u jeho hrobu v Colombey-les-Deux-Églises se zúčastnilo 30 osob a tradiční rekviem se nekonalo „z důvodu pandemie“. 30 osob, tedy přesně podle normy jeho nástupce Emmanuela Macrona pro povolenou účast na liturgických obřadech v době tohoto druhého lockdownu. Po zrušení mše k uctění půl století jeho úmrtí zbylo jen provedení vojenského obřadu, což je při takové příležitosti nedostačující, a jak prohlásil jeho syn Philip, o otci se mluvilo jen jako o vlasteneckém politikovi, jenže on chodil vždy po dvou nohách: vlastenectví a katolické víry.

Charles de Gaulle se narodil v Lille 1890 v hluboce katolické rodině jako syn profesora dějin a literatury na jezuitské akademii; ten mu předal velkou citlivost pro sociální otázky, jakou probudila encyklika Lva XIII. Rerum novarum. Inspirace sociální nauky církve poznamenala jeho politickou činnost v letech jeho působení v roli prezidenta, který zůstává vzorem zdravého laického smýšlení, jaké uzrálo na půdě národních křesťanských hodnot. Generál čerpal z textů katolických spisovatelů a myslitelů, jako byli Ernest Psichari, Georges Bernanos, François Mauriac a Francois-René de Chateaubriand. Ale de Gaulle zůstal především po celý svůj život horlivým a praktikujícím katolíkem, který jak připomíná jeho syn Philip, učinil z víry stěžejní sílu svého života. Byl jím především v době londýnského exilu jako hlava francouzského odboje, jehož znakem byla trikolora s lotrinským křížem, symbolem svobodných občanů bojujících proti „hackenkreutzu“, který je chtěl zotročit.

Když obdržel v červnu 1942 zprávu o prvním vítězství Rezistence Svobodné Francie v bitvě u Bir Hakeim, tehdy jako předseda exilové vlády se ihned odebral do katolické kaple v Londýně, aby zde zapěl Magnificat. Hymnus vděčnosti k Pánu provázel také jeho triumfální návrat do Paříže po osvobození v srpnu 1944, kdy z katedrály Notre Dame byl vykázán arcibiskup kardinál Suhard, obviněný některými členy Resistence z kolaborace s vichistickým režimem. Toto gesto se však protivilo de Gaullově vůli, jak po letech přiznal v Knize pamětí, ale podvolil se mu, aby neprovokoval některé obzvláště antiklerikální činitele. (…)

Během desetiletí ve funkci prezidenta de Gaulle jako voják a hlava Francouzů, která se nesklonila před Hitlerem, často pobýval v usebranosti před Nejsvětější Svátostí. V Elysejském paláci dal zřídit malou kapli, kde několikrát celebroval mši svatou také jeho vnuk František, misionář v Africe, a kde byl uctíván také bronzový obraz černé Madony Čenstochovské, který mu darovali polští biskupové. Charakteristickým rysem francouzského prezidenta byla podpora církvi pronásledované v komunistickém bloku. Během oficiální návštěvy v SSSR v roce 1966 si vyžádal znovuotevření kostela Panny Marie Lurdské, který byla čtvrt století uzavřen, a účastnil se zde spolu s manželkou nedělní mše svaté na podporu katolické komunity pod sovětským jhem. Víru velmi posilovalo také jeho manželství s Yvonnou, která svého času byla dokonce terčem posměchu jako horlivá až bigotní katolička.

Víru manželského páru posilovala i poslední narozená dcera Anna, postižená Downovým syndromem (31 let dříve, než Jerôm Lejeune identifikoval tuto vadu jako trisomii chromozómu 21). Tato postižená dívenka byla generálovým miláčkem, o kterém řekl jednomu vojenskému kaplanovi: tato dívenka je moje radost, moje síla a milost od Boha pro můj život, pomáhá mi dívat se při všech nezdarech i poctách stále výše.

Ve Francii ve dvacátých a třicátých letech ona vada byla podnětem k mnoha předsudkům a o těchto dětech se mluvilo jako o mongoloidech, často byly odkládány a pak zůstávaly opuštěné v ústavech bez pozornosti a něžnosti. De Gaullovi posilováni svou vírou přijali Annu jako „dítě rovné všem ostatním“ (jeho slova ihned po narození) a zahrnovali ji pozorností a něžností. Černobílá fotografie představuje generála v saku a s kravatou, jak se baví se svým miláčkem v póze, na jakou Francouzi nebyli zvyklí, protože ho vídali jen v uniformě. De Gaulle učil Annu modlitbám a jeho manželka se podílela na otevření domova pro postižené, kteří v ekonomické nouzi zůstávali často v prekérní situaci. Když Anička v roce 1948 zemřela, generál prohlásil: »Její duše je nyní svobodná, ale její smrt nám způsobila nesmírnou bolest«. Na její památku byla pojmenována nadace, která umožnila otevření zvláštního domova a Charles věnoval na jeho podporu výtěžky z prodeje svých pamětí.

V závěti sepsané již v roce 1952 osvoboditel Francie uvádí, že odmítá státní pohřeb a chce být pochován v Colombey-les-Deux-Églises vedle Aničky. A tak se skutečně stalo. Jeho rakev ozdobená křížem byla nesena na hřbitov bez hudby a fanfár, protože, jak to vysvětluje syn Philip, »pro tatínka je liturgie římského obřadu dostatečnou krásou k uctění křesťana, pro kterého je jeho smrt triumfem«.

Padesát let po jeho odchodu je jistě tristní připomenout ho jen laickou ceremonií beze mše. Idea Francie pro generála, který pokládal Chlodovíkův křest za nejvýznamnější bod národní historie, je ve velkém kontrastu k zemi, kde státní moc omezuje náboženskou svobodu dokonce i o vánočních svátcích. Nicméně vitalita francouzských věřících v protestu proti zákazu skýtá, jak předpovídá de Gaulle, naději, že plamen křesťanství se ještě rozhoří a vrhne pravé světlo na lásku a bratrství v slzavém údolí, kde století za stoletím se probouzí duchovní a mravní inspirace Francie.

Nico Spuntomi, La Nuova Bussola Quotidiana