(Z)vůle lidu, která odsoudila Krista

                                 30. 3. 2021

Poučení ze čtení o Pánově umučení je nevyčerpatelné a zahrnuje všechny směry lidského života. Řeky inkoustu popsaly a komentovaly proces, kterým byl Pán Ježíš odsouzen k smrti. Chceme pochopit některé podrobnosti tohoto dramatického procesu, který je dodnes předmětem studií.

Od evangelisty Jana (11,47 násl.) víme, že vůdci židovského národa, zuřící proti Pánu, který právě vzkřísil Lazara, si nechali poradit, aby ho odstranili: „Co uděláme? Tento muž dělá mnoho zázraků. Pokud mu to dovolíme, všichni v něj uvěří: a přijdou Římané a vyhladí naši zemi a národ“. V tomto prohlášení bylo skryto nejjemnější pokrytectví, protože kdyby byl Kristus politickým mesiášem – a Židé dobře věděli, že to není pravda – byli by první, kdo by ho následovali, aby se osvobodili z římského jha. Velekněz toho roku Kaifáš poté vyhlásil první rozsudek smrti: „Je lepší, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ“ (Jan 11,50). „S největší ďábelskou mazaností – komentuje P. Marco Sales – Kaifáš předstírá, že nikoliv z nenávisti k Ježíši, ale z důvodu státu, tedy z horlivosti pro veřejné dobro soudí, že je lepší, aby jeden člověk, tedy Ježíš nevinný, šel na smrt, než abyste viděli zahynout celý národ“. Od toho dne – uzavírá sv. Jan – se rozhodli, že ho zabijí (v. 53), to znamená, že byla nařízena smrt Spravedlivého.

Po Jidášově zradě byl Pán podroben dvěma výslechům: náboženskému před Annášem a Kaifášem a civilnímu před Pilátem.

První soud, který zavedly židovské úřady, se konal v noci: postup byl nezákonný, protože se musel konat ve dne a za přítomnosti svědků, ale tito byli uprostřed noci překvapeni jejich podvodem (srov. Mt 26:59 a násl.). Kaifáš slavnostně vyzval nevinného Ježíše (v rozporu s mojžíšským zákonem, který v tomto případě zrušil přiznání obviněného), aby řekl, zda je Božím Synem. Ježíš poté slavnostně potvrdil své božství před Sanhedrinem, a byl považován za hodného smrti. Po zbytek noci je božský Beránek vydán na milost a nemilost zneužívání a vtipům Židů, kteří se mu rouhají i tím, že na něj plivají.

Ale protože Palestina závisela na Římu, který jako jediný měl pravomoc odsoudit k smrti, bylo nutné postoupit případ Pilátovi, římskému prokurátorovi, aby byl tento rozsudek ratifikován římskou autoritou. Ježíš byl proto odveden do pretoria, kam Židé nevstoupili, aby nebyli před Velikonocemi znečištěni. Zvláštní zákonitost: bojí se vstupu do pohanského domu, ale nebojí se zabití nevinného! Aby mohl brzy začít politický proces s Kristem, v tomto novém tribunálu bylo třeba proti němu vznést politická obvinění. Stručně řečeno, ta byla tři. Židé obvinili Krista: 1. byl svůdcem davů; 2. zakazoval placení daní císaři; 3. tvrdí, že je králem.

Pilát okamžitě pochopil nepravdivost prvních dvou obvinění a zastavil se až u posledního. Když se Ježíše zeptal, zda je králem, Ježíš – v úžasném rozhovoru odpoví, že je, ale vysvětlí význam svého kralování: „Moje království není z tohoto světa,“ řekl, a tímto způsobem vrátil otázku zpět na náboženskou půdu. Pilát spokojený s odpovědí prohlásil, že si nezaslouží žádného odsouzení. Poté se pokusí osvobodit Ježíše třemi způsoby. Nejprve to pošle k Herodovi, protože Ježíš pocházel z Galileje a Herodes byl tetrarchou této oblasti, ale tento první pokus selhal, protože u Heroda nebylo nalezeno žádné provinění. Potom srovnal Spasitele světa s vrahem Barabášem, a výběr přenechal na davu, ale i tento pokus byl marný.

Nakonec Ho nechal zbičovat. Bylo to strašné mučení vyhrazené pro otroky, při kterém oběť často přišla o život. Potom byl Ježíš představen davu oděný v šarlatovém rouchu s trnovou korunou a s holí jako žezlem. Odváží se vidět v tomto komickém králi snad konkurenta císaře? Pilát se již dopustil nespravedlnosti tím, že poslal nevinného Ježíše k Herodovi; ale tím, že ho odsoudil k bičování, udělal věc ještě mnohem horší. Ačkoli doufal, že tímto způsobem uklidní Židy, ve skutečnosti ukázal svou nerozhodnost a dodal jim odvahy k vymáhání smrti nevinného Ježíše.

Židé poté přivedli obvinění zpět k titulu Božího Syna, což měla být jediná příčina jeho smrti. Pilát se pokusí o poslední a symbolické gesto a umývá si ruce, aby ukázal Židům, že před jeho soudem je Ježíš nevinný. „Tímto počinem – vysvětluje Sales – se Pilát znovu vydává na pospas fanatismu lidu.“! Pokud má Ježíš pravdu, proč ho soudce, který má dosáhnout triumfu spravedlnosti, předává do rukou jeho nepřátel?“. Dotazoval se davu podruhé a potřetí na protest, že je Ježíše nevinen, což ve skutečnosti mělo za následek opakování jeho rozsudku smrti. »Pilát s nimi znovu promluvil a chtěl osvobodit Ježíše. Ale oni křičeli: ,,Ukřižuj ho, ukřižuj ho!“ A on jim potřetí řekl: „Ale co zlého tento muž učinil? Nenašel jsem u něho nic, co by si zasloužilo smrt. Přísně ho potrestám, a poté propustím.“ Ale oni naléhali s velikým křikem a žádali, aby byl ukřižován; a jejich křik vzrůstal. Pilát poté rozhodl, že jejich žádosti by mělo být vyhověno« (Lk 23, 20–24).

Pilát byl nejistý muž, jehož pověrčivé pohanské svědomí, opírající se o sny manželky Claudie, se obávalo možného trestu bohů. Na druhou stranu se ještě více obával, že Židé budou žalovat císaři, pokud jejich žádosti nevyhoví. Proto – poznamenává P. Marco Sales – „místo aby triumfovala spravedlnost, stává se sám spolupachatelem nepravosti a k potlačení hlasu svědomí se nechá vést davem. Strach z obvinění u císaře ho příliš odzbrojuje a z vládní autority se stává poslušný nástroj divokých instinktů davu“.

Obecně se věří, že velká část odpovědnosti za vraždu spočívá na židovských úřadech a na pohanském Pilátovi. Jaká byla ale Pilátova slabost a omyl?

Knížata a kněží jasně viděli Pilátovo zaváhání, a proto – když se zeptal, koho osvobodit, zda Ježíše nebo Barabáše – navedli dav, aby žádali o Barabáše. V tomto bodě, vzhledem k tomu, že jeho plány byly zmařeny, Pilát – píše P. Marco Sales – „se dopouští největší nerozvážnosti dožadovat se přímého názoru lidí o Ježíšově osudu“. »Co mám udělat s Ježíšem zvaným Kristus?« Všichni volali: ať je ukřižován! (Mt 17, 22–23). Pilát snižuje svou odpovědnost s odvoláním na demokratický princip a rozhodnutí, které příslušelo pouze jemu, přenechá rozzlobenému a posedlému lidu, vyprovokovanému židovskými úřady. Krátce předtím Pán Ježíš ve svém rozhovoru Pilátovi diskrétně připomněl jeho povinnost. Pilát mu potom řekl: „Se mnou nemluvíš? Copak nevíš, že mám moc osvobodit tě, nebo dát tě ukřižovat?«. Ježíš odpověděl: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry. Proto také ten, kdo mě tobě vydal, má větší hřích«.

Je to, jak komentuje Martini: „Ani od císaře, ani od mých nepřátel bys neměl právo proti mně něco udělat, kdyby vám na základě zvláštního úradku božské prozřetelnosti nebylo svěřeno rozhodnutí o mém životě. Skromně tak připomíná důstojnost svého bytí a vybízí Piláta, aby se nebál zuřivosti toho šíleného zástupu natolik, že by zapomínal na nekonečně vyšší moc, které také podléhá“.

Spasitelova slova však nepronikla do srdce římského prokurátora. A jméno Piláta, který doufal, že symbolickým gestem se zbaví veškeré odpovědnosti za smrt nevinného, bylo – ironickým ustanovením Prozřetelnosti – předurčeno, aby zůstalo v Krédu katolické církve až do konce času, bohužel s tím, že „demokratickým procesem“ odsoudil k smrti Božího Syna.


Cristiana de Magistris