Biskupové z Kazachstánu o neměnných pravdách týkajících svátostného manželství
Po zveřejnění exhortace Amoris laetitia (2016) vydali různí biskupové na úrovni místní, regionální nebo národní aplikační směnice týkající se svátostné kázně věřících tzv. „rozvedených a znovu civilně sezdaných“, kteří za života svého legálního partnera, s nímž uzavřeli platný sňatek, zahájili stabilní soužití more uxorio s jinou osobou než se zákonitým partnerem.
Zmíněné směrnice uvádějí, že v individuálních případech osoby „rozvedené a znovu sezdané“ mohou přistupovat k svátosti pokání a svatému přijímání, i když pokračují záměrně ve stycích more uxorio s jinou osobu než legitimním partnerem. Takové směrnice získaly aprobaci různých hierarchických autorit.
Některé z těchto směrnic získaly dokonce schválení nejvyšší církevní autority. Rozšiřování takových církevně schválených pastoračních směrnic vyvolalo značný a stále narůstající zmatek mezi věřícími a klérem, zmatek, který se týká ústředních veřejných projevů života církve, jako je svátostné manželství, rodina jakožto domácí církev a svátost Nejsvětější Eucharistie.
Podle církevní nauky domácí církev vytváří jen řádné manželské pouto (2VK Lumen gentium 1). Připuštění tzv. „rozvedených a sezdaných“ k svatému přijímání, které je projevem nejvyšší jednoty mezi Kristem Ženichem a Jeho církví, znamená prakticky legalizaci rozvodu a v tomto smyslu zavádění zvláštního druhu rozvodu do života církve.
Uvedené pastorační směrnice se projevuji fakticky jako prostředek šíření „rány rozvodu“ , což je termín, jaký používá 2VK (GS 47).
Jedná se o šíření „rány rozvodu“ dokonce v životě církve, místo toho, aby byla hrází a neklamným znamením své bezpodmínečné věrnosti Kristu, jak je její povinností, protikladem této rány, která se tolik šíří v civilní společnosti. Ve stejném smyslu a bez jakýchkoliv výjimek náš Pán Ježíš Kristus potvrdil vůli Boží absolutním zákazem rozvodu.
Schválení a legalizace porušování posvátnosti manželského svazku protiřečí těžkým způsobem Boží vůli a jeho přikázáním. Taková praxe představuje totiž změnu podstatné dvoutisícileté svátostné kázně v církvi.
Navíc takto podstatně změněná kázeň přispěje postupem času i ke změně nauky. Trvalý učitelský úřad církve počínaje apoštoly a všemi papeži zachovával věrně, co přijal, jak v nauce, tak ve svátostné kázni, a to zcela jednoznačně bez jakéhokoliv stínu pochybnosti a vždy ve stejném smyslu a významu (eodem sensu eademque sententia) křesťanskou Kristovu nauku o nerozlučnosti manželství.
Z důvodu své božsky stanovené povahy nesmí svátostná kázeň protiřečit slovu od Boha zjevenému a víře církve o absolutní nerozlučnosti řádně uzavřeného manželství.
»Svátosti nejen že předpokládají víru, ale slovy a prvky obřadu ji živí, posilují a vyjadřují; proto jsou nazývány svátostmi víry« (2VK SC 59). Ani nejvyšší autorita v církvi nemůže měnit liturgii, jak se jí zlíbí. Může to učinit jen v poslušnosti víry a v posvátné úctě k tajemství liturgie (KKC 1125).
Katolická víra svou povahou vylučuje formální protiřečení mezi vyznávanou vírou a svátostnou praxí. V tomto smyslu je možno chápat také tvrzení Magisteria (viz GS 43), že konkrétní pedagogika církve musí být vždy spojena a nikdy odloučena od nauky ( JPII. Familiaris consortio 33).
Vzhledem k životní důležitosti, jakou představuje nauka a kázeň ve věci učení o manželství a Eucharistii, církev je povinna mluvit stejnou řečí. Pastoračními normami v oblasti nerozlučnosti manželství nesmí tedy protiřečit jedna diecéze druhé a jedna oblast druhé oblasti.
Od dob apoštolských církev zachovávala tento princip, jak to dosvědčuje sv. Irenej Lyonský: »Církev jakkoli rozptýlená po všech končinách země, jelikož přijala od apoštolů a jejich učedníků víru, zachovává kázáním a tuto víru s velkou pečlivostí, jakoby přebývala v jednom domě, jakoby měla jen jednu duši a jedno srdce, hlásá pravdu víry, učí a předává jediným hlasem, jakoby měla jen jedna ústa« (Adv. haer. I,10, 2). Svatý Tomáš Akvinský nám předal stejný trvalý princip životacírkve: I zde je jen jedna a táž víra u věřících starých i u moderních, jinak by nebyli z jediné a téže církve.( Questiones Disputatae de Veritate, q. 14, a. 12c).
Zbývá ještě toto aktuální a platné napomenutí Jana Pavla II: »Zmatek vyvolaný u četných věřících neshodou názorů a nauky v teologii, v hlásání , v katechezi, v duchovním vedení o těžkých a delikátních otázkách křesťanské morálky, končí tím, že zmenšuje a takřka vymazává pravý smysl hříchu« (Apoštolská exhortace Reconciliatio et paenitentia, 18).
Na nauku a kázeň týkající se nerozlučnosti manželství pojaté jako plně uskutečnitelné poukazují tato tvrzení učitelského úřadu:
»Kristova církev, věrný strážce a garant dogmat jí svěřených, nikdy tato dogmata nemodifikovala, neodnímala ani nepřidávala, ale pojednávala o nich s pečlivostí přiměřeným a moudrým způsobem, aby objevila ta, které byly a v prvních letech a která zasévala víra Otců, usiluje vždy vymezovat a vyjasňovat ona stará dogmata božského Zjevení, protože z nich přijímala jasnost, evidenci a preciznost, ale zachovávala přitom integritu a specifičnost« (Pius IX. Dogmatická bulla Ineffabilis Deus).
»Pokud jde o podstatu samotné pravdy, má církev svatou povinnost vyučovat ji bez oslabení, tak jak ji Kristus zjevil, není zde žádná časová podmíněnost, která by mohla zmenšovat přísnost tohoto závazku. To zavazuje ve svědomí každého kněze, jemuž je svěřena péče vzdělávat, napomínat a vést věřící «(Pius XII, Promluva k farářům a kazatelům kvatembrů, 23. března 1949).
Církev nehistorizuje, nerelativizuje v metaforách profánní kultury povahu církve, vždy stejné a věrné sobě samé, tak jak ji chtěl Kristus a autentická tradice ji zdokonalila« (Pavel VI., Homilie 28. října 1965).
»Nic nezmenšovat ve spásné nauce Kristově je důležitou formou lásky vůči duším (Pavel VI Humanae vitae, 29). Eventuální manželské obtíže nechť se nikdy neřeší falzifikací nebo kompromitovanou pravdou« (Jan Pavel II. Familiaris consortio ,33).
»Pro takovou normu (norma Božího mravního zákona) není církev ve skutečnosti ani autor ani arbitr. Církev v poslušnosti k pravdě, kterou je Kristus, jehož obraz se promítá v povaze důstojnosti lidské osoby, interpretuje morální normu a předkládá ji lidem dobré vůle, aniž by skrývala nezbytnost radikálnosti a dokonalosti« (JPII.Familiaris consortio , 33).
»Pevnost církve při hájení univerzálních a neměnných morálních norem neobsahuje nic umrtvujícího. Je to pouze služba pravé lidské svobodě za podmínky, že se nejedná o svobodu, která stojí mimo pravdu nebo proti ní« (JPII., VS 96).
»Povinnost zdůraznit, že je nepřípustné dovolit rozvedeným a civilně sezdaným sv přijímání, je podmínkou pravé pastorace, autentické péče o dobro těchto věřících a celé církve, protože ukazuje nezbytné podmínky pro úplnost onoho obrácení, ke kterému Pán vždy všechny zve« (Pontificio Consiglio per i Testi Legislativi, Dichiarazione circa l’ammissibilità alla Santa Comunione dei divorziati risposati, dal 24 giugno 2000, n. 5).
Jako katoličtí biskupové, kteří podle nauky 2VK mají bránit jednotu víry a obecné kázně v církvi a pečovat o všechny lidi ve světle plné pravdy (LG 23), jsme nuceni vyznat tváří v tvář aktuálnímu rozšířenému zmatku neměnnou pravdu a především nezměněnou svátostnou kázeň vzhledem k nerozlučnosti manželství podle dvoutisícileté a nezměněné nauky církve. V tomto duchu znovu opakujeme: sexuální vztahy mezi osobami, které nejsou spojeny poutem platného manželství – což se týká tzv. „rozvedených a znovu sezdaných“ – jsou vždy v rozporu s Boží vůlí a představují těžkou urážku Boha.
Žádná okolnost nebo účel ani eventuální zmenšená přičitatelnost nemohou takové sexuální vztahy učinit pozitivní morální skutečností milou Bohu. Totéž platí pro jiné zákazy Božího Desatera. Neboť existují skutky, které samy o sobě nezávisle na okolnostech jsou vždy těžce nedovolené z důvodu svého obsahu. (JPII, Reconciliazio et paenitentia, 17).
Církev není obdařena neomylným charizmatem, k posuzování vnitřního stavu milosti věřícího ( Trid. Konc. ss. 24, cap 1) . Nepřipuštění tzv. Rozvedených sezdaných neznamená soud o stavu jejich milosti před Bohem , ale soud o viditelném veřejném charakteru a objektivnímu stavu jejich situace. Z důvodu viditelné povahy svátostí a samotné církve přijímání svátostí závisí nutně od odpovídající viditelné situace věřících.
Není morálně přípustné udržovat sexuální vztahy s osobou , která není pro dotyčnou osobu legitimním partnerem, aby se tak vyhnula jinému předpokládanému hříchu. Slovo Boží nás učí, že není možno páchat zlo, abychom dosáhli dobra ( Řím 3, 28).
Připuštění takových osob k svatému přijímání může být dovoleno pouze tehdy, když s pomocí Boží milosti a trpělivé individuální pastorační péče učiní upřímné předsevzetí, že ukončí obyčeje takových svých sexuálních styků a budou se varovat pohoršení. Tím je vždy v církvi vyjádřeno pravé rozlišování a autentické pastorační provázení.
Osoby, které mají za obvyklé zachovávat nemanželské sexuální vztahy, porušují tímto způsobem života nerozlučný svátostný manželský svazek s legitimním partnerem. Z toho důvodu nejsou schopni mít účast v Duchu svatém a Pravdě (srov. Jan 4,23) při svatební eucharistické hostině s Kristem, rovněž v souladu se slovy při obřadu svatého přijímání: Blahoslavení, kdo jsou pozváni k hostině Beránkově (Zj. 19,9).
Plnění Boží vůle zjevené v v Jeho Desateru a v jeho výslovném absolutním zákazu rozvodu představuje pravé duchovní dobro pro lidské osoby zde na zemi a povede k pravé radosti z lásky ve spáse věčného života.
Jakožto biskupové v pastoračním úřadě a «cultores catholicae et apostolicae fidei» (viz Missale Romanum Canon Romanus)jsme si vědomi své velké odpovědnosti a své povinnosti k věřícím, kteří od nás očekávají veřejné vyznání neodvolatelné pravdy a neporušitelnou kázeň církve v oblasti nerozlučnosti manželství.
Z tohoto důvodu není dovoleno mlčet. Potvrzujeme proto v duchu sv. Jana Křtitele, sv. Jana Fishera, sv. Tomáše Mora a bl. Laury Vacuna: Non licet ospravedlňovat, schvalovat nebo opravňovat ani přímo ani nepřímo rozvod ani nestabilní nemanželský vztah či připouštěť tzv. „rozvedené sezdané“ k sv. přijímání, neboť v tomto případě se jedná nepřípustný výklad tradice a katolické víry.
Jsme upřímně přesvědčeni, že tímto veřejným prohlášením před svým svědomím a před Bohem, který nás bude soudit, prokazujeme službu lásky v pravdě Církvi našich dnů i Nejvyššímu Pastýři, nástupci sv. Petra a Zástupci Krista na zemi.
31. prosince 2017 na Svátek Svaté Rodiny, v roce stého výročí fatimských zjevení.
+ Tomash Peta, Arcibiskup Metropolita arcidiecéze Maria Santissima v Astaně
+ Jan Pawel Lenga, emeritní arcibiskup z Karagandy
+ Athanasius Schneider, pomocný biskup arcidiecéze Maria Santissima v Astaně
(Neoficiální překlad podle znění v Corrispondenza Romana) -lš-