Krize církve na svém vrcholu nabývá stále znepokojivějších známek, její drama se zhoršuje. Strádáme ve velké bezmocnosti.

L’Osservatore Romano 1. dubna, na Zelený čtvrtek publikoval na titulní stránce článek s názvem: Jidáš a skandál milosrdenství. Vatikánské noviny, dokonce i ve velikonočním triduu, velmi výraznými akcenty připomněly muže, který zaprodal Ježíše jeho katanům za třicet stříbrných, a činí tak přímo v den, kdy si tuto zradu připomínáme.

A tak se také dovídáme, že Bergoglio umístil do své pracovny obrázek, kde Ježíš – který mimo jiné vypadá, že právě sestoupil z kříže ještě před vzkříšením – objímá Jidáše poté, co ho sňal ze stromu, na kterém si vzal život. Pod obrazem se objevuje nápis, který věc ještě zveličuje; jde o dílo neznámého francouzského umělce, který – jak vysvětluje článek – čerpal inspiraci z meditace papeže Františka publikované v knize z roku 2018: Když se modlíte Otče náš. Tématem meditací je »milosrdenství Boha«, který má jednostranně promíjet i ty nejtěžší hříchy, jako je tomu právě v případě Jidáše.

Jak o tom píše Maurizio Blondet [zde], tuto skutečnost je třeba považovat za zjevný příznak „narcistické poruchy osobnosti, za vyznání – nedobrovolné, ale transparentní, odhalení psychických příznaků záměrů postiženého, které ještě velmi prohlubují ubohý duševní stav tohoto subjektu. Protože, pokud má katolík – a k tomu nejvyšší prelát – své důvody, aby se ztotožňoval s Jidášem a pokouší se přesvědčit sám sebe (a také všechny ostatní věřící), že Jidášovi bylo odpuštěno a je spasen, pak stav jeho svědomí musí být hrozný.“

Existuje další přitěžující okolnost. Lichotiví komentátoři připomínají, že v textu z roku 2018 se Bergoglio odvolává na jednu hlavici ve Vézelay, jejíž fotografie také visí v osobní kanceláři nad papežovým stolem. Ale to, co vidíme na této hlavici, jeví se zcela jinak, jde o falešný výklad našeho milosrdného až na ostří nože. Ve skutečnosti je zde zobrazen mladý muž s mrtvolou na ramenou, což je s největší pravděpodobností oběšenec představený v předchozí scéně, rozpoznatelný podle provazu kolem krku a detailu vyplazeného jazyka. Mimo jiné je obtížné rozpoznat Ježíše v mladém muži, a to nejen pro úžasnou svévolnost interpretace, která nemá ani náznak v žádné pasáži evangelia, ale také proto, že v současných prezentacích i v samotné katedrále Vezelay existují reliéfy, kde postava Ježíše vypadá zcela odlišně, s vlastnostmi Dobrého Pastýře nebo v každém případě s charakteristikami mnohem více odpovídajícími jeho božské autoritě.

Tento výklad je o to více přitěžující, když si připomeneme modlitbu, se kterou se Ježíš obrací na Otce: „Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je v tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem je, aby nikdo z nich nezahynul, kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo.“ (Jan 17, 12).

Nyní, bez ohledu na osud Jidáše, který je znám jedině Pánu, a o kterém se bez pochyby rozpoutává příliš mnoho zcela neopodstatněných debat, při kterých se znovu opakuje příležitost, kdy jsme nuceni přiznat deformaci Kristovy církve a její přizpůsobování osobním a improvizovaným výkladům postrádajícím věcnou platnost, tím méně opodstatněnost pro magisterium, ale které ve skutečnosti ovlivňují smýšlení posluchačů, protože ne každý má dostatečné základy a vyzrálost víry, aby rozpoznal tento podvod, takže existuje riziko, že mnoho duší bude zavedeno na scestí.

Hluboce mě to zraňuje a sdílím následující závěr Blondeta:

Koneckonců, pokud se nad tím zamyslíte, je to stejný postup, jaký úspěšně provádějí militantní radikálové LGBT : deformují celou společnost tak, aby se přizpůsobila jejich zlozvykům. Ve společnosti se prosazuje falešné právo na zkreslenou a deviantní totalitu. Militantní homosexuálové vstupují do škol, aby „vzdělávali“ děti, a hrubě tím porušují právo rodičů na výchovu svých dětí. Do církve se vnášejí skrytě antikristovské prvky. Před lidmi se zakrývá spasitelná lítost a dochází tak ke konečnému nástupu nekajícnosti. Již nyní se v bergogliánských mších ozývají děsivé kacířské variace, které mají narcisticky uklidňovat: místo „pokoj lidem dobré vůle“ (výrok evangelia), nastupuje úprava: „na zemi mír lidem, které Bůh miluje“.

Původní nezbytné přiznání kajícníka: „Vyznávám se Všemohoucímu Bohu, všem svatým a vám bratři, že jsem zhřešil slovy, činy a opomenutími“, bylo rychle zamícháno do formule „kyrie eleison“, protože extrémní modernisté dobře vědí, jak se vrátit k „starořecké tradici“, když jim to vyhovuje, aby nedocházelo k tomu, že věřící pochopí, oč vlastně jde. Dokonce i kněží, a to i dobří, když mají přiznávat „hříchy“, jak říká Valli, začnou mluvit o slabostech a omluvitelné „křehkosti“, a všechno je to jen ospravedlňování a omlouvání připisované automatickému rozhodnutí samotného Krista. Velmi se obávám, že nějaká příští encyklika vyhlásí nanebevzetí Jidáše, protože Bergoglio zjistí, že Kristus ho zbavil veškeré viny.

   Viz: Tomu člověku by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil

  Postavy které Bergoglio nade vše zbožňuje, jsou Jidáš a Luther   (kard. Urosa)

Maria Guarini  Chiesa e post Concilio