Všechny tyto tresty jsou ničím proti trestu nejsvětější ztráty. Peklo nedělají peklem temnota, zápach, křik, oheň; trestem pekla je trest ztráty Boha. Svatý Bruno říká: „Mohou se muka zvyšovat, jen když neztrácíme Boha“ (Kázání o posl. Soudu). Svatý Jan Zlatoústý říká: „Kdybys tisíckrát řekl peklo, neříkáš nic, co by se vyrovnalo této bolesti“ (Hom. 49). Svatý Augustin dodává, že se kdyby zavržení mohli těšit pohledem na Boha, „žádný trest by necítili“ a peklo by se změnilo na nebe. (De tripl. Hab) . Abychom pochopili něco z tohoto trestu, představme si, že někdo ztratí perlu drahou 100 denárů. Cítí velkou bolest a ztrátu, ale kdyby perla stála 200, cítil by dvojnásobný trest. Kdyby stála 400, tím hůře. S cenou vzrůstá hodnota ztráty, a tím trest. Ale co ztratil zavržený? Nekonečné dobro, kterým je Bůh. Svatý Tomáš říká, že zavržený pociťuje nekonečný trest: „Trest zavrženého je nekonečný, protože jde o ztrátu nekonečného dobra“ (De Th.1.2.q87. a. 4).
To je jediný trest, kterého se bojí světci Jak říká sv. Augustin, to je trest pro milující, nikoliv pro zatvrzelé. Sv. Ignác z Loyoly říká: Pane, snesu každý trest, ale tento ne, být zbaven tebe. Tento trest však není ničím pro hříšníky, kteří jsou spokojení s tím, že žijí měsíce a roky bez Boha, protože ti ubožáci žijí v temnotách. Když umírají, nepoznávají velké dobro, které ztrácejí. Ale když duše vyjde z těla, , ihned pocítí, že byla stvořena Bohem. „Když se duše oddělí od těla, ihned chápe Boha jako nejvyšší dobro, pro které byla stvořena“, říká sv. Antonín. Ihned zamíří a chce se obejmout s nejvyšším dobrem. Ale protože je stavu hříchu, je od Boha odstrčena. Když vidí pes zajíce, ale někdo ho drží na řetězu, snaží se vší silou uvolnit. Duši oddělenou od těla přitahuje mocně Bůh, ale hřích ji odlučuje od Boha a posílá do pekla. Vaše nepravosti vás oddělily mezi sebou a od Boha (Iz 59, 2). Celé peklo tedy spočívá v prvních slovech rozsudku: Odejděte ode mne, zlořečení Odejděte, nechci, abyste patřili na moji tvář. Proto když David odsoudil Absolona, aby se před ním již neobjevil, byl to pro Absolona tak velký trest, že řekl: Povězte mému otci, ať mi dovolí spatřit jeho tvář, nebo ať mě usmrtí. ( 2 Kr 14.24). Co se stane, když Bůh řekne zemřelé duši: „Odejdi ode mne, nechci tě již vidět!“ Skryji před ním svou tvář a dolehne na něj všechno zlé (Deut 31,17). Zavrženým Ježíš řekne: „Nejste moji a já nejsem váš ( srov. Oz 1,9). Jaká je to bolest pro syna, když umírá jeho otec, nebo pro manželku, které umírá manžel.: „Otče, již nikdy tě neuvidím!“ A když se zeptáme odsouzené duše, která pláče: „Proč tak pláčeš?“ Odpoví nám to jediné: „Pláču, protože jsme ztratila Boha Již nikdy ho neuvidím. Kdyby alespoň mohla v pekle svého Boha milovat a odevzdat se do jeho vůle. Ale nikoliv. Kdyby to mohla udělat, peklo by přestalo být peklem. Nemůže se odevzdat do Boží vůle, protože se stala nepřítelem Boží vůle. Nemůže Boha milovat, naopak nenávidí ho a bude ho navěky nenávidět. To bude její peklo: poznávat, že Bůh je nejvyšší dobro, a přitom bude nucena ho nenávidět a současně poznávat, že je hoden nejvyšší lásky. Když se Kateřina Janovská ptala démona, kým je, odpověděl: „Jsem ten prokletý, který byl zbaven Boží lásky“. Tak zavržený bude nenávidět Boha a zlořečit mu, bude mu zlořečit i za ta dobrodiní, která mu prokázal, když ho stvořil, vykoupil, obdařil svátostmi křtu, pokání a především svátostí oltářní. Bude nenávidět všechny anděly a svaté, a zvláště bude nenávidět svého anděla strážce, všechny svaté ochránce a nejvíce Boží Matku. Ale hlavně bude proklínat tři božské Osoby, z nich hlavně Božího Syna, který zemřel pro jeho spásu, bude proklínat jeho rány, jeho krev, jeho utrpení a jeho smrt.
Modlitba
Můj Bože, ty jsi mé nejvyšší dobro, dobro nekonečné, a já jsem tě tolikrát dobrovolně ztratil. Věděl jsem již, že svým hříchem ti působím velkou hořkost a že ztrácím tvoji milost, a přesto jsem to udělal. Kdybych tě neviděl probodeného na kříži, jak za mě umíráš, můj Bože, neměl bych odvahu znovu tě vyhledat a prosit o odpuštění. Věčný Otče, nedívej se na mne, ale pohleď na tohoto svého milovaného Syna, který u tebe hledá pro mne milost. Vyslyš ho a odpusť mi. V tuto dobu jsem měl být v pekle již tolik let bez naděje, že tě budu moci milovat a získat zpět tvoji ztracenou milost. Můj Bože, lituji ze všeho zla nejvíce toho, že jsem ti spáchal takovou křivdu, že jsem se zřekl tvého přátelství a pohrdl tvojí láskou, kterou chováš k spravedlivým na této zemi. Kéž bych byl umřel, než jsme poprvé zhřešil! Jak jsem mohl být tak slepý a tak bláznivý? Děkuji ti, můj Pane, že jsi mi poskytl čas, abych to mohl napravit. Jelikož pro tvé milosrdenství nejsem nyní v pekle a mohu tě milovat, můj Bože, chci tě milovat. Nechce již odkládat a chci se zcela obrátit k tobě. Miluji tě, nekonečné dobro, miluji tě, můj živote, , můj poklade, moje lásko, mé všechno. Připomínej mi stále lásku, kterou jsi mi daroval, a peklo, kde jsem měl již být. Kéž mě tato myšlenka vždy provází, abych ti vyznával lásku a stále opakoval: miluji tě, miluji tě, miluji tě.
Ó Maria, Královno naděje a moje Matko, kdybych byl v pekle, nemohl bych tě už milovat. Miluji tě, drahá Matko, a důvěřuji, že nedovolíš, abych přestal milovat tebe a mého Boha. Pomáhej mi a pros za mě mého Ježíše!
(pokračování)