My katolíci a krize autority

    1. 2. 2021

Odpověď Mons. Carlo Maria Viganò na dopis jednoho kněze

Ctihodný a drahý Kristův knězi,

obdržel jsem váš dopis, ve kterém mi předkládáte několik vážných otázek týkajících se krize autority v církvi, krize, která se v posledních letech prohlubuje, zejména během „pandemické nouze“, u příležitosti, ve které sláva Boží a spása duší byly vyčleněny ve prospěch údajného tělesného zdraví. Pokud mám v úmyslu zveřejnit svou podrobnou odpověď na váš dopis, je to proto, že reaguje na četné věřící a kněze, kteří mi píší z celého světa, a vystavují mě otázkám a mukám svědomí ohledně těchto závažných otázek.

Problém zvrácené autority – to znamená, že nejedná ve svých vlastních mezích, nebo že si sama dala opačný cíl než ten, který ji legitimuje – řeší Písmo svaté, a připomíná, že omnis potestas a Deo (Řím 13, 1) a že kdo resistit potestati, Dei ordinationi resistit (tamt., 2). A pokud nám svatý Pavel říká, abychom poslouchali civilní autoritu, o to více jsme povinni poslouchat onu církevní, a to kvůli nadřazenosti, kterou mají duchovní otázky nad časnými.

Poznamenávám, že není na nás, abychom soudili autoritu, protože Syn člověka se navrátí, aby vykonal spravedlnost na konci věků. Kdybychom však museli počkat na Soudný den, abychom viděli potrestané ničemy, k jakému účelem by božské Veličenstvo ustanovilo na zemi časnou a duchovní autoritu? Není jejich úkolem, jako vikářů Krista Krále a velekněze, vládnout svým poddaným na této zemi, vykonávat spravedlnost a trestat ničemné? Jaký smysl by měly zákony, kdyby nebylo těch, kdo je prosazují a postihují ty, kdo je porušují? Pokud by svévole těch, kdo mají autoritu, nebyla potrestána těmi, kdo mají nad nimi autoritu, jak by mohly subjekty – občanské i církevní – doufat, že dosáhnou na zemi spravedlnosti?

Obávám se, že vaše námitka, podle níž lze církevní moc, která má moc odvozenou z autority zastávané funkce, posoudit až na konci času, vede na jedné straně k fatalismu a rezignaci u postižených subjektů a na straně druhé představuje jakési povzbuzení ke zneužívání moci u představených.

Poslušnost vůči zvrácené autoritě nelze považovat za závaznou nebo morálně dobrou jen proto, že při svém návratu na konci věků Syn člověka vystoupí, aby dosáhl spravedlnosti. Písmo nás vyzývá, abychom byli poslušní, přičemž svou poslušnost umírňujeme trpělivostí a duchem pokání, ale absolutně nás nevybízí, abychom se řídili rozkazy vnitřně zlými, a to jen z toho jediného důvodu, že kdokoli nám je dává, má autoritu. Tato autorita se totiž právě v okamžiku, kdy je vykonávána proti účelu, pro který existuje, zbavuje legitimity, která ji ospravedlňuje, a přestože sama o sobě nezaniká, vyžaduje od subjektů adhezi, která musí být případ od případu prozkoumána a posouzena.

Revoluce však svrhla ordo christianus, který uznával, že ustanovená autorita pochází od Boha, a vytvořila místo pro takzvané demokracie ve jménu sekulárního státu a jeho odtržení od církve. S Druhým vatikánským koncilem se toto rozvrácení principu autority vkradlo do samotné hierarchie, což způsobilo, že Boží vůle byla nejen vymazána z občanské společnosti, ale dokonce podkopána i v církvi. Je zřejmé, že když je s Božím dílem manipulováno a jeho autorita popřena, je moc nenapravitelně ohrožena a jsou vytvořeny podmínky pro tyranii nebo anarchii. Jak s bolestí vidíme, ani církev není výjimkou: často se uplatňuje moc k potrestání dobrých a odměňování zlých; kanonické sankce téměř vždy slouží k exkomunikaci těch, kteří zůstávají věrni evangeliu; dikasterie a orgány Svatého stolce tuto chybu podporují a brání tak šíření pravdy. Sám Bergoglio, který by měl představovat nejvyšší autoritu na Zemi, využívá sílu Svatých klíčů k podpoře globalistické agendy a prosazování heterodoxních doktrín, a vědomě spoléhá na to, že Prima Sedes a nemine judicatur, a to mu umožňuje nerušeně jednat.

Tato situace je zjevně zrůdná, protože v řádu stanoveném Bohem vůči tomu, kdo je vybaven autoritou, jsme zavázáni poslušností. Ale v tomto mirabile kosmos Satan šíří chaos a manipuluje s křehkým a hříšným prvkem: člověkem. Dobře to zdůrazňujete ve vašem dopise, drahý knězi: „Nyní tou nejďábelštější věcí, které se našemu nepříteli podařilo dosáhnout, je použít přesně ty, kteří se představují světu jakožto vybaveni autoritou, kterou Ježíš Kristus udělil své Církvi, použít je, aby páchali zlo tímto způsobem: na jedné straně zapojit některé dobré do konání zlého, na druhé straně skandalizovat dobré, kteří si to uvědomují“, a poté tuto situaci aplikuje v kontextu tohoto případu: »Ježíšova autorita byla zneužita, aby sloužila k ospravedlnění a podpoře hrozné operace, která je představena pod falešným názvem očkování«.

Souhlasím s vámi ohledně hodnocení objektivní nemorálnosti takzvané vakcíny proti Covidu-19 z důvodu, že používá materiálu pocházejícího z potracených plodů. Souhlasím také s absolutní nedostatečností – vědeckou, ale také filozofickou a naukovou – dokumentu vyhlášeného Kongregací pro nauku víry (CDF), jejíž prefekt se omezuje na to, aby provedl více než pochybné příkazy dané shora: poslušnost bezbožníka je zavrženíhodná, protože ví, že nedbá a ignoruje autoritu Boha a církve, ve jménu dvorního zotročení autoritářství svého přímého nadřízeného.

Rád bych nicméně zdůraznil, že dokument Svatého stolce je obzvláště zákeřný nejen proto, že analyzoval pouze vzdálený aspekt složení „drogy“ (bez ohledu na morální legitimitu akce, která neztrácí závažnosti s postupujícím časem) ale tím, že záměrně ignoruje, že za účelem „osvěžení“ původního materiálu z plodu je nutné pravidelně dodávat nové plody získané z ad hoc vyvoláváním potratů ve třetím měsíci a že tkáně musí být odebrány tvorům, kteří jsou stále ještě naživu s tlukoucím srdcem. Vzhledem k důležitosti věci jde o velmi závažné obvinění, které vyslovuje katolická vědecká komunita za opomenutí integrální složky pro výrobu vakcíny: v oficiálním prohlášení se potvrzuje existence velkorysé hypotézy a skandální nekompetentnosti a současně nejrealističtější úmyslná ochota vydávat vakcíny vyrobené a spojené s umělým potratem za morálně přijatelné. Tento druh lidských obětí ve své nejkrutější a nejkrvavější formě je proto dikastériem Svatého stolce považován za zanedbatelný ve jménu nového ‚náboženství zdraví‘, jehož je Bergoglio věrným zastáncem.

Souhlasím s vámi, pokud jde o opomenuté hodnocení týkající se genetické manipulace vyvolávané některými vakcínami, které působí na buněčné úrovni, se záměry, které farmaceutické společnosti netroufají přiznat, ale které vědecká komunita široce odsoudila a u nichž jsou stále nejsou známy dlouhodobé důsledky. CDF se však úzkostlivě vyhýbá vyjadřování k morálce experimentování na lidech, kterou připouštějí samotní výrobci vakcín, když si vyhrazují právo poskytovat údaje o tomto masovém experimentování až za několik let, kdy už bude možné prokázat, zda je vakcína efektivní i za cenu toho, jaké má trvalé vedlejší účinky.

Stejně tak CDF mlčí o morálce a hanebných spekulacích s produktem, prezentovaným jako jediná obrana proti chřipkovému viru, který dosud nebyl izolován, ale pouze ověřován. Dokud není virus izolován, není vědecky možné produkovat vakcínový antigen, takže celá operace Covid se představuje – pro každého, kdo není zaslepený předsudky nebo špatnou vírou – ve své kriminální falešnosti a vnitřní nemorálnosti. Faleš doložená nejen téměř náboženským důrazem, s jakým je spásná role takzvané vakcíny prezentována, ale také tvrdohlavým odmítáním světových zdravotnických úřadů uznat platnost, účinnost a nízké náklady na existující léčbu hyperimunní plazmou na základě hydroxychlorochinu a ivermektinu, od příjmu vitamínů C a D ke zvýšení imunitní obrany až po včasnou léčbu prvních příznaků. Nezapomínejme, že pokud jde o starší nebo oslabené lidé, kteří zemřeli na Covid, je to proto, že WHO předepsala praktickým lékařům, aby tyto příznaky neléčili, což svědčí o absolutně nedostatečné nemocniční péči pro ty, kteří mají komplikace. I k těmto aspektům Svatý stolec mlčí, a je tak evidentním spolupachatelem spiknutí proti Bohu a proti člověku.  

Vraťme se k autoritě. Píšete: »Kdokoli se tedy ocitne před lidmi dosazenými autoritou Ježíše Krista, kteří však zjevně jednají v rozporu s jeho mandátem, je v pozici, kdy si může položit otázku, zda může, nebo nemůže, poslouchat jejich autoritu, i když v takových strašných situacích, jako je tato, ,kdo vykonává autoritu ve jménu Ježíše, jedná zjevně proti jeho poslání«. “ Odpověď nám poskytuje katolická nauky, která stanoví velmi jasné hranice působení autority prelátů i nejvyšší autority papeže. V tomto případě se mi zdá jasné, že není v kompetenci Svatého stolce vyjadřovat hodnocení, která vzhledem ke způsobu jejich prezentace a analýzy a zjevným opomenutím, k nimž přitom dochází, nemohou spadat do rozsahu stanoveného učitelským úřadem. Problém je při bližším pohledu nejdříve logický a filozofický, dokonce i předchází problém teologický nebo morální, protože podmínky quæstio jsou neúplné a chybné, a proto bude odpověď buď chybná nebo neúplná.

To nijak neubírá na závažnosti chování CDF, ale zároveň je to právě ono překračování mezí vlastních církevní autoritě, v nichž platí obecná zásada nauky a spolu s ní i neomylnosti, kterou Pán zaručuje svému vikáři, když má v úmyslu učit pravdu týkající se víry nebo mravů jako nejvyšší pastýř církve. Pokud se zde nejedná o pravda, kterou má vyučovat; pokud tato pravda nemá nic společného s vírou a morálkou; pokud ten, kdo toto učení vyhlásí, nemá v úmyslu tak učinit s apoštolskou autoritou; není-li zde úmysl předat tuto nauku věřícím jako pravdu, kterou je třeba zachovat a věřit výslovný jako takovou, není pomoc Ducha svatého zaručena a autorita, která ji vyhlašuje, může – a v některých případech dokonce musí být – ignorována. Proto věřící jsou oprávněni, aby odporovali nelegitimnímu výkonu legitimní autority, výkonu nelegitimní autority nebo nelegitimnímu výkonu nelegitimní autority.

Proto s vámi nesouhlasím, když tvrdíte: » Pokud ovlivňuje tuto autoritu nevíra, může zasáhnout pouze Bůh. Také proto, že i proti orgánům nižší úrovně je obtížné se odvolat v naději na spravedlnost«. Pán může pozitivně zasáhnout do událostí, projevovat svou vůli podivuhodným způsobem nebo dokonce i zkrátit dny ničemníků. Ale nevěra těch, kteří jsou ustanoveni jako autorita, i když nemohou být souzeni svými poddanými, není proto o nic méně provinilá, ani nemůže požadovat poslušnost svých nelegitimních nebo nemorálních příkazů. Jedna věc je skutečný účinek, který má na subjekty, jiná úsudek o jejích způsobu jednání a další pak trest, který si může zasloužit. Pokud tedy není záležitost subjektů, aby papeže usmrtili za kacířství (ačkoli trest smrti považuje sv. Tomáš Akvinský za přiměřený zločinu těch, kdo kazí víru), můžeme papeže přesto uznat za kacíře, a jako takovému odmítat, od případu k případu, poslušnost, na kterou by jinak měl nárok. Nesoudíme jeho, protože na to nemáme autoritu; ale uznáváme to za bludné a čekáme, až Prozřetelnost vzbudí ty, kteří se mohou definitivně a autoritativně vyslovit.

Proto, když říkáte, že „to nejsou to podřízení těch ničemných, kdo mají autoritu, aby se bouřili a svrhli je z jejich místa“, je třeba nejprve rozlišit, o jakou autoritu jde, a za druhé, o jaký řád a jaké škody by eventuální poslušnost způsobila. Sv. Tomáš považuje odpor proti tyranovi a královraždu za morálně legální, v některých případech; stejně jako je zákonné a náležité neposlouchat autoritu prelátů, kteří zneužívají svou moc proti skutečnému účelu samotné moci. Ve svém dopise identifikujete známku komunistické ideologie ve vzpouře proti autoritě. Revoluce, jejíž výrazem je komunismus, však má v úmyslu svrhnout panovníky jako zkorumpované nebo tyranské, ale jako hierarchicky vložené do kosmu, který je v podstatě katolický, a proto náš případ je protikladný vůči marxismu. Pokud by nebylo možné postavit se proti tyranovi, zhřešili by Cristerös, kteří se vzbouřili zbraněmi proti zednářskému diktátorovi, když v Mexiku pronásledoval své občany zneužíváním jejich autority, občané ve Vendée, Sanfedisté, povstalci by zhřešili: jako oběti revoluční, zvrácené a převrácené moci, před nimiž je vzpoura nejen zákonná, ale také nezbytná. Dokonce jsou i katolíci, kteří se v průběhu dějin museli vzbouřit proti svým prelátům, například věřící, kteří v Anglii museli vzdorovat svým biskupům, kteří se stali kacíři s anglikánským rozkolem, nebo věřící v Německu, kteří byli nuceni odmítnout poslušnost prelátům, kteří přijali luteránskou herezi. Autorita těchto pastýřů, kteří se stali vlky, byla v této chvíli nulová , protože byla zaměřena spíše na zničení Víry než na její obranu, spíše proti papežství, než ve společenství s ním. Správně dodáváte: »Potom ubozí věřící před svými pastýři, kteří páchají takové zločiny a tak hanebně, zůstávají ohromeni. Jak mohu ve jménu Ježíše následovat někoho, kdo místo svého poslání dělá to, co Ježíš nechce?«

O něco dále jsem si přečetl tato vaše slova: »Kdokoli popírá jejich autoritu, ve skutečnosti popírá autoritu těch, kteří je ustanovili. A kdo chce popřít autoritu těch, kteří je ustanovili, musí také popřít jejich autoritu. Na druhou stranu, ti, kteří i nadále podléhají autoritě představených ustanovených v autoritě Ježíše, aniž by se stali spolupachateli jejich omylů, poslouchají autoritu Ježíše, který je ustanovil. Toto tvrzení je zjevně mylné, protože nerozlučným spojením první a původní autority Boží s odvozenou a zprostředkovanou autoritou osoby vytváří jakési nedefinovatelné pouto, pouto, které naopak zaniká právě v tom okamžiku, kdy ten, kdo má vykonává autoritu ve jménu Boha, ji ve skutečnosti ruší tím, narušuje její cíl a tím ji podvrací. Naopak, řekl bych, že právě proto, že musíme mít autoritu Boží na nejvyšší úctě, nelze ji ignorovat tím, že budeme poslouchat ty, kteří jsou od přírody podřízeni stejné božské autoritě. Z tohoto důvodu nás sv. Petr (Skutky 5:29) vybízí, abychom poslouchali Boha spíše než lidi: pozemská autorita, ať už časná nebo duchovní, vždy podléhá autoritě Boží. Není možné si myslet, že – z důvodu, který se zdá být téměř diktován byrokratem – Pán chtěl svou církev vydat na milost a nemilost tyranům, téměř upřednostňovat jejich procesně-právní legitimitu před účelem, pro který je umístil jako pastýře svého stáda. Řešení neposlušnosti se samozřejmě jeví snáze aplikovatelné na preláty než na papeže, protože ti mohou být souzeni a sesazeni papežem, zatímco papež nemůže být sesazen nikým na zemi. Jakkoliv je lidsky až neuvěřitelné a bolestivé uznat, že papež může být zlý, nedovoluje nám to popřít existující důkazy a nevyžaduje to, abychom se pasivně vzdali zneužívání moci, kterou vykonává ve jménu Boha, ale přitom proti němu. I když nikdo nebude chtít zaútočit na posvátné paláce, aby vyhnal nedůstojného hosta, lze uplatnit také legitimní a přiměřené formy skutečného odporu, včetně tlaku na rezignaci a opuštění úřadu. Právě k obraně papežství a posvátné autority, kterou dostává od velekněze a Věčného Kněze, je nutné odstranit ty, kteří ji ponižují, ničí a zneužívají. Pro úplnost bych si dovolil říci, že i svévolné vzdání se výkonu posvátné autority římským papežem představuje pro papežství velmi vážnou ránu, a proto musíme Benedikta XVI. považovat za odpovědnějšího než Bergoglia.

Dále zdůrazňujete, co by si tyranský prelát měl myslet o své vlastní autoritě: »Boží služebník […] by měl nejprve popřít svou autoritu jako apoštola nebo poslanou Ježíšem. Měl by si uvědomit, že nechce následovat Ježíše, a proto odejít. Tímto způsobem by byl problém vyřešen ». Ale vy, drahý knězi, očekáváte, že ničemové budou jednat jako čestní a bohabojní lidé, právě proto, že je ničemný, bude zneužívat bez ohledů a bez zábran moc, kterou velmi dobře zná, aby zlomyslně dobyl, aby zničil to, co chce . Jelikož je v samotné podstatě tyranie, jakožto zvrácení spravedlivé a dobré autority, nejen ji zvráceně ji vykonávat, ale také chtít zdiskreditovat a učinit odpornou samotnou autoritu, jejíž je groteskním padělkem. Hrůzy, které Bergoglio napáchal v posledních letech, nepředstavují pouze nehorázné zneužívání papežské autority, ale mají jako bezprostřední důsledek skandál dobra, protože papežství, které je samo o sobě nenávistné, se stává nenáviděnou parodií papežství, nenapravitelně kompromitující obraz a prestiž, které se církev dosud těšila, i když ji již postihla desetiletí modernistické ideologie.

Píšete: »Nikomu proto není dovoleno podřídit se nespravedlivému nebo zlému, nelegitimnímu rozkazu nebo ublížit pod záminkou poslušnosti. Ale ani nikomu není dovoleno popírat papežovu autoritu, protože ji vykonává ničemným způsobem a vystupuje tak z církve založené Ježíšem na skále apoštola Petra«. Zde je třeba rozlišovat mezi výrazem „popírání autority“: mezi popíráním, že Bergoglio má autoritu jako papež, a naopak, popíráním, že Bergoglio má v tomto konkrétním případě právo být poslouchán, když je jeho příkaz v rozporu s autoritou papeže. Nikdo by neposlouchal Bergoglia, kdyby mluvil osobně nebo by byl zaměstnancem katastru nemovitostí, ale jeho chyba je ve skutečnosti, že jako papež vyučuje cizorodé doktríny nebo provokativními prohlášeními skandalizuje jednoduché věci a každý, kdo ho poslouchá, věří, že naslouchá hlasu Dobrého pastýře. Morální odpovědnost odpovědných osob je nesmírně větší než odpovědnost subjektu, který se musí rozhodnout, zda ho poslechne, nebo ne. Pán to bude nekompromisně soudit, pokud jde o důsledky, které pro podřízené přináší dobré nebo zlé jednání nadřízeného i pokud jde o dobrý nebo špatný příklad. Při bližším zkoumání je třeba ho neposlechnout, vytknout jeho bludy a požádat ho, aby odstoupil, právě proto, abychom hájili hierarchické společenství s římským papežem. A modlete se k Bohu, aby ho co nejdříve povolal k sobě, pokud z toho bude možné odvodit dobro pro církev.

Klam a kolosální podvod, který jsem již několikrát popsal, spočívá v nucení dobrých lidí – řekněme to jen pro stručnost -, aby zůstali uvězněni v pravidlech a zákonech, které zločinci podvodně zneužívají. Je to, jako by počítali s naši slabostí: to znamená, že jsme se navzdory všem našim chybám nábožensky a společensky orientovali na úctu k zákonu, poslušnost autoritě, ctili své slovo, jednali se ctí a loajalitou. Počítají s touto naší ctnostnou slabostí a požadují od nás poslušnost, podřízení se i tam, kde je na místě nejuznávanější odpor a obezřetná neposlušnost. Vědí, že my – chudí blázni, jak si myslí- v nich vidíme Kristovu autoritu a snažíme se jí podřídit, i když víme, že tato akce, i když je morálně irelevantní, jde velmi konkrétním směrem … Uložili tedy na nás „reformované mše, abychom si zvykli, že slyšíme súry z Koránu zpívané na kůrech našich katedrál a vidíme je proměněné v restaurace nebo koleje; takto chtějí normálně prosadit přijetí žen do služby oltáře … Každý krok autority, počínaje koncilem, byl možný právě proto, že jsme poslouchali posvátné pastýře, i když se zdálo leccos jako určitá deviantní rozhodnutí a bylo tu podezření, že nás klamali; a možná si oni sami neuvědomili, že vydané příkazy mají nespravedlivý účel. Dnes, v návaznosti červenou niť, která spojuje zrušení nižších svěcení s vynálezem akolytek a diakonek, chápeme, že ti, kdo reformovali Svatý týden za Pia XII., měli již dnešní Novus Ordo a jeho hrozné deformace pod očima. Objetí Pavla VI. s patriarchou Athenagorasem v nás vzbudilo naděje na pravou ekuménu, protože jsme nechápali – jak někteří místo toho odsuzovali -, že toto gesto mělo připravit změnu Assisi na panteon, nástup obscénní modly pachamamy a Astany Sabbath.

Nikdo z nás nechce pochopit, že tato empasse se dá zlomit prostě pouhým nedodržováním: musíme odmítnout konfrontovat se v souboji s protivníkem, který diktuje pravidla, kterým musíme vyhovět pouze my, a necháme si svobodu je porušit. Ignorovat je. Naše poslušnost nemá nic společného s odpornou servilností nebo neposlušností; naopak nám umožňuje utvořit si soud nad tím, kdo je a není papežem, a nadále se chovat jako dobří katolíci, i když se nám papež vysmívá, pohrdá námi nebo nás exkomunikuje. Protože paradox nespočívá v neposlušnosti vůči dobré autoritě papeže, ale v absurditě nutnosti poslouchat osobu, která je stejně tak papežem, jako heresiarchou, Atanášem i Ariem, de jure světlem a de facto temnotou. Paradoxem je, že abychom zůstali ve společenství s Apoštolským stolcem, musíme se oddělit od toho, kdo by jej měl představovat, a nechat se byrokraticky exkomunikovat těmi, kteří jsou sami se sebou v objektivním rozkolu. Evangelijní zásada „Nesuďte“ nesmí být chápána ve smyslu zdržení se formulace morálního soudu, ale v odsouzení osoby, jinak bychom nebyli schopni činit morální činy. Samozřejmě není věcí jednotlivce, aby oddělil pšenici od plevelů, ale nikdo by neměl pšenici nazývat plevelem ani plevel pšenicí.

A komukoli je udělen svatý řád, tím spíše, pokud má plnost kněžství, má nejen právo, ale i povinnost upozorňovat na rozsévače koukolu, na vlky a falešné proroky. Neboť i v tom případě existuje spolu s účastí v Kristově kněžství také účast na Jeho královské autoritě. To, co si neuvědomujeme, a to jak v politické a sociální oblasti, tak v církevní oblasti, je to, že naše počáteční přijetí domnělého práva našeho protivníka činit zlo, založené na mylném pojetí svobody (morální, doktrinální, náboženské), se nyní mění v nucenou toleranci zla, protože hřích a neřest se staly normou. To, co bylo včera přijato jako naše gesto shovívavosti, dnes si vyžaduje plnou legitimitu a odsouvá nás na okraj společnosti jako umírající menšinu. Brzy, v souladu s antikristovou ideologií, která dohlíží na tuto neúprosnou změnu hodnot a principů, bude ctnost zakázána a ti, kdo ji praktikují, budou odsouzeni, ve jménu nesnášenlivosti vůči Dobru, označeni za osobu rozporuplnou, fundamentalistickou, fanatika. Naše tolerance vůči těm, kteří dnes prosazují požadavky Nového světového řádu a jeho asimilaci do církevního těla, neomylně povedou k založení království Antikrista, ve kterém budou věrní katolíci pronásledováni jako veřejní nepřátelé, přesně jako v křesťanští kacíři byli považováni za veřejné nepřátele. Stručně řečeno, nepřítel zkopíroval, převrátil systém ochrany společnosti uplatňovaný církví v katolických národech.

Věřím, drahý Reverende, že vaše pozorování týkající se krize autority budou brzy doplněna, přinejmenším soudě podle rychlosti, s jakou Bergoglio a jeho dvůr zasazuje své rány církvi. Pokud jde o mě, modlím se, aby Pán vynesl na světlo dosud skrytou pravdu, což nám umožní rozpoznat Kristova vikáře na zemi ani ne tak podle roucha, které nosí, ale podle slov, která vycházejí z jeho úst a podle příkladu jeho díla. Přijměte mé požehnání, a já se s důvěrou svěřuji vaší modlitbě.

+ Carlo Maria, arcibiskup Viganò, 31. ledna 2021

Pramen: Duc in altum