Modernismus jako vnitřní spiknutí

K pochopení II. vatikánského koncilu je zapotřebí znát také to, co tento koncil předcházelo. Jako rozhodujícího prostředku k útoku na Církev Ježíše Krista použil Satan zcela zvláštní taktiku, tím že v ní probudil houževnatého vnitřního nepřítele, který má za cíl rozleptat samotný její základ, poklad její víry. Jedná se o dlouhodobý systematický proces, jehož zvláštní projevy možno sledovat v první polovině 20. století v souvislosti s blížícím se koncilem.

Ideologický kvas modernismu, který se jako mor šířil v církvi od přelomu 19. a 20. století, se nevzdal ani po rázných zásazích Pia X. 1. září 1910 vyslovil tentýž papež hypotézu, že se jedná o tajnou organizaci, která se v církvi zahnízdila:

Myslíme, a žádný biskup by o tom neměl pochybovat, že krajně nebezpečná skupina, kterou, encyklika Pascendi Dominici gregis demaskovala, se nevzdala svého cíle narušovat mír v církvi. Ve skutečnosti nepřestali hledat nové společníky v této své tajné organizaci a vlévají jed svých názorů do žil křesťanské společnosti anonymním publikování knih a děl pod pseudonymem. Tito lidé jsou tím obávanějšími protivníky, čím blíže nám stojí. (Motu prorio Sacrorum Antisticum)

Historikové nepokládají tato papežova slova za přehnaná, protože podobně se chovali heretici již v 15. století. Schopnost zatajovat vlastní bojové síly patří k podstatným principům vedení války. K markantním znakům modernistického hnutí patří používat k útokům na dogmata víry různé klamné manévry. V knize Il Santo radí její protagonista na smrtelné posteli: „Nezveřejňuj spisy k těžkým náboženským otázkám v prodávaných knihách, ale chytře je rozdávej pod jiným jménem.“ (Fogazzaro, Il Santo, Mondatori Milán 1941)

Bývalý francouzský benediktin Albert Houtin v popisu programu modernistů konstatoval, že tito novátoři nikdy nechtějí vystoupit z církve, ani když zcela ztratí víru. Chtějí, jak jen možno, zůstat uvnitř a propagovat své ideje. Žádný pravý modernista, ať už laik nebo kněz by nechtěl opustit talár nebo církev, protože tím by přestal být modernistou ve vyšším slova smyslu a nemohl by praktikovat zničení Kartága, což je hlavní cíl jejich námahy. (Histoire du Modernisme catholique) Ernesto Buonaiuti to charakterizoval takto: Až dosud šlo o to reformovat Řím bez Říma. Nyní je třeba reformovat Řím ve spolupráci s Římem, provést reformu rukama těch, kteří potřebují být reformováni. To je ta pravá a neomylná metoda, i když je těžká. Hic opus, hic labor (tady je třeba pracovat a namáhat se). Vnější kult stále zůstane, stejně jako hierarchie, ale církev jako paní nad svátostmi a svými úřady se musí změnit v duchu doby. Musí se stát v prvé řadě jednodušší a liberálnější, a na druhé straně duchovnější a touto cestou dospěje k protestantismu, nikoliv násilnému a revolučnímu, nýbrž k protestantismu, který nezruší apoštolskou kontinuitu církevního úřadu ani podstatu kultu. (Il modernismo cattolico, Modena 1943) Řím není možno zničit v jednom dni, je třeba obrátit ho v prach a popel krok za krokem a nikoliv zjevně, a pak budeme mít nové náboženství a nové Desatero. (G. Tyrrell, Letteres de Geore Tyllerr a Henri Brémond)

Existenci této podzemní řeky, která proudila do církve, potvrdil dokument, který byl objeven v roce 1978 a který měl titul Z hlubiny. Závěť víry dona Primo Vannutelliho, římského kněze, který zemřel u oratoriánů 9. dubna 1945 a který se po určité fázi modernismu oficiálně „vrátil do pravých řad“, když složil předepsanou protimodernistickou přísahu. Podle Francesca Gabrielliho však bylo jeho místo mezi modernisty, kteří se po odsouzení skloní a podřídí kázni, ale v duchu setrvávají u svého přesvědčení. Když slyšíme tento hlas z podsvětí a srovnáme ho s jeho vyznáním víry, vidíme, že se v něm hroutí celá její budova: božské synovství Ježíše Krista, zrození z Panny, zázraky, zmrtvýchvstání, Trojice, katolicismus se rozpadá na kusy (Il testamento della fede). Svou skutečnou víru formuloval Don Primo Vannutelli těmito slovy:

Pečlivé bádání, která prováděli po staletí lidé různé národnosti a různého duchovního zaměření, mezi jinými i tvoji synové, přinesli důkazy, že podle nejstarších evangelií Ježíš nevěděl o tom, že je Boží Logos, Bůh s Otcemkterýexistovalpředsvětem. Takový titul si Ježíš v těchto zprávách neosobuje. On byl velký prorok, služebník a Boží syn povolaný k velkým věcem, ale nebyl tak úspěšný jako Mojžíš nebo Mohamed nebo František z Assisi: za jeho života čekal národ jiného mesiáše. Možná, že se Ježíš sám pokládal za mesiáše, ale jako Boží Logos, Bůh s Otcem se nikdy nepojmenoval.

A když se někdo, kdo čte tyto stránky, zeptá: „Co potom zbude z křesťanství, když Ježíš nebyl Bůh?“, dávám mu již teď tuto odpověď: Zbude jen docela málo, Bůh, touha a radost vesmíru.

„A čím se bude křesťanství lišit od židovství a od islámu?“ Proč jste smutní, když bychom se ničím nelišili? Když bychom v lásce Otce byli jedna ústa a jedno srdce? Kdyby k tolika příčinám rozporů mezi lidmi přibyla další, která by musela být spíše důvodem k lásce? Když pravda, která je jen jedna, nás spojí? (Tamtéž str. 244-245)

Jakkoliv Vannuttelli popíral božství Ježíše Krista, nepovažoval za vhodné vystoupit z církve, nýbrž čekal trpělivě na její neodvratnou historickou změnu. K podpoře této změny měla sloužit svobodná diskuze, bádání a změna liturgie. Reforma musela být podle něho radikální, zjevná: reforma obřadů, nikoliv dogmat.

Primo Vannuttelli byl nevěřící, který vykonával „kněžskou službu“ v jednom z nejkrásnějších římských chrámů, v dokonalé harmonii s P. Bevilacquou, který se stal kardinálem, a P. Paolo Caresanem, členem římské kongregace, a nikdo z nich nezpozoroval jeho přetvářku.

Hnutí tak jasně odsouzené sv. Piem X. se ve 20. a 30. letech zřejmě znovu formovalo. V té době scházela podobná protiakce, jakou dříve představoval antimodernismus. Ten se totiž rozplynul v mylné představě, že to nejhorší bylo už překonáno. Pontifikát Pia XII. byl také méně ‚represivní‘, než si můžeme představit. Výstrahy a varování byla velmi ojedinělá a byla izolována a přehlížena jako projev „integralismu“. Významný varovné hlasy, které stojí za povšimnutí, pozvedly tyto osobnosti: Plinio Corrêa de Oliviera, Reginald Garrigou-Lagrange, Joseph Clifford Fenton, José Antonio de Aldama a Antonio Messineo.

Plinio Corrêa de Oliveira

První hlas proti modernistickým tendencím se ozval překvapivě z Latinské Ameriky. Benediktin německého původu Marin Michler rozvinul totiž v Brazílii svůj svérázný liturgický apoštolát a využil k tomu Katolické akce. Zaváděl ‚novou askezi‘, která byla údajně spojena se zvláštní „milostí stavu“ spojenou s Katolickou akcí. Liturgie měla mít na věřící automaticky magickou moc. Všechno vědomé úsilí a spolupráce s Bohem se podle něho stávala nepotřebná. Takové praktiky jako zpytování svědomí a účast na exerciciích se potlačovaly jako zbytečné. 11. června 1933 se v Brazílii slavila první mše versus populum. Michlerpostavil doprostřed sálu stůl, kolem něho v půlkruhu židle a prohlásil, že bude celebrovat tváří k lidu. Byly to všechno projevy úsilí o nezávislost a zábavu, které měly zbavit člověka tíže oběti, jakou vyžaduje snaha o sebeposvěcení. Život křesťana se měl stát nepřerušeným řetězem duchovních uspokojení a útěch.

Plinio Corrêa de Oliveira, který byl nejmladším a nejúspěšnějším poslancem v zemi a vydával více než třicet let katolický časopis O Legionario, napsal v roce 1943 knihu Na obranu Katolické akce. S odvoláním na slova Pia XI. a jeho Magna equidem mezi jiným napsal:

Bezuzdná touha po potěšení oslabuje síly duše, kazí dobré mravy a ničí postupně vědomí povinnosti. Stále více roste počet těch, které přitahují radovánky tohoto světa a ničemu se nevyhýbají usilovněji a s větší rozhodností než utrpení, se kterým se setkávají, odmítají dobrovolné duševní i tělesné sebezápory a chovají se, jak říká Apoštol, jako nepřátelé Kristova kříže. Věčné blaženosti však nemůže dosáhnout nikdo, kdo nezapře sám sebe, nevezme na sebe svůj kříž a nenásleduje Krista.

Po výčtu celé řady úchylek od nauky církve i od zásad pravé Katolické akce Oliveira uvádí:

Všechno to přímo nebo nepřímo souvisí s těmito principy: s popíráním následků dědičného hříchu; pojetím milostí jako výlučného faktoru duchovního života; tendence nedbat ohledu na autoritu v naději, že řád vznikne sám sebou jako svobodná, živá a spontánní kombinace sil vlastního rozumu a vůle. (Em defesa de Ação Catolica, 337)

Kniha poprvé poukázala na nebezpečný progresismus, který vznikl v Evropě a používal Latinskou Ameriku jako „pokusnou laboratoř“. Jak Řím sdílel tuto přesnou analýzu, je zřejmé z toho, že dva kněze, kteří Oliveiru podporovali, totiž Geralda Proençu Sigauda a Mons. Antonio de Castro Mayera nečekaně vyzvedl. P. Sigaud se stal biskupem v Jacarezinho a Castro Mayer pomocným biskupem v Campos s právem nástupnictví. Oba pak sehráli významnou roli na koncilu i po něm.

P. Réginald Garrigou-Lagrange

Francouzský dominikán, který byl 50 let profesorem teologie na mezinárodním římském institutu Angelicum. Byl odborníkem na askezi a mystiku. V celém svém díle stavěl realistický pojem pravdy proti pojetí pravdy v pragmatismu a evolucionismu. V roce 1946 se objevilo jeho dílo Kam kráčí nová teologie?, ve kterém upozornil na nebezpečí, které vyvolává nová definice pravdy: Místo shody rozumu se skutečností má se stát pravda shodou ducha s životem.

Je velmi nebezpečné tvrdit: „Pojmy se mění, výroky zůstávají.“ Jestliže se mění pojetí pravdy, ani výroky nezůstávají ve stejném smyslu a stejném významu pravdivé. Pak by ani výroky koncilů nebylo možno hájit, jak je nezbytné.

Nová definice pravdy se nešťastným způsobem šíří mezi těmi, kteří zapomínají, co řekl sv. Pius X.: „Vyzýváme ty, kteří vykonávají učitelkou činnost, aby měli pevné přesvědčení, že odklon od Akvinského, zvláště v oblasti metafyziky, se nemůže obejít bez velké škody. Abychom to řekli s Akvinským, malý omyl v principech má velké důsledky (enc. Pascendi). A to platí tím více, jestliže se pohrdá každou formou metafyziky, každou formou ontologie a usiluje o to nahradit filozofii bytí filozofií fenoménů, nebo filozofií vznikání nebo filozofií akce.

Není to snad tato nová definice pravdy, ze které se vyvinula nová definice teologie: že totiž teologie není nic jiného než spiritualita nebo náboženská zkušenost, která si našla své vlastní vyjadřovací prostředky? (…) Každé spiritualitě prý odpovídá velká teologie. Můžeme snad mít dvě teologie, které v základních tezích stojí proti sobě? Odpovídáme „ne“, jestliže trvá tradiční definice pravdy. Odpovídám „ano“, jestliže jsme přijali novou definici pravdy, která už není ve svém vztahu ke skutečnosti neměnná, nýbrž se vztahuje k různým náboženským zážitkům. A to nás přivádí jednoznačně do blízkosti modernismu. Modernistické pojetí říká: Pravda není nezávislá na člověku, protože se vyvíjí s ním a v něm. (DENZ 2058) Proto řekl sv. Pius X. modernistům: „Vy jste převrátili věčný pojem pravdy.“ (DENZ 2080)

Mons. Joseph Cliffton Fenton, „římský hlas“ v USA

Ve Spojených státech patřil mladý teolog Fenton k nejvěrnějším hlasům římského učitelského úřadu. Fenton byl vydavatelem The American Ecclesiastical Review. Jako vynikajíc ekleziolog se věnoval tématu nezbytnosti církve k dosažení spásy a vztahu mezi církví a státem, který byl v USA vždy horkým tématem.

Encyklika Pia XII. Mystici Corporis měla učinit konec „eklesiologickému babylonu“. Stala se ovšem pro „novou teologii“ klíčem k „pneumatickému“ pojetí církve. Proti takovým snahám instrumentalizovat po svém encykliku Pia XII. se Fenton postavil s velkou rozhodností. Jeho protivníkem byl jezuita P. John Courtney Murray, který zpochybňoval princip mimo církev není spásy. Murray se později připojil k Montinimu, zatímco Fentona si vážil kardinál Ottaviani a chtěl ho mít v Římě při přípravě II. vatikánského koncilu. K uvedenému problému církve se Fenton ve svých článcích opakovaně vracel.

Těžký a osudný omyl, který papež plísnil, má v teologické katolické literatuře podobu nauky o „tělu a duši církve“. Někteří autoři popisují duši katolické církve jako neviditelnou duchovní společnost a existující viditelnou církev jako tělo, jako protikus k oné duši. Neviditelná duchovní církev je popisována jako společenství dobrých mužů a žen, kteří se nacházejí ve stavu milosti a jsou spojeni svazkem víry a lásky. Podle názoru těch, kteří v rozporu s encyklikou rozpracovali tento rozdíl, je duše církve společnost, která existuje i mimo viditelnou církev, jejíž hlavou je římský papež, je s ním však určitým způsobem spojena.

Svatým otcem odsouzené rozlišování se používá k tomu, aby byl vytvořen svazek mezi nekatolíky, kteří dosáhli spásy, a mezi katolickou církví. Takový svazek musí existovat, protože církev je nezbytná k dosažení blaženého patření. Neviditelná církev neboli duše církve je popisována jako od ní odlišná, ale v určitém smyslu přináležející. Tělo a duše církve jsou složky univerzální církve, ke které musí náležet všechny osoby, aby dosáhly spásy.

Takovou hypotézu encyklika Mystici Corporis jednou provždy odsoudila jako bludnou. Ve světě neexistuje žádná Boží církev, která je jen nepatrně odlišná od viditelné společnosti, kterou Ježíš Kristus založil za svého pozemského pobytu a kterou podřídil vedení sv. Petra jako svého nástupce. Kromě toho ve světě není žádná společnost, která by se skládala pouze z osob ve stavu milosti. Spravedliví nejsou zde na zemi organizováni v žádné společnosti, které se skládá jen z jejich počtu. (The American Eccl. Review 110 [1944] 48-57)

Proti novátorským „ekumenickým“ ekleziologům postavil Fenton znovu klasickou a neotřesitelnou definici církve, jak ji uvádí sv. Robert Bellarmin v De ecclesia militante (O církvi bojující):

Naše nauka zní, že je zde jen jedna jediná církev a nikoliv dvě a že tato jediná a pravá církev je společenství lidí, kteří jsou spojeni vyznáním křesťanské víry, přijímají svátosti a stojí pod vedením legitimních pastýřů, zvláště římského papeže, jediného zástupce Krista na zemi… Naše nauka se liší ode všech ostatních, protože jiné vyžadují vnitřní ctnosti, aby se někdo mohl stát členem církve, a činí tak pravou církev neviditelnou. My naopak věříme, že se v církvi nacházejí všechny ctnosti – víra, naděje, láska a další ctnosti, nedomníváme se však, že abychom mohli říct, že každý, kdo chce být členem církve, o které se hovoří v Písmu, musí mít vnitřní ctnost, nýbrž pouze vnější vyznání víry a musí přijímat svátosti v tomto smyslu. Neboť církev je stejně tak viditelná a hmatatelná společnost jako shromáždění římského lidu, Francouzského království nebo Benátské republiky. (De Ecclesia militante c. 2)

Mons. Fenton jasně viděl, že se uvnitř církve začal odehrávat rozhodující boj mezi přívrženci modernismu a „integralismu“ epochy sv. Pia X. V roce 1949 upřesnil v komentáři k pastýřskému listu kardinála Suharda povahu dvou proudů, které se měly za deset let střetnout na koncilu.

Ten, kdo četl pastýřský list kardinála Suharda nepozorně, mohl dospět k nebezpečně falešnému závěru, že modernismus a integralismus, jak je známe, jsou dvě protikladné doktríny, z nichž jedna stojí na levém křídle a druhá na pravém křídle autentické katolické nauky. Nic však není více vzdáleno od pravdy. Modernismus je v technické řeči katolické nauky označení pro řetěz bludů, které byly odsouzeny v dekretu Lamentabili sane exitu, v encyklice Pascendo Dominici gregis a v Motu proprio Sacrum Antistitum. Papež Pius X, od počátku nazýval modernismus „sbírkou všech herezí“.

Integralismus je na druhé straně v podstatě nauka a postoj všech těch, kteří usilovali o prezentaci integrálního katolicismu, tzn. prezentaci katolických dogmat v jejich celistvosti. Častěji bylo označení „integralismus“ použito těmi katolickými autory, kteří v prvním desetiletí tohoto století vstoupili do polemiky s modernismem. Chápán v tomto smyslu není integralismus nic jiného, než protiklad heretického modernismu. Svou podstatou je to pouze vyhlášení katolické pravdy. (tamt. 119, [1948] 297)

Na rozdíl od modernismu, když dáme stranou možné přehánění, není integralismus vůbec žádnou herezí.

Nesmíme zapomínat, že modernismus jako takový je jasnou herezí nebo sbírkou heretických nauk, zatímco integralismus ničím takovým není. Pravá katolická nauka se nenachází někde na poloviční cestě mezi učením Tyrrella a Loisyho a mezi výkladem katolických autorů, kteří mu odporují. Naopak, v protikladu k výrokům, které byly v Lamentabili, Pascendi Sacrorum Antistitum odsouzeny, byli katoličtí autoři minulých generací plně ospravedlněni. Jestliže je v naší zemi výraz „integralismus“ používán jako označení zvláštní protimodernistické nauky, pak není integralismus nic jiného než vyjádření katolické pravdy, která s sebou nese popření bludů, které jsou neslučitelné s božským poselstvím katolické církve. (tamt. 298)

Fenton a Murray se měli znovu střetnout, aby krátce před svou smrtí vybojovali svůj poslední boj přímo v koncilní aule.

P. José Antonio de Aldama

Tento španělský jezuita patří mezi nejvýznamnější mariology 20. století. Byl profesorem dogmatické teologie na Gregorianě a na papežské univerzitě v Salamance a Granadě. Ve svém článku z roku 1956 vyvozuje z paralely mezi Piem X. a Piem XII. argumenty proti „nové teologii“.

Mezi Piem X. a Piem XII. existuje při podobné dějinné situaci teologická blízkost a podobnost v naukových postojích, což vede k tomu, že tato dvě jména a tyto dvě silné osobnosti zaujímají přední místo v živém vývoji katolické teologie. Stali se nesmrtelnými svou mohutnou obranou pokladu Zjevení, který byl ustavičně ohrožován nejen jako pravda nebo dogma, ale také jako celek ve své myšlenkové interpretaci, ve svých racionálních základech. Proti tomu, co Pius X. nazval „snůškou herezí“, zvedl se jeho vzrušený hlas; proti novým pojetím, která hrozila, že rozboří základy katolické nauky, pozvedl se neméně vzrušený hlas Pia XII. V obou případech se jednalo nikoliv o ojedinělý blud, o konkrétní dogma. Nebezpečí bylo mnohem větší, protože se týkalo celého pokladu Zjevení a jeho výkladu v dogmatech a teologii.

Pius XII. popsal naukový otřes vyvolaný mysliteli, kteří se vzdálili od Církve, a dal nám poznat jejich hlavní ideologické zaměření: evolucionismus, který si činí nárok na původ všech věcí, když obhajuje s drzostí monistickou a panteistickou hypotézu světa, který je ustavičně podroben evoluci; existencialismus, který odmítá neměnitelnou podstatu věcí a zabývá se jen existencí bytí, nebo je ateistický a popírá hodnotu metafyzického uvažování; historicismus, který si všímá jen událostí lidského života a odmítá absolutní pravdu a ničí zákonitost. Pius XII. jako nejvyšší učitel a strážce zjeveného pokladu poukazuje na nerozumné úsilí propagátorů „nové teologie“, která se přizpůsobuje bludům a zaměřuje tím směrem naše teologické myšlení.

P. Antonio Messineo

Ve stejné době vystoupil tento italský kněz na stránkách Civiltà Cattolica a s rozvahou a velice bystrým pohledem popsal nové teology s jejich progresismem a vyzvedl jejich vztah k modernismu. Byl to jezuita ze Sicílie, který patřil k malé skupině redaktorů v listu, který byl oficiálním tlumočníkem Svatého stolce.

 Moderní progresismus není žádný modernismus s novým nátěrem, dá se však srovnat s oním proudem a mnohým se jevil jako odbočka. Modernismus si činil nárok obnovit dogma tím, že si přál naplnit je svým transcendentním obsahem, který napřed ponořil do vln historického relativismu. Apeloval na subjektivismus a chtěl určovat pravdu mírou pocitů a najít tak spojení s božstvím; byl současně racionalistický i skeptický k možnostem rozumu, ale především byl autoritářský a na těchto kolejích se pohyboval směrem k radikální revizi a boural přitom celou minulost slavné a plodné naukové spekulace, aby se tak přizpůsobil modernímu myšlení a údajným výsledkům současného duchovního pokroku. Progresismus skutečně nese tyto popsané rysy. Věří v ustavičnou evoluci pravdy i institucionálních forem, ve kterých život církve splývá s civilním a sociálním životem. Je racionalistický, humanitní, naturalistický a požaduje podobně jako modernismus revizi teoretických postojů a praktických pokynů, které tvoří dosavadní dědictví a které se po dlouhá léta formovaly na základě plodných zkušeností v teorii i v praxi. Tváří se přitom jako soběstačný, jako kvalifikovaný a nezávislý interpret požadavků duchovního a sociálního života přítomnosti, zatímco hierarchie a učitelé jsou podle něho v zajetí tradičních pozicí, nejsou „ve formě“ a jsou pro zpátečnický a vražedný konzervatismus buďto již odstavení anebo zbloudilí.

Progresista ví, poznává a uznává s jistotou, že neexistuje žádné jiné kritérium, než kolísající kritérium relativní pravdy, která je různá v různých dějinných periodách: přítomné je tzv. moderní myšlení, moderní společnost, moderní duchovní tendence, jedním slovem, tzv. pokrok. Odtud také jeho jméno, které vyjadřuje jeho sklon k přizpůsobení se tomuto pokroku reformou principů a praxe podle vůdčích linií, které si sám vytyčil.

Pater Messineo popsal jasným způsobem odklon katolického progresismu k marxismu:

V neposlední řadě je znakem moderního progresismu vyslovená sympatie ke komunismu a obecně k marxismu. K tomu ho vede nejen irenismus a důsledné přání vstupovat se všemi modernímu proudy do rozhovoru, ale také alespoň částečně pozitivní hodnocení marxistické ideologie. Oko progresisty je orientováno doleva, protože kvůli zkaženému zraku svého ducha věří, že právě na této straně se objevuje spřízněnost marxistických proudů s náboženskými poznatky a morálním přesvědčením.

Pokud jde o komunismus, lituje progresista materialistický substrát této ideologie, o který se opírá také jeho důsledný ateismu, ale po tomto nezbytném uspokojení vlastní snahy o záchranu křesťanské víry sahá po těchto požadavcích a osvojuje si je, protože zde nalézá možnost spolupráce a seberealizace. Komunismus je podle něho duchovní síla, dějinné hnutí, hnací motor moderní společnosti, a proto v něm musí oceňovat to, čím je, a smířit s ním své křesťanské myšlení. Manichejské rozdělování na svět zcela špatný a svět, ve kterém nacházíme jen dobro, musí být překonáno vzájemným porozuměním, abychom se vymanili z kruhu dějin a odbourali protiklady cestou smíření. Je to setkání, které pokládá možné vzhledem k jádru křesťanských hodnot, které nalézá i v komunismu, i když tam jsou kvůli jeho ideologické přestavbě pokřiveny.

Protože se ale progresista pokládá za člověka usilujícího o uvolnění napětí, projevuje se jako přesvědčený zastánce nabídnuté ruky, jako zastánce rozhovoru s marxistickými proudy, i když není přímo jejich příslušník a podporovatel a nepřistupuje jako člen, protože nadále trvá určitý rozpor mezi jeho světovým názorem a jím propagovaným komunismem. Jen zřídka se odváží dojít až k této hranici, ale přesto, že komunismus jako takový odmítá, protože je tu bariéra výslovné církevní nauky, nestydí se myslet na jiné marxistické proudy jako na vítané spojence, s nimiž by rád vystupoval na politické a sociální rovině.

Pozoruhodné je přitom, že i když progresismus podporuje překonání manichejského rozlišování mezi komunismem, marxismem a křesťanstvím cestou uvolnění, na druhé straně zavádí stejný nesmiřitelný protiklad mezi křesťanstvím a těmi proudy, které s pohrdáním označuje jako reakcionářskou pravici. Princip zla se u něho soustřeďuje v pravici, temné propasti reakcionářských sil, kam zařazuje neodvolatelně všechny, kteří se staví proti progresivistickým ideám a tendencím. (Il progressismo contemporaneo 503 – 505)

Podle R. De Mattei, Das Zweite Vatikanische Konzil