Maximalisté a minimalisté

Velké kontroverze propukly na koncilu začátkem října 1963. Šlo o to, zda schéma o Nejsvětější Panně Marii má být projednáno samostatně nebo jako součást schématu o Církvi. Stály proti sobě dva směry. Tak zvaní ‚maximalisté‘ byli pokračovatelé velkých mariánských hnutí 20. století, kteří po vyhlášení dogmatu o nanebevzetí Panny Marie požadovali vyhlášení nového dogmatu, jak si to přál papež a shromáždění biskupové. Žádný katolický teolog tehdy nepochyboval o skutečnosti, že Maria je určitým způsobem bezprostředně zapojena do díla spásy a do rozdílení milostí jednotlivým lidem. Na mariánském kongresu v Lurdech 1958 však vzniklo také minimalistické hnutí, které zastávalo jen základní souběžnost Marie a Církve. Podle těchto teologů první místo po Kristu má církev, které je Maria podřízena jako její člen. Její privilegia jsou omezena na vnitřní křesťanské společenství. Maximalisty zastupovaly dvě silné osobnosti: P. Carlo Balić, předseda Mezinárodní mariánské papežské akademie a P. Gabriel Maria Roschini, vedoucí římské teologické fakulty Marianum. Většina biskupů ve své „votum“ zastávalo postoj maximalistů. Proti byla středoevropská menšina, která bojovala proti tzv. mariano – christianismu, jak maximalisty hanlivě nazýval Congar, který prohlásil: „Poznal jsem drama, které mě provázelo celý můj život: nutnost bojovat ve jménu evangelia a apoštolského učení proti dalšímu šíření a rozvoji středomořské a irské mariologie, která se neopírá o Zjevení, ale má oporu v papežských textech.“ O P. Balićovi, jehož vášnivou mariologii vůbec nesnášel, prohlásil Congar, že je to dalmatský pouliční prodavač, obchodník podvazků a šlí, jarmareční kejklíř a pouhá vášeň (Congar, Journal, Sv. I 66-67).

Zcela opačně o něm hovoří Mons. Antonio Piolanti jako o statečném synu chorvatského národa, v němž se vzácně snoubí protiklady: srdce dítěte a útočnost Jeronýma, něžnost matky a pevnost vojevůdce, pronikavý intelekt a plamenná vůle, velkodušná srdečnost a vděčná hrdost. (Piolanti, Abisso dei contrasti)

Ofenzíva proti maximalistům

Congara podporovali Karl Rahner a mladý mariolog René Laurentin, jemuž patří hlavní zásluha za otevření ofenzivy proti maximalistům na koncilu. Bezprostředně před otevřením druhé koncilní periody zveřejnil svou knížku La question mariale, (Mariánská otázka) ve které pokládá mariánské hnutí za problém: Mariánské hnutí je nepochybně plodné, horoucí a kvetoucí, ale není jeho šíření bezmezné? Jeho intenzita horečná? Jeho specializovaný rozvoj částečně patologický? Tuto tendenci je třeba podle něho ‚očistit‘ a uvést do souladu s ekumenismem. Tento francouzský mariolog prohlašoval – s typickým pokrytectvím –, že nechce ani křesťanství s Pannou, ve kterém by se sv. Pavel nepoznal, ani křesťanství bez Panny, které by nebylo katolické.

Minimalisty podporovali oba koncilní papežové Roncalli i Montini hlavně kvůli ekumenické vstřícnosti vůči protestantům. Montini spolu s kardinálem Liénartem pokládali titul Prostřednice milostí za nevhodný, ne-li škodlivý.

V lednu 1963 na závěr první periody rozhodl koordinační výbor, aby se schéma o Nejsvětější Panně Marii projednávalo odděleně od schématu o Církvi. Jak napsal J. Komonchak, schéma o Panně Marii a její roli Prostřednice odpovídá očekávání a přání velkého počtu biskupů, jak to vyjádřili v přípravném hlasování.

V květnu bylo účastníkům rozdáno schéma o Panně Marii, Matce Církve. Ani toto rozhodnutí ani samotný text se nelíbil Karlu Rahnerovi, který v písemném komentáři vyjádřil své hluboké starosti nad tímto dokumentem. Bude – li text přijat, vzniknou z toho z ekumenického hlediska nepředstavitelné škody jak směrem k východním církvím, tak směrem k protestantům. Aby se snížila váha mariánského schématu, měla by se z něho stát jedna kapitola nebo závěr schématu o Církvi. Je to prý nejsnazší cesta, jak ze schématu vymýtit místa teologicky nedostatečně rozvinutá a z ekumenického hlediska nedozírně škodlivá. Zabránilo by se tak hořkým diskuzím. Tento svůj posudek poslal účastníkům konference ve Fuldě.

To, co Rahner nejvíce napadal, byl titul Panny Marie Prostřednice všech milostí. Podle jeho názoru má titul špatný vliv na mariologii a na mariánskou úctu věřících. Protestanti zcela popírají jakýkoliv podíl Panny Marie na vykoupení a titul Prostřednice nebo dokonce Spoluvykupitelky je jim odporný. Rahner zakončil svůj přípis výzvou, aby rakouští, švýcarští a němečtí biskupové pokládali za svou povinnost schéma zamítnout. Návrh, který účastníci konference ve Fuldě poslali generálnímu sekretariátu koncilu, hovoří o tom, že schválení schématu by vytvořilo nový předěl mezi katolíky a protestanty.

Úspěch minimalistů

Při zahájení rozpravy 30. září 1963 žádali minimalisté jménem kardinála Fringse ihned, aby všechno, co se týká Panny Marie, bylo integrováno do schématu o Církvi, aby se tak usnadnil dialog s odloučenými bratry. Další den vyslovil kardinál Silva Henríques názor, že úcta k Panně Marii v Jižní Americe překračuje hranice křesťanské zbožnosti a že schválení schématu by situaci ještě zhoršilo. Řekl, že ho podporuje 44 biskupů Latinské Ameriky. Podobně mluvil Garrone jménem četných francouzských biskupů.

4. října podpořila Fringse anglická hierarchie. Tentýž den obdrželi otcové text, který sestavil jeden kněz z řádu servitů, který doporučoval schválit titul Prostřednice i Spoluvykupitelky. P. Balić, expert teologické komise, rozdal svůj dokument, který doporučoval oddělit mariánské schéma od církevního schématu. Totéž doporučil jménem 60 španělských biskupů kardinál Arriba y Catro.

V diskuzi se projevovaly protikladné tendence. Minimalisté chtěli roli Panny Marie relativizovat. Postavili na hlavu skutečnost, že Maria byla vždy považována za předobraz Církve a nikoliv její znamení. Znamení představuje pouhý efekt, zatímco předobraz je příčinou. Podle nich je naopak Církev obraz Panny.

29. října se konalo hlasování o této otázce: Je vhod koncilním otcům, aby schéma o Nejsvětější Panně Marii, Matce Církve, byl revidováno tak, že bude součástí 6. kapitoly schématu o Církvi? Výsledek hlasování byl: 1114 hlasů pro a 1074 proti.

Bylo to poprvé, co bylo shromáždění rozpolceno rozdílem pouhých 40 hlasů. To svědčí o protikladných teologických postojích, i když minimalisté zvítězili jen velmi těsně.

Úspěch progresistů nehovořil ani tak o jejich síle, jako spíše o slabosti konzervativních otců, kteří dosud nebyli schopni najít formu své organizace, zatímco progresivní již na koncil vstupovali předem dobře zorganizovaní.

Když koncil hlasoval o Panně Marii, byly vedoucí osobnosti CIP (Coetus Internationalis Patrum – Mezinárodní sdružení otců) právě na poradě a dosud nenašli svou vážnou organizační formu. Kdyby se byli na koncil lépe připravili a organizovali, mohli dosáhnout daleko více (Wilde, Melissa, Vatican II: a sociological analysis of religious change, Oxford 2007).

Sen P. Baliće a Roschiniho prosadit vyhlášení Mariina prostřednictví se rozplynul právě v koncilních halách. Když P. Balić jednoho dne spolu s Piolantim připomněl znovu koncil a marný boj za obhajobu mariánských privilegií, řekl se slzami v očích jako zlomený muž: Že to muselo být právě zde, kde celá moje práce ztroskotala!“ (Piolanti, P. Carlo Balić ofm, profilo, impressioni, riccordi, 191–192).

Podle R. De Mattei, Das Zweite Vatikanische Konzil.