Odsouzení komunismu se nekoná
Konstituce Gaudium et spes byla 16. a posledním dokumentem, který byl oficiálně promulgován. Měla představovat zcela nové vymezení vztahu mezi Církví a světem. Církev se prohlásila za Svátost pro svět (41, 45) a stanovila si za úkol pochopit znamení času (4;11) a interpretovat je ve světle evangelia v dialogu se světem (43). Formulace zněla, že pravdu křesťanství je třeba žít uvnitř smýšlení současného světa, aby mohla být pro dnešního člověka srozumitelnější a přijatelnější. Josef Ratzinger, tehdy jako teolog, to označil za skutečnou závěť koncilu:
Hledáme li celkovou diagnózu pro tento text, můžeme říci, že (ve spojitosti s texty o náboženské svobodě a světových náboženstvích) představuje tento text revisi Sylabu Pia IX. a svého druhu antisylabus a… dokonce pokus o oficiální smíření Církve se světem změněným v roce 1798 (Theologische Principienlehre 398-399).
I pro kardinála Königa představuje dokument převrat v pojetí dějinné církve, která znamená konec éry Sylabu a Pascendi. (F. König, Církvi, kam jdeš? 108)
Významný teolog Mons. Brunero Gherardini vynesl ovšem přísnější soud:
Tím, že II. vatikánský koncil postavil myšlení sv. Tomáše Akvinského na hlavu a v důsledku toho Bůh nemůže stvořit nic k jinému cíli, než k vlastní realitě tohoto tvora, udělal z člověka jediného tvora, kterého chtěl Bůh pro něho samého (GS 24)…
Tím bylo dosaženo nejzazších hranic idololatrického antropologismu. Nezáleží na tom, zda člověk věřil nebo ne, stačilo , že představuje střed a vrcholný bod všech stvořených hodnot (GS 12), které Bůh chtěl, aby mu sloužily úplnému rozvoji jeho osobnosti (GS 59). (B. Gherardini, Concilio Vaticano II) (idololatrie = modloslužba)
Hubert Jedin komentoval Gaudium et Spes slovy: Konstituce byla uvítána s nadšením, ale celý další dějinný vývoj již dokázal, že její význam byl nadmíru přeceněn, a sotva kdo tušil, jak hluboce onen ‚svět‘, který měl být získán pro Krista, sám pronikne do církve . (Das II Vatikanische Konzil in Handbuch der Kirchengeschichte sv. VII., 146.)
Gaudium et Spes postrádá jakoukoliv formu odsouzení komunismu. To mělo takovou odezvu, že dosud kolující dohady o dohodě mezi moskevským patriarchátem a Svatým stolcem se staly věrohodnými. Mlčení koncilu o komunismu představovalo ve skutečnosti nápadné selhání historického shromáždění. Helder Câmara se v listopadu 1965 vyjádřil: Druhý vatikánský koncil řekl mnoho, a to jak svými slovy, tak svým mlčením.
Plinio Corrêa de Oliveira si vzpomíná:
Pod předsednictvím Jana XXIII. a dále pak Pavla VI. sešel se početně největší ekumenický koncil v dějinách církve. Očekávalo se od něho, že projedná nejzávažnější témata přítomné doby, která se týkají katolické církve. Mezi nimi – naprosto absolutně – nemohl scházet postoj církve k jejímu tehdejšímu největšímu protivníku, který stál v naprostém protikladu k její nauce,byl protivníkem tak mocným, tak brutálním a tak lstivě zlomyslným, že k němu Církev nenachází v žádné srovnatelné formě podobného v celé své dvoutisícileté historii. Jednat o současných problémech náboženství a nejednat přitom o komunismu je něco tak zcestného, jako uspořádat světový kongres lékařů, aby studoval nezávažnější choroby naší doby, a vynechat v programu jakoukoliv zmínku o Aids. (P. C De Oliveira, Comunismo e anticomunismo alle soglie dell´ultima decade di questo millenio, Corriere della Sera 7. března 1990)
Gaudium et spes hledalo dialog s moderním světem v přesvědčení, jakoby cestu, kterou ušel od humanismu k protestantismu až k Francouzské revoluci a k marxismu byl nevratný proces. Moderna se nacházela ve skutečnost v předvečer hluboké krize a symptomy její dekadence se měly projevit již za několik málo let v revoluci ´68. Koncilní otcové měli raději provést toto prorocké gesto, místo aby objímali rozkládající se mrtvolu, jak se bohužel stalo.
Koncilní shromáždění mohlo být místem par excelence, kdyby bylo zahájilo proti komunismu proces podobný Norimberskému procesu proti národnímu socialismu: nikoliv proces s trestními výroky ani proces vítězů nad poraženými, jak tomu byl v Norimberku, ale kulturní a morální proces ex ante obětí proti pronásledovatelům, tak jako ho začali vést disidenti.
(Poznámka: Již ve dvacátých a třicátých letech minulého století obrátil obsáhlý spis pozornost veřejnosti na zločiny komunismu. Teprve v roce 1997 se objevila Černá kniha komunismu (Stefan Courtois a další ))
Plody ideologie koncilu se pak markantně projevily v tzv. „východní politice“ Vatikánu.
Mezinárodní politiku „uvolnění“ vůči komunismu začal J. F. Kennedy a v šedesátých letech v ní pokračoval prezident Nixon se svým ministrem zahraničí Kissingerem. Její cíl byl identický s politikou, kterou rozvinul sociálně demokratický německý kancléř Willy Brandt: úsilí o konvergenci mezi západním a komunistickým blokem.
Na poli církve ji praktikoval Mons. Agostino Casaroli, „ministr zahraničí“ Pavla VI. jako politiku porozumění s komunismem. Ve šlépějích jednání o účast pravoslavných pozorovatelů na koncilu cestoval Casaroli do Budapešti a Prahy (1963-1973), do Bělehradu (1966-1970), Varšavy (1967-1974), Moskvy (1971) a na Kubu (1974).
Sovětský ministr zahraničí Andrej Gromyko byl přijat ve Vatikánu 1966, 1970, 1974 a 1975. V roce 1970 přijal Pavel VI. v soukromé audienci vůdce komunistických geril z Angoly, Guiney a Mozambiku. 1971 přijal papež diktátora Tita a 1973 dalšího diktátora Ceaušesca.
Při setkání s Titem se při přijetí hosta Pavel VI. vyjádřil, že v jugoslávské ústavě jsou zakotveny významné principy jako „humanizace sociální oblasti“, „posílení solidarity a spolupráce lidí“, „respekt k lidské důstojnosti“ a „všeobecný rozvoj svobodné osobnosti“. Vyslovil přesvědčení, že mezi marxismem a křesťanstvím existují společné hodnoty, o které se můžeme opírat, abychom dosáhli jako cíle mezinárodního míru.
Novou strategii Svatého stolce prezentoval Casaroli rok po své cestě do Moskvy v proslovu nazvaném Svatý stolec a Evropa 20. ledna 1972 v Miláně. Zdůraznil, že pro Svatý stolec je prvořadým úkolem úsilí o humanitu a mír a také snaha zabránit atomové katastrofě.
Nejznámější obětí vatikánské východní politiky se stal kardinál József Mindszenty, maďarský primas a hrdina protikomunistického odporu, zajatce, který byl vězněn od 1948 do 1956, kdy při maďarském povstání uprchl na americké velvyslanectví a zůstal stále rozhodným protivníkem jakéhokoliv rozhovoru nebo spolupráce s komunistickým režimem v přesvědčení, že takové počínání komunismus jenom posiluje. Ostře napadal vatikánskou politiku a řekl státnímu sekretáři Villotovi: Proč jmenujete biskupy ve východních zemích? Bylo by lépe, aby nebyli žádní, než takoví biskupové, které vám vláda dovolila jmenovat. (A. Webger, Le cardinal Villot, 260). Když ho 1. listopadu 1973 papež Pavel VI. požádal, aby rezignoval na titul ostřihomského arcibiskupa a maďarského primase, zdvořile, ale rozhodně odmítl. Pavel VI. vzal odpovědnost na sebe, prohlásil primiciální diecézi za neobsazenou a sdělil kardinálu Mindszentymu 18. listopadu 1973. že byl zbaven arcibiskupského stolce. Když tuto zprávu přinesl L´Osservatore Romano, Giornale d´Italia uvedl, že Vatikán nabídl jeho hlavu na stříbrné míse jeho Herodovi, komunistické vládě Maďarska. Podobně Die Weltwoche v Curychu napsalo 13. února 1974, že sám Řím učinil z Mindszentyho mučedníka, protože mu šlo o to, aby odstranil ve jménu své východní politiky jeho „anachronickou“ postavu. Kardinál Mindszenty vydal komuniké, že se nezřekl ani svého úřadu ani důstojnosti primase Maďarska a že je to rozhodnutí jedině Svatého stolce. (Memorie, 372)
Propagátoři východní politiky zastávali názor, že komunismus může trvat ještě velmi dlouho a že tedy jednání s komunismem umožní, aby se zbavil ateismu a vyvinul se v politický systém s lidskou tváří. Vedoucím komunistům bylo naopak jasno, že jejich systém stojí před zhroucením, a jen ve snaze o přežití navrhovali politiku dialogu a „podané pravice“. Neposkytovali však nikdy pražádnou záruku. Ujišťovali, ale svoje slovo nikdy nedodrželi. Východní politika skutečně byla podporou komunismu a odsouvala tak jen dobu jeho pádu.
Vatikánská východní politika měla mnoho kritiků na celé světě, počínaje právě těmi, kteří by z této politiky měli profitovat. P. Alessio Ulisse Floridi (1920-1986, jezuita, vysvěcen na kněze ve slovansko-byzantském ritu, sovětolog listu Civiltà Cattolica do roku 1965, kdy vyslán do Brazílie a působil mezi unionistickými katolíky) jako fundovaný sovětolog napsal knihu, ve které analyzoval vatikánskou strategii vůči komunistickým zemím ze zvláštního úhlu: sovětští disidenti stejně jako křesťané v zemích východní Evropy, kteří by měli mít z politiky uvolňování prospěch, ve skutečnosti se stali jejími obětmi. Absolutní nezbytnost zabránit propuknutí atomové války je něco, co nikdo nebude popírat, ale je tento požadavek tak absolutní, aby získal přednost pře Božím právem a byl použit k zotročování celých národů? (A.U. Floridi, Mosca e il Vaticano, 61)
Biskup a pozdější kardinál Ján Korec odsoudil vatikánskou východní politiku po pádu komunismu:
V naší zemi vyvolal fakt, že náš nejdrahocennější poklad, jímž byla podzemní církev, byl dán k dispozici, veliké nebezpečí. Já sám jsem obdržel pokyn, abych přestal se svěcením tajných kněží. Byla to pro nás úplná katastrofa, jako kdybychom se měli zcela vzdát…Byla to největší bolest mého srdce. Komunisté měli tím způsobem veškerou veřejnou pastoraci ve svých rukou. Když se kněz ve své farnosti začal starat o ministranty, byl mu odňat státní souhlas a nemohl vykonávat svůj úřad. Církev byla odsouzena, aby zavírala své chrámy a tak jednou zmizela. …Naší nadějí byla podzemní církev, která mlčky spolupracovala s kněžími ve farnostech a vychovávala obětischopné mladé muže: profesory, inženýry, lékaře, kteří se měli stát kněžími. Takových jsem vysvětil 120. Ti v podzemí pracovali mezi mládeží a v rodinách, publikovali tajně časopisy a knihy. Východní politika ve skutečnosti zaprodala naši činnost za cenu zcela pochybných komunistických příslibů. (Ján Korec, Interview in Il Giornale 18. července 2000)
V dubnu 1974 po cestě Casaroliho na Kubu objevilo v Brazílii se ve Folha de S. Paulo jako veřejné oznámí prohlášení pod titulem Vatikánská politika uvolňování proti komunistickým režimům: Pro TFP: Nevměšovat se, nebo klást odpor? (TFP je zkratka tradice, rodina, soukromé vlastnictví a je to název hnutí, které založil P. C de Oliveira.) Plinio Corrêa de Oliveira v něm v uctivém, ale rozhodném tónu líčí duševní stav mnoha katolíků na celém světě:
Vatikánská politika uvolňování vůči komunistickým režimům vytváří pro antikomunisticky zaměřené katolíky situaci, která se jich hluboce dotýká, a to mnohem méně jako antikomunistů než jako katolíků. Ve skutečnosti mohou v každém okamžiku provést trýznivé konstatování: „Nevede naše protikomunistická činnost přesně k tomu výsledku, který odporuje vůli Náměstka Kristova na zemi?“ Jak si máme představit důsledného katolíka, jehož působení směřuje opačným směrem, než jednání Pastýře pastýřů? Tato otázka má za následek, že antikomunističtí katolíci se ocitají před alternativou: vzdát svůj boj, nebo setrvat ve svém postoji?
Vzdát tento boj nemůžeme. Nemůžeme to udělat vzhledem k příkazu našeho svědomí jakožto katolíků. Jestliže skutečně je povinností každého katolíka podporovat dobro a bojovat proti zlu, pak nám naše svědomí ukládá, abychom šířili tradiční nauku Církve a bojovali proti komunistické doktríně… Církev není takový žalář svědomí, nikdy jím nebyla a nebude. Pouto poslušnosti vůči Petrovu nástupci bychom nikdy nezrušili, protože ho z hloubi duše milujeme, věnujeme mu svou nejlepší lásku a líbáme toto pouto každým okamžikem, ve kterém trýzněni bolestí trváme na svém postoji. Na kolenu s pohledem plným úcty na postavu Jeho Svatosti papeže Pavla VI. vyjadřujeme mu svou plnou věrnost.
Tímto úkonem dětské lásky říkáme Pastýři pastýřů: Náleží Vám naše duše, náleží Vám náš život. Poroučejte nám, jak si přejete. Ale nežádejte od nás, abychom skládali zbraně pře rudým vlkem. Takový požadavek se příčí našemu svědomí. (P. C. De Oliveira, La politica vaticana di distensione verso i governi comunisti, in Cristianità 5, 1974. Tento dokument byl uveřejněn ve 36 brazilských novinách a v dalších 73 časopisech jedenácti zemí, aniž by se někde objevily výhrady proti jeho pravověrnosti a kanonické korektnosti.)
Pramen: R. de Mattei, Das Zweite Vatikanische Konzil, KU 2011