Homosexualita ve světle nauky a víry

Případ amerického ex-kardinála a zveřejnění Raportu ratifikují změnu církevní nauky o homosexuální praxi. Záležitost je velmi závažná, je to ovoce Amoris laetitia: nejedná se o obranu víry, ale provinilých osob.

Raport McCarrick, který vydal Státní sekretariát, byl prozatím analyzován jen z hlediska rekonstrukce faktů. Záležitost je plně pochopitelná, pokud jde o osobní odpovědnost jednotlivých aktérů tohoto případu. Nesmí však být přehlížena další mnohem širší dimenze, pro novináře méně atraktivní, která teprve tvoří základ kontextu o odpovědnosti a podstatě toho, co se skutečně stalo.

Mám na mysli naukovou dimenzi týkající se morálního a náboženského hodnocení homosexuální praxe. Je totiž plně opodstatněné zabývat se skutečností, že v církvi dochází ke změně hodnocení homosexuálních skutků a oslabuje se jejich odsouzení z hlediska církevní nauky, a tím také praktická tolerance může získávat větší ospravedlnění. Toto otupování přísnosti vyplývá zcela evidentně z obsahu Raportu, nemluvě už o jeho neúplnosti a mezerách.

Jde o pozornost, kterou je třeba zaměřit na základy a kritéria církevní politiky na poli nauky, protože odtud nesporně plynou také závažné závěry o odpovědnosti. Je třeba se ptát, zda je myslitelné, aby rektor semináře mlčel k některým případům nemravnosti v samotném semináři nebo k docentům a teologům dotyčného semináře, kteří ve výuce mluví o přípustnosti homosexuální praxe. Nemá snad biskup odpovědnost i za pouhé zanedbávání a mlčení k případu některého kněze v diecézi, nebo když nechává na místě teology, kteří z katedry popírají a převracejí morální učení církve v této oblasti?

Benedikt XVI. jasně poukázal na tuto dimenzi, když 11. dubna 2019 hovořil o sexuálním zneužívání v církvi. Koncem února 2019 se konala porada předsedů biskupských konferencí z celého světa, která však byla spíše propagandou, než aby obrátila pozornost na podstatu problémů. Benedikt naopak vystihl podstatu, když hovořil o „kolapsu katolické morální teologie, ke kterému došlo ve dvacetiletí 1960-1980, v neslýchaném procesu prvního řádu, jaký „nemá v dějinách precedent“, v důsledku čehož „platná kritéria v oblasti sexuality byla zcela opomíjena“. Nato progresivně následoval další kolaps, „forma aplikovaná až dodnes“ v seminární přípravě.

Tato transformace morální teologie a sexuální morálky je praktikována dodnes a po Amoris laetitia získala podnět k dalšímu velkému rozvoji. Jestliže situace znovu sezdaných rozvedených přestává být svou podstatou nemravná a má být hodnocena případ od případu metodou „rozlišování“, pak nechápu, proč tato kritéria by nemohla být aplikována také na situaci kněze, biskupa či kardinála, kteří se oddávají sexuálním praktikám. Jestliže pastorace rozlišování nahrazuje církevní nauku, proč máme lamentovat nad vlnou nemravnosti v řadách kléru?

Transformace morální teologie v posledních desetiletích, obsažená po velké námaze ve Veritatis splendor Jana Pavla II., je nahrazena a autoritativně potvrzena shora a tvrdí, že morální norma je rigidní a abstraktní, pokud není upravována ve vlastním svědomí, a získává tak „kreativní hodnotu příslušné normy“!

Tvrdí se, že rozlišování nemá být aplikováno pouze u dobrých skutků, ale také u těch, které jsou svou vlastní podstatou zavrženíhodné, jako je cizoložství nebo homosexuální aktivita, dokonce se eliminuje sama existence „intrinsecamente malum“. Tvrdí se, že okolnosti, které charakterizují situace, ve kterých jednáme, nejsou jen náhodné, ale přispívají k určení dobra nebo skutku, ze kterého vyplývá metoda „případ od případu“, takže je nakonec nemožné definovat cizoložství nebo praktikovanou homosexualitu jako skutky svou podstatou špatné, a proto vždy zapovězené a odsouzeníhodné.

Ale je zde ještě něco závažnějšího. Čteme-li Amoris laetitia, vidíme, že první pozornost není věnována ochraně svátostí a víry církve, nýbrž obhajobě a ochraně osob, které zabředly do těchto zásadních případů. Tedy analogicky také k případům sexuální nemravnosti praktikované kněžími je možno přistupovat tak, že hájíme nikoliv především víru, ale dotyčné osoby. Tento deformovaný způsob pohledu na věc činí velmi obtížným aplikovat kodex kanonického práva, jak se to potvrdilo v případech homosexuality, které nejsou hodnoceny jako delikty proti víře, ale jako situace hodnocené případ od případu v režii samotných provinilých subjektů. Jestliže i mravní norma je produkt svědomí, které si ji samo utváří, stane se nemožné chápat ji jako objektivní, absolutní – pro katolickou morálku – založenou na skále přirozeného zákona a Zjevení.

Když se pokoušíme hodnotit skutky v případě McCarricka, a to i podle nejnovějšího vatikánského Raportu, nezapomínejme, že je v nich obsažena nejen souvislost typu personalistického, spojená s církevními představiteli, kteří se je pokoušejí hájit, ale také souvislost doktrinální. Pak teprve jednotlivé skutky lépe pochopíme.

Stefano Fontata. Nuova Bussola Quotidiana