Úvodem
Až dosud byla na našich stránkách řeč o tom, jak se na koncil vyzbrojila malá skupina progresivních prelátů a jak opanovala jeho vedení. Skupina tradičně smýšlejících otců pochopila postupně, že proti organizované skupině musí vystoupit s určitou rozhodností a taktikou. Ale její pozice nebyla snadná. Výmluvným obrazem o postavení a úsilí této skupiny na koncilu je tzv. „důvěrná nóta“ španělského kardinála Larraony a paradoxní ohlas, s jakým se tato iniciativa setkala. Z dějin koncilu R. De Mattei se dovídáme:
6. října 1964 oznámil písemně Mons. De Proença koncilním otcům, že na generální kurii augustiniánů se budou konat konzultace s teology ve světle tradiční nauky církve, a připojil jejich program. Později přijala tato skupina název Coetus internationalis Patrum (Mezinárodní skupina otců). V této skupině byly zpracovány různé dokumenty, k nimž patří také Důvěrná nóta Svatému otci o schématu De Ecclesia (O Církvi), jejímž hlavní autorem byl kardinál Larraona.
Podepsalo ji 25 kardinálů a 13 řádových představených. Tato nóta je velmi významná, protože dokazuje závažnou diskuzi, které se rozvinula kolem tématu O církvi v září a v říjnu 1964. Signatáři v dokumentu prohlašují:
Při uznání všeho dobrého, co je zde obsaženo, nemůžeme než vznést vážné námitky proti 3. kapitole jako celku, a poněvadž jsme upřímně přesvědčeni o tom, co říkáme, máme před Pánem nejen právo, kterého se nemůžeme zříct, ale i nevyhnutelnou povinnost předložit své obavy a názory k tomuto obsahu té autoritě, která o něm rozhodla. Po pozorném studiu cítíme se ve svědomí před Bohem zavázáni konstatovat, že 3. kapitola, pokud jde o nauku, přináší:
a) nové nauky a názory;
b) nauky a názory, které nejenže jsou nejisté, i takové, které jsou nejen velmi sporné, ale některé také zcela jistě nepřijatelné;
c) nauky a názory, které jsou často neurčité a nedostatečně ujasněné, jak pokud jde o jejich pravý smysl, tak jejich cíl.(1)
O schématu se autoři nóty vyjadřují takto:
a) je velice slabé a mylné jak z historického hlediska, tak pokud jde o samotnou nauku;
b) nedbá odcizujícím způsobem podstatných základů ani tam, kde jsou již jednou slavnostně stanoveny předchozími koncily;
c) zachází tak daleko, že je zde možno rozeznat nespornou a prokazatelnou stranickost;
d) je nepřesné, nelogické a nesouvislé, a pokud by mělo být takto přijato, vyvolalo by nekonečné diskuze, krize a bolestné zmatky a poškodilo by jednotu, kázeň a řízení církve.(2)
V tom, co schéma říká o papežském primátu a biskupské kolegialitě, představuje dokument podle kardinála Larraony
1. novou nauku, která až do roku 1958, nebo dokonce 1962 představovala jen mínění několika teologů, ale tato mínění nebyla ani všeobecná ani věrohodná. Naopak, byla všeobecně přijata opačná nauka a učitelský úřad církve ji až do poslední doby podporoval.
2. Obecná nauka rozšířená v církvi až do roku 1962 byla jistá a platila s velkou věrohodností, tvořila základ vnitrocírkevní kázně a týkala se podstaty závaznosti a jednání jak v oblasti koncilů (ekumenických plenárních nebo provinčních), tak v oblasti řízení (na všech úrovních: papežské, regionální, provinční, misijní atd).
3. Nová nauka se v důsledku matoucích machinací progresivní skupiny, která koncil politováníhodným způsobem politizovala a některé episkopáty zcela vyvedla z míry, nestala ani jistější ani objektivně pravděpodobnější než dříve. Mnozí experti se zpronevěřili svému poslání, a místo aby biskupy informovali o stavu otázky, učinili je adresáty své stranické propagandy. Využívali publikací v tisku ve prospěch progresistů a navodili tak svými metodami atmosféru krajně obtížnou pro věcnou diskuzi, protože to brzdilo a zatemňovalo pravdu, a každý, kdo neprojevoval souhlasný postoj, byl ihned zesměšňován a pranýřován. V takové atmosféře se nemohla prakticky uplatnit vědecká argumentace a ani nebyl na ni brán zřetel.
Nauka obsažená ve schématu De Eccelsia nebyla podle signatářů absolutně zralá ani pro diskuzi, tím méně pro Koncil.
Pokud by nauka, kterou předkládá schéma, byla pravá, pak by Církev po celá staletí žila v přímém rozporu s božským právem. Z toho by bylo možno odvodit, že nejvyšší orgány Církve nebyly neomylné, protože pak by bývaly učily tomu, co odporuje Božímu právu, a podle toho jednaly. Pravoslavní a do určité míry i protestanti by byli ve svých útocích na papežský primát v právu.(3)
Tato nóta vzhledem k autoritě signatářů a závažnosti uvedených problémů explodovala jako bomba. 20. září se autoři dokumentu obrátili znovu na papeže listem, který podepsal kardinál Larraona:
Schválení takového schématu papežem se nám jeví jako nemožné, i kdyby si to žádala většina. Nauka v něm obsažená nemůže způsobit nic jiného než hluboký zmatek u solidních a věrných teologů a věřících, zvláště v zemích s katolickou tradicí, a to s možnými následky strašné krize. Je nesporné, že již nyní jsou patrné těžké pochybnosti. Jestliže Církev schválí předloženou nauku, popře tím svoji minulost a dosavadní nauka bude obviněna touto sebeobžalobou, že byla falešná a urážela celá staletí Boží právo.(4)
Když Pavel VI. obdržel list kardinála Larraony, poslal španělskému prelátovi osmistránkovou vlastnoručně psanou odpověď, ve které vyjádřil své „překvapení a pobouření“, a to jak nad počtem a hodností signatářů, tak nad těžkými námitkami proti schématu i nad radikálním odporem a tvrzeními, která podle našeho názoru spočívají na velmi plytkých argumentech. Ostatně i vzhledem k časovému momentu, kdy jsme nótu obdrželi, totiž v noci před zahájením třetí periody zasedání Druhého vatikánského koncilu, kdy už není možno schéma znovu prověřit vzhledem k snadno předvídatelným zpětným dopadům na výsledky koncilu, a tím celé církve, zvláště církve římskokatolické, protože v zadání byly zpracovány návrhy, které si sama dala.(5)
24. října ukázal kardinál Larraona dlouhou vlastnoruční odpověď papeže kardinálu Sirrimu a ptal se ho na radu, zda se má omezit v odpovědi na pouhé poděkování, nebo má ještě znovu prohloubit uvedené argumenty. Sirri, který pokládal kardinála Larraonu za jednoho z nejlepších služebníků Církve a papeže, si poznamenal: Stál ode mne s odstupem a předal mi dokument (papežův dopis). Studoval jsme ho a dospěl jsme k závěru, že kardinál má oprávněné pochybnosti: odpověď, velmi zdvořilá, pokud jde o formu, je obsahem tvrdá a zcela pomíjí obsah listu 25 kardinálů. Usoudil jsem, že existuje možnost neomezovat se na poděkování, a sepsal jsem pro kardinála memorandum. (6)
28. října kardinál Larraona uposlechl pokynů, které mu dal Sirri, a odpověděl Svatému otci zdvořilým, ale rezolutním listem. List začal omluvou, že způsobil papeži vzrušení a starost, ale pak zdůraznil: jestliže některé formulace nebudou přepracovány, u mnoha otázek, o kterých se dosud diskutovalo, zaujmou teologové postoje, které jsou v rozporu s všeobecným míněním, jak je potvrdila staletá praxe učitelského úřadu a jak ji hájí i dnes vysoce postavení teologové.(7)
Tato „důvěrná nóta“ prokázala poprvé existenci „organizované opozice“ proti progresivistické menšině, která opanovala časový program i obsah koncilních prací.
Poznámky:
(1) G. Caprile, Contributo alla storia della „Nota explicativa praevia“ s. 596.(2) tamt. (3) tamt. s.597-598. (4) tamt. s. 600.(5) tam. s. 620 .(6) Sirri, Diario s. 394. (7) G. Caprile, s. 648 -650
Roberto de Mattei, Das Zweite Vatikanische Konzil s. 417 – 422
Připomeňme si: Když Jan XXIII. otevíral II. vatikánský koncil, prohlásil, že to bude koncil pastorační a nikoliv dogmatický, že jeho úkolem je předložit světu novou pastorační řečí existující nauku katolické církve. Pokud by tomu tak skutečně bylo, nemohly by vzniknout žádné hermeneutické spory, protože víra a nauka měly zůstat zcela nedotčeny. Skutečnosti ovšem ukazují, že koncil nedosáhl výsledků, jaké si původně předsevzal. Velký církevní sněm se nakonec zaměřil nikoliv na hledání nového jazyka, jak účinně oslovit svět, ale dal se sám oslovit světem a osvojil si přitom jeho prostředky a metody a s tím i jeho mentalitu.
P. Gumpel ve svých vzpomínkách na práci koncilu (viz www.radiovaticana.cz) líčí realisticky, jak se toto mamutí shromáždění stalo břemenem samo sobě a nebylo schopno zajistit to nejpodstatnější, totiž možnost dostat se k slovu a vyslovit svůj názor, své námitky a kritiku. Kardinál Larraona však vidí hlouběji a charakterizuje tyto praktiky na koncilu jako záměrnou atmosféru, která měla odvádět pozornost od podstaty problémů a vytvářet nátlak, který má odrazovat od námitek a zabránit kritice kurzu, který byl do koncilu vnesen odjinud. Důvěrná nóta skupiny kardinálů byla vlastně zoufalým pokusem upozornit hlavu církve, že takto není možno postupovat, protože se ve skutečnosti ohrožují samotné základy církve.
Kdybychom výročí koncilu v Roku víry méně oslavovali, ale více objektivně hodnotili, museli bychom dát nótě 25 kardinálů za pravdu, že takový postup nakonec skutečně poškodil jednotu, kázeň a řízení církve. Teologové dnes opravdu zaujímají postoje a názory, které jsou v rozporu s tím, co potvrdil a po staletí hlásal učitelský úřad církve.
Neumím si představit nic bolestnějšího, než když církevní knížata pociťují svou povinnost upozornit kormidelníka, jak jeho lodi hrozí, že začíná nabírat nesprávný kurs. A tato jejich bolest se ještě umocní, když musí konstatovat, že odpovědná hlava nebere jejich bolestné obavy váženě. V papežově odpovědi je jasně cítit horečnou snahu zbavit se opozice, aby bylo za každou cenu dosaženo vytyčeného cíle. Škoda, že se Pavel VI. při čtení nóty nerozplakal, jak to udělal nad vzkazem týkajícím se jednání o kolegialitě (viz Gumpel, část 6). Ti, o kterých tehdy prohlásil, že ho podvedli, byli právě oni progresivní experti, kteří si počínali podobně od samého začátku, a nikdo je neklepl přes prsty. Nepodváděli jen papeže, ale celý koncil na úkor budoucnosti církve a světa.
Politické pletichaření a podrazy jistě nepatří k prostředkům, jimiž na koncilu pracuje Duch Svatý. Podle ovoce je poznáte! Dnes už nikdo nemůže popírat, že obavy, které kardinálové v nótě vyslovili, byly naprosto oprávněné a projevují se v církvi přímo tragicky, jak nakonec bez obalu a trpce doznává Joachim kardinál Meisner ve svém interview pro list Die Tagespost 28. prosince 2012 (viz Komentáře: Zkalené červánky).