Dopis, který schválila nebesa

Thomas G. Weinandy OFMCap patří mezi nejznámější a nejváženější teology; žije ve Washingtonu v komunitě kapucínů, k nimž náleží. Je členem mezinárodní teologické komise, kterou chtěl mít papež Pavel VI. vedle Kongregace pro nauku víry, aby byla výkvětem teologů celého světa. Členem je od roku 2014, jmenován papežem Františkem. Tomuto papeži posílá po zralé úvaze otevřený dopis.

Autor uvádí poskytuje ke svému kroku významnou informaci:

Minulý květen jsem byl v Římě na zasedání Mezinárodní teologické komise. Bydlel jsem v Domu Svaté Marty a protože jsem přijel o něco dříve, strávil jsem větší část nedělního odpoledne před pondělním zasedáním u Svatého Petra a modlil jsem se v eucharistické kapli.

Modlil jsem se za současný stav církve ve starostech, které jsem měl vzhledem k současnému pontifikátu, a prosil jsem Ježíše, Marii, svatého Petra a všechny svaté papeže, kteří jsou zde pochováni, aby učinili něco, co by odstranilo zmatek a otřesy v současné církvi, chaos a nejistotu, o které jsem cítil, že ji způsobil papež František. Uvažoval jsem také, zda bych neměl napsat a zveřejnit něco, co by vyjadřovalo mé starosti a úzkosti.

Následující středu odpoledne po skončení zasedání jsem se vrátil k Svatému Petru a modlil jsem se stejným způsobem. Onu noc jsem nemohl usnout, což je pro mne něco zcela neobvyklého. Bylo to kvůli tomu, o čem jsem stále přemýšlel vzhledem k církvi a papeži Františkovi.

Kolem 1.15 hod. jsem se zvedl a šel jsem na chvíli ven. Když jsem se vrátil do svého pokoje, řekl jsem Pánovi: »Jestliže chceš, abych něco napsal, musíš mi dát jasné znamení. Toto je to, co musí být znamením. Zítra ráno se jdu pomodlit do Santa Maria Maggiore a pak jdu k Svatému Janu v Lateránu. Pak se vracím k Svatému Petru na oběd s jedním přítelem ze semináře. Během této doby musím potkat někoho, koho znám, ale koho jsem velmi dlouhou dobu neviděl a od koho bych nikdy nečekal, že se s ním setkám v Římě. Tato osoba nesmí být z USA, Kanady nebo Velké Británie. Navíc tato osoba mi během naší konverzace musí říct: „Pokračuj v dobrém psaní“.

Příští ráno jsem udělal všechno, co jsem předem předvídal, a když jsem se sešel se svým přítelem ze semináře u oběda, nemyslel jsem vůbec na to, o co jsem prosil Pána předchozí noc.

Nicméně ke konci oběda objevil se jeden arcibiskup mezi dvěma zaparkovanými auty právě u našeho stolu (obědvali jsem venku). Neviděl jsem ho dvacet let, ještě mnohem dříve, než se stal arcibiskupem. Ihned jsme se poznali. To, co činilo jeho přítomnost ještě neobvyklejší, bylo, že vzhledem k jeho osobním okolnostem nikdy jsem nepomyslel na to, že ho potkám v Římě a nikoliv v jeho arcidiecézi. (nebyl ze žádné země, které jsem dříve jmenoval). Mluvili jsme o jeho přítomnosti v Římě a o tom, co právě děláme. Pak jsem mu představil svého přítele seminaristu. Řekl mému příteli, že jsme se setkali po dlouhé době a že právě dočetl moji knihu o „neměnlivosti Boha a vtělení“, která mu pomohla pochopit tento koncept, a doporučil mu, že si knihu musí přečíst. Pak se obrátil ke mně se slovy: „Pokračuj v dobrém psaní“.

Nemohl jsem uvěřit, že k tomu došlo tak rychle. Nebylo nejmenších pochyb, že Ježíš chce, abych něco napsal. Myslím, že bylo také důležité, že onou osobou, kterou si posloužil Ježíš, arcibiskup. Pokládal jsem to za apoštolské poslání.

Když jsem se tedy dlouho zabýval tímto psaním a napsal mnoho konceptů, rozhodl jsem se, že napíši přímo papeži Františkovi o svých starostech. Nicméně vždy jsem měl v úmyslu, že tak učiním veřejně, protože jsem cítil, že mnoho z mých starostí byly tytéž starosti, které měli druzí, zvláště laici, a tak jsem chtěl dát veřejně průchod jejich starostem.

Už nebylo pochyb, že Ježíš chtěl, aby psal. Posílen z nebe, napsal tedy P. Weinandy dopis. V polovině léta ho doručil Františkovi. A o svátku Všech svatých ho zveřejnil ve Spojených státech na portálu CRUX a v Římě ve čtyřech jazycích na Settimo Cielo.

++++++++++++++++++ * * *     

Svatosti,

píšu Vám tento dopis z lásky k Církvi a v upřímné úctě k Vašemu úřadu. Jste zástupcem Krista na zemi, pastýřem jeho stáda, nástupcem svatého Petra, a tedy skálou, na které Kristus buduje svou Církev. Všichni katolíci, klérus i laici pospolu, musí k Vám vzhlížet s věrností a synovskou poslušností v duchu víry, s nadějí, že je s láskou povedete.

Nicméně, Svatosti, zdá se, že Váš pontifikát je poznamenán chronickým zmatkem. Světlo víry, naděje a lásky není nepřítomné, ale příliš často je zatemněno dvojakostí Vašich slov a skutků. To živí ve věřících rostoucí rozpaky a oslabuje míru jejich lásky, radosti a pokoje. Dovolte mi, abych Vám nabídl několik krátkých příkladů.

Na prvním místě je to kontroverzní 8. kapitola „Amoris laetitia“. Není třeba, abych zde uváděl svoje osobní znepokojení nad jejím obsahem. Udělali to již jiní, nejen teologové, ale také kardinálové a biskupové. Hlavním důvodem znepokojení je způsob, jakým zde vyučujete. Vaše výroky v Amoris laetitia se jeví jako záměrně dvojznačné, a tím způsobem vedou jak k tradiční katolické nauce o manželství a rozvodu, tak k interpretaci, která by mohla znamenat změnu oné nauky. Jak správně poznamenáváte, pastýři by měli provázet a povzbuzovat osoby v neregulérních manželských situacích; ale přetrvává dvojznačnost o pravém významu slova „provázení“. Vyučovat s takovým nedostatkem jasnosti, který se jeví více než chtěný, nevyhnutelně zavádí do nebezpečí hříchu proti Duch Svatému, Duchu pravdy. Duch Svatý je dán Církvi, a zvláště Vám, aby přemáhal hřích, nikoliv aby ho podporoval. Neboť pouze tam, kde je pravda, může se projevovat autentická láska, protože pravda je světlo, a to osvobozuje muže a ženy od slepoty hříchu, od temnoty, která zabíjí v duši život. A přece se zdá, že Vy káráte a dokonce zesměšňujete ty, kteří vykládají 8. kapitolu Amoris laetitia v souladu s tradicí církve, jakoby byli farizeji, kteří nakládají balvany a zavádějí rigorismus zbavený milosrdenství. Takový druh pomluv je svou povahou cizí petrovskému úřadu. Někteří z Vašich rádců bohužel, jak se zdá, zabývají se aktivitami toho druhu. Takové chování vyvolává dojem, že jejich názory nemohou obstát před teologickým pohledem, a proto se s snižují k argumentům „ad hominem“.

Na druhém místě, Váš způsob jednání budí dojem, že deklasujete význam církevní nauky. Opakovaně popisujete nauku jako něco mrtvého a knižního, vzdáleného od pastoračních záměrů každodenního života. Vaši kritici jsou obviňováni, řečeno stejnými slovy, že činí z nauky ideologii. Ale je to právě křesťanská nauka, jemné rozlišování vzhledem k ústředním základům víry, jako je Boží trinitární přirozenost, povaha a cíle Církve, vtělení, vykoupení, svátosti – co osvobozuje osoby od světských ideologií a zaručuje, že hlásají a vyučují autentickému oživujícímu evangeliu. Ti, kdo znehodnocují nauku církve, odlučují se od Ježíše, autora Pravdy. To, co tito lidé mají, je pouze to, co mohou vlastnit: ideologii, která je konformní se světem hříchu a smrti.

Na třetím místě, katoličtí věřící mohou být jedině zaraženi z Vašeho jmenování některých biskupů. Mužů, kteří se jeví nejen jako otevření vůči pohledům, které jsou v rozporu s křesťanskou vírou, ale kteří je přímo zastávají a hájí. To, co pohoršuje věřící a některé kolegy biskupy, není jen skutečnost, že jste zvolil tyto muže, aby byli pastýři církve, ale že také, jak se zdá, mlčíte k tomu, čemu učí ve své pastorační praxi. To oslabuje horlivost mnoha lidí, kteří po dlouhou dobu setrvávali u autentické nauky, často za cenu své cti a vážnosti. Výsledkem je, že mnoho věřících, kteří jsou vtělením „sensus fidelium“, ztrácí důvěru ke svému nejvyššímu pastýři.

Za čtvrté, Církev je jediné tělo, mystické Tělo Kristovo a Vaším úkolem od Pána svěřeným je podporovat a posilovat jeho jednotu. Ale Vaše skutky a slova příliš často svědčí o opaku. Vyzýváte k formě „synodality, která dovoluje prosazovat v církvi různé naukové a mravní zájmy, a to může jen zvyšovat teologický a pastorační zmatek. Taková synodalita je nerozumná a ve skutečnosti působí proti kolegiální jednotě mezi biskupy.

Svatý Otče, co mi působí moji závěrečnou starost. Mluvil jste často o nutnosti transparence uvnitř církve. Často jste povzbuzoval, především během dvou posledních synod všechny osoby, zvláště biskupy, aby mluvili otevřeně a beze strachu, co si papež pomyslí. Ale nezaznamenal jste, že většina biskupů tohoto světa zůstává v přílišném mlčení? Proč? Biskupové se učí hbitě, a to, co se mnozí za vašeho pontifikátu naučili, není poznání, že jste otevřený vůči kritice, ale že ji vůbec nesnášíte. Mnozí biskupové mlčí, protože chtějí být k vám loajální, a proto se na veřejnosti raději nevyjadřují; v soukromí je to něco jiného. Mnozí se bojí, že kdyby mluvili otevřeně, byli by odstaveni, ne-li něco horšího.

Často jsem si kladl otázku: „Proč Ježíš připustil, že se toto všechno děje? Na mysl mi přichází jediná odpověď, že Ježíš chce ukázat, jak slabá je víra uvnitř celé církve, i mezi mnoha jejími biskupy. Je to ironie osudu, že Váš pontifikát dal těm, kteří jsou z hlediska teologického a pastoračního škůdci, volnost a bezpečí vystoupit na světlo a předvádět svou zatemněnost, dříve skrývanou. V poznání této temnoty Církve pokorně pocítí potřebu své obnovy, aby tak pokračovali v růstu ve svatosti.

Svatý Otče, modlím se za Vás vytrvale a budu tak činit i nadále. Kéž Duch Svatý Vás přivede ke světlu pravdy a k životu lásky, abyste mohl odstranit temnotu, která skrývá krásu Ježíšovy Církve.

Upřímně v Kristu

Thomas G. Weinandy, O.F.M., Cap.

31. července, na svátek sv. Ignáce z Loyoly

Pramen: Settimo Cielo , překlad -lš-

Bezprostřední ohlas:

Americká biskupská konference vyzvala P. Thomase G. Weinandyho, aby odstoupil z funkce teologického a naukového poradce biskupské konference. Předseda kardinál Daniel DiNardo prohlásil: »…jako biskupové uznáváme nezbytnost uctivých pokorných diskuzí o teologických a pastoračních otázkách. Ale musíme vždy pamatovat na to, co říká sv. Ignác z Loyoly ve svých duchovních cvičeních, když zdůrazňuje, že každý dobrý křesťan musí dávat přednost dobrým výrokům o bližním před jeho odsuzováním. Tento předpoklad musí platit tím spíše o magisteriu našeho Svatého Otce«.

Tímto krokem jen potvrdila biskupská konference USA to, co píše P. Weinandy o strachu biskupů a o nedostatku transparence.