Demaskování zmýleného dokumentu

Polský dominikán P. Wojciech Gołaski OP napsal papeži Františkovi podrobný dopis o Motu proprio Traditionis custodes. Vypráví v něm Františkovi, jak před dvanácti lety objevil tradiční obřad a jaký ohromný poklad v něm našel. Analyzuje motu proprio, poukazuje na jeho závažné myšlenkové chyby a omyly a dochází k závěru, že Traditionis custodes „je nepodložené a zmýlené“. V závěru papeži vzkazuje, aby přestoupil k Piovu bratrstvu, které respektuje jeho dominikánské charisma: „Nabízí mi nejen život ve službě Bohu a církvi, ve službě, které nebrání rozpory, ale také možnost čelit rozporům, které jsou nepřítelem pravdy a které tak krutě napadly církev.“

Společenství Tradice jsou si také vědoma toho, že Santa Marta chce vymýtit tradiční obřad a zabránit novým svěcením v tradičním obřadu. Obřad a s ním spojená společenství a věřící mají zaniknout.
Dopis otce Gołaského před několika dny zveřejnil v angličtině americký blog Rorate Caeli. Zde je německý překlad důležité analýzy a dokumentu osobního svědomí.

Jamna, 17. srpna 2021

Jeho Svatost papež František
Domus Sanctae Marthae
Svatý stolec
Vatikán

Na vědomí:
Nejdůstojnější generální magistr řádu Gerard Francisco Timoner III OP
Otec provinciál polské provincie Paweł Kozacki OP
J. E. biskup tarnovské diecéze Andrzej Jež
Otec představený domu v Jamně, Andrzej Chlewicki OP
Bratři a sestry v řádu
Nejdůstojnější představený polského distriktu Bratrstva svatého Pia X., Karl Stehlin FSSPX
Omnes quos res tangit
Svatý otče!

Narodil jsem se před 57 lety a do dominikánského řádu jsem vstoupil před 35 lety. Věčné sliby jsem složil před 29 lety a nyní jsem knězem již 28 let. Od útlého dětství jsem měl jen mlhavé vzpomínky na mši svatou v její podobě před reformami z roku 1970. 16 let po mém kněžském svěcení mě dva laičtí přátelé (kteří se navzájem neznali) naléhavě žádali, abych se naučil slavit mši svatou v její tradiční podobě. Poslechl jsem je.

Byl to pro mě šok. Zjistil jsem, že mše svatá ve své klasické podobě:

soustředí veškerou pozornost kněze a věřících na tajemství,
vyjadřuje s velkou přesností slov a gest víru církve v to, co se děje tady a teď na oltáři,
posiluje víru celebranta a lidu silou odpovídající její přesnosti,
nesvádí kněze ani věřící k vlastním výmyslům či kreativitě během liturgie,
naopak, vede je na cestu ticha a rozjímání,
množstvím a povahou gest nabízí možnost neustálých projevů zbožnosti a lásky k Bohu,
sjednocuje kněze a věřící tím, že je staví na stejnou stranu oltáře a obrací je stejným směrem: versus Crucem, versus Deum.

Řekl jsem si: Tak tohle je mše svatá! A já, 16 let kněz, jsem to nevěděl! Byla to obrovská heuréka [doslova: našel jsem to], objev, po kterém už moje představa o mši nemohla zůstat stejná.

Od začátku jsem si všiml, že tento obřad je opakem klišé. Místo formalismu svobodné vyjádření duše před Bohem. Místo frigidity vroucnost božského uctívání. Místo vzdálenosti blízkost. Namísto podivnosti intimita. Namísto strnulosti bezpečnost. Místo pasivity laiků jejich hluboká a živá oddanost tajemství (právě díky laikům jsem byl nakonec přiveden k tradiční mši). Místo propasti mezi knězem a věřícími vzniká mezi všemi přítomnými úzké duchovní pouto, chráněné a vyjádřené mlčením kánonu. Při tomto objevu mi bylo jasné, že právě tato forma je naším mostem ke generacím, které žily a předávaly víru před námi. Moje radost z této církevní jednoty, která překonává všechny časy, byla obrovská.

Od samého začátku jsem pociťoval silnou duchovní přitažlivost mše svaté v její tradiční podobě. Nebyla to samotná znamení, co mě přitahovalo, ale jejich význam, který duše umí číst. Už jen pomyšlení na další celbrování mš naplňovalo radostí. S dychtivostí a touhou jsem k tomu hledal každou příležitost. Velmi brzy ve mně dozrála naprostá jistota, že kdybych mši svatou (stejně jako všechny svátosti a obřady) až do konce svých dnů slavil pouze v tradiční podobě, pokoncilní forma by mi ani v nejmenším nechyběla.

Kdyby mě někdo požádal, abych jedním slovem vyjádřil své pocity z tradičního slavení v kontextu reformovaného obřadu, odpověděl bych „úleva“. Byla to skutečně úleva, nepopsatelně hluboká. Bylo to, jako když někdo celý život chodí v botách s kamínkem, který mu drhne a dráždí nohy, ale nemá žádnou jinou zkušenost s chůzí, a po 16 letech mu někdo nabídne boty bez kamínku a řekne: „Tady máš, obuj si je, vyzkoušej si je!“ Znovu jsem objevil nejen mši svatou, ale také překvapivý rozdíl mezi dvěma formami: tou, která se používala po staletí, a tou pokoncilní. Tento rozdíl jsem neznal, protože jsem neznal dřívější formu. Nemohu srovnávat své setkání s tradiční liturgií se setkáním s někým, kdo mě adoptoval a stal se mým adoptivním rodičem. Bylo to spíše setkání s matkou, která byla vždy mou matkou, ale kterou jsem neznal.

Při tom všem mě doprovázelo požehnání papežů. Učili, že misál z roku 1962 „nebyl nikdy právně zrušen, a proto v zásadě zůstává vždy povolen“, a dodali, že „to, co bylo posvátné pro předchozí generace, zůstává posvátné a velké i pro nás a nemůže být náhle zcela zakázáno nebo dokonce považováno za škodlivé. Je na nás všech, abychom zachovali bohatství, které vzniklo díky víře a modlitbě církve, a věnovali mu patřičné místo“ (Benedikt XVI., List biskupům, 2007). Věřící byli také poučeni, že „pro své úctyhodné a starobylé používání má být forma extraordinaria zachována s úctou, která jí náleží“; byla popsána jako „vzácný poklad, který je třeba chránit“ (Instrukce Universae Ecclesiae, 2011). Tato slova následovala po dřívějších dokumentech, které věřícím umožnily používat tradiční liturgii po reformách z roku 1970; prvním z nich byl Quattuor abhinc annos z roku 1984. Základem a zdrojem všech těchto dokumentů zůstává bula svatého Pia V. Quo primum tempore (1570).

Svatý otče, pokud, aniž bychom zapomněli na slavnostní dokument papeže Pia V., vezmeme v úvahu časové období, na které se vztahují prohlášení vašich bezprostředních předchůdců, máme před sebou 37 let, od roku 1984 do roku 2021, během nichž Církev věřícím v souvislosti s předávanou liturgií stále důrazněji říkala: „Existuje taková cesta. Můžeš po ní chodit.“

Tak jsem se vydal cestou, kterou mi církev nabídla.

Kdo jde touto cestou, kdo chce, aby tento obřad, který je nádobou Boží přítomnosti a Boží oddanosti, přinesl v jeho životě ovoce, musí se zcela otevřít a svěřit sebe i druhé Bohu, který je v nás přítomen a působí skrze nádobu tohoto posvátného obřadu. To jsem udělal s naprostou důvěrou.

Pak přišel 16. červenec 2021.

Z vašich dokumentů, Svatý otče, jsem se dozvěděl, že cesta, po které jsem šel dvanáct let, už neexistuje.

Máme prohlášení dvou papežů. Jeho Svatost Benedikt XVI. řekl, že Římský misál promulgovaný Piem V. „je třeba považovat za mimořádné vyjádření lex orandi katolické církve římského ritu“. Jeho Svatost papež František však říká, že „liturgické knihy promulgované papeži Pavlem VI. a Janem Pavlem II. (…) jsou jediným vyjádřením lex orandi římského ritu“. Tvrzení nástupce tak popírá tvrzení jeho předchůdce, který je stále naživu.

Může určitý způsob slavení mše, potvrzený starobylou, staletou tradicí, uznávaný všemi papeži, včetně vás, Svatý otče, až do 16. července 2021, a posvěcený svou praxí po tolik staletí, najednou přestat být lex orandi římského ritu? Pokud by tomu tak bylo, znamenalo by to, že taková vlastnost není obřadu vlastní, ale je vnějším atributem, který podléhá rozhodnutí těch, kdo zastávají vysoký úřad. Tradiční liturgie ve skutečnosti vyjadřuje lex orandi římského ritu každým gestem, každou větou a celkem, který tvoří. Je také zaručeno, že vyjadřuje toto lex orandi, jak to církev vždy činila na základě jeho nepřetržitého používání od nepaměti.

Musíme konstatovat, že první papežské prohlášení [Benedikta] stojí na pevných základech a je pravdivé a že druhé [Františka] je nepodložené a nepravdivé.

Ale i když je to špatně, má to sílu zákona. To má své důsledky, o kterých budu psát níže.

Ústupky týkající se používání misálu z roku 1962 mají nyní jiný charakter než dříve. Nejde už o to, reagovat na lásku, s jakou se věřící drží tradiční formy, ale dát věřícím čas – kolik času, to nám není řečeno – na „návrat“ k reformované liturgii. Ze slov motu proprio a vašeho dopisu biskupům je zřejmé, že bylo rozhodnuto a již se realizuje rozhodnutí odstranit tradiční liturgii ze života církve a uvrhnout ji do propasti zapomnění: nesmí se používat ve farních kostelech, nesmí se vytvářet nové skupiny, pokud ji mají slavit noví kněží, musí být konzultována s Římem. Biskupové mají být nyní Traditionis Custodes, „strážci Tradice“, ale ne ve smyslu strážců, kteří ji chrání, ale spíše ve smyslu vězeňských dozorců.

Dovolte mi, abych vyjádřil své přesvědčení, že se tak nestane a že operace selže. Jaké jsou důvody tohoto přesvědčení? Pečlivá analýza obou dopisů z 16. července odhaluje čtyři složky:

Hegelismus,
Nominalismus,
víra ve všemohoucnost papeže a
kolektivní odpovědnost.

Každá z těchto složek je podstatnou součástí vašeho poselství a žádnou z nich nelze uvést do souladu s katolickým pokladem víry. Protože je nelze s vírou smířit, nebudou do ní integrovány ani teoreticky, ani prakticky. Podívejme se na každou z nich postupně.

1) Hegelismus

Tento termín je konvenční: neodkazuje doslova na systém německého filozofa Hegela, ale na něco, co z tohoto systému vychází, totiž na chápání dějin jako dobrého, racionálního a nevyhnutelného procesu neustálé změny. Tento způsob myšlení má dlouhou historii, od Hérakleita a Plotina až po Joachima von Fiore, Hegela, Marxe a jejich moderní dědice. Pro tento přístup je charakteristické rozdělení dějin na fáze, přičemž začátek každé nové fáze je spojen s koncem fáze předchozí. Pokusy „pokřtít“ hegelianismus nejsou ničím jiným než pokusy obdařit tyto údajné historické fáze autoritou Ducha svatého. Předpokládá se, že Duch svatý sděluje další generaci něco, co neřekl generaci předchozí, nebo že dokonce sděluje něco, co je v rozporu s tím, co řekl dříve. V druhém případě musíme předpokládat jednu ze tří věcí:

buď církev v určitých fázích neposlouchala Ducha svatého,
nebo Ducha svatého se může změnit,
nebo obsahuje rozpory.

Dalším důsledkem tohoto světonázoru je změna chápání církve a tradice. Církev již není vnímána jako společenství, které spojuje věřící v čase, jako je tomu v případě katolické víry, ale jako řada skupin, které patří do různých fází. Tyto skupiny již nemají společný jazyk: naši předkové neměli přístup k tomu, co nám dnes říká Duch svatý. Samotná Tradice už není jediným poselstvím, které by se neustále do hloubky studovalo, ale spočívá v neustálém přijímání nových věcí od Ducha svatého. Místo toho, jako ve vašem dopise biskupům, Svatý otče, slyšíme o „dynamičnosti Tradice“, často spojené s aplikací na konkrétní události. Příkladem toho je, když píšete, že „závěrečnou fází této dynamiky je Druhý vatikánský koncil, během něhož se katoličtí biskupové sešli, aby naslouchali a rozpoznali cestu, kterou Duch svatý ukazuje církvi“. Z této úvahy vyplývá, že nová fáze vyžaduje nové liturgické formy, protože ty předchozí byly vhodné pro předchozí fázi, která nyní skončila. Protože toto střídání fází schvaluje Duch svatý prostřednictvím koncilu, ti, kdo lpí na starých formách, i když mají přístup k novým, se Duchu svatému vzpírají.

Takové názory jsou však v rozporu s vírou. Písmo svaté, norma katolické víry, nenabízí žádný důvod pro takové chápání dějin. Spíše nás učí zcela jinému chápání. Když se král Jóšijáš dozvěděl o nálezu starobylé Knihy zákona, nařídil, aby se svátek Pesach i přes půlstoletí přerušení slavil podle této knihy (2 Kr 22-23). Podobně po návratu z babylonského zajetí slavili Ezdráš a Nehemjáš svátek stánků se vším lidem přesně podle starobylých záznamů Zákona, i když od poslední slavnosti uplynulo mnoho desetiletí (Neh 8). V každém případě se staré texty Zákona používaly k obnově služby po období zmatků. Nikdo nepožadoval změnu rituálu s odůvodněním, že nastala nová doba.

2) Nominalismus

Zatímco hegelianismus ovlivňuje chápání dějin, nominalismus ovlivňuje chápání jednoty. Nominalismus předpokládá, že zavedení vnější jednoty (prostřednictvím administrativního rozhodnutí shora dolů) se rovná realizaci skutečné jednoty. Nominalismus totiž ruší duchovní skutečnost tím, že se ji snaží uchopit a regulovat pomocí materiálních měřítek. Píšete, Svatý otče: „Abych bránil jednotu Kristova těla, jsem nucen odvolat autoritu udělenou mými předchůdci“. Abyste však tohoto cíle, skutečné jednoty, dosáhli, rozhodli se vaši předchůdci opačně, a ne bezdůvodně. Když pochopíte, že pravá jednota zahrnuje něco duchovního a vnitřního, a tím se liší od pouhé vnější jednoty, nebudete ji již hledat pouze prostřednictvím jednotnosti vnějších znaků. Tímto způsobem nedosáhneme pravé jednoty, ale ochuzení a opaku jednoty: rozdělení.

Jednota nevzniká odebráním schopností, odejmutím souhlasu a stanovením hranic. Judský král Roboám se poradil se dvěma poradci, než se rozhodl, jak se zachovat k Izraelcům, kteří chtěli, aby zlepšil jejich osud. Starší doporučovali shovívavost a zmírnění břemen lidu: věk v Písmu často symbolizuje zralost. Mladší, kteří byli královými současníky, doporučovali zvýšit břemena a používat tvrdá slova: Mládí v Písmu často představuje nezralost. Král se řídil radami mladých lidí. To nevedlo k jednotě mezi Judou a Izraelem. Naopak, zahájil rozdělení země na dvě království (1 Kr 12). Náš Pán uzdravil toto rozdělení milosrdenstvím, protože věděl, že nedostatek této ctnosti způsobil rozdělení.

Před Letnicemi apoštolové posuzovali jednotu podle vnějších kritérií. Tento přístup korigoval sám Spasitel, který na slova svatého Jana: „Mistře, viděli jsme člověka, který ve tvém jménu vyháněl zlé duchy, a nepustili jsme ho, protože nebyl z nás“, odpověděl: „Nechte ho jít, neboť kdo není proti vám, je s vámi“ (Lk 9,49-50; srov. Mt 9,38-41). Svatý otče, měl jsi mnoho set tisíc věřících, kteří „nebyli proti“ tobě. A ty jsi udělal tolik, abys jim to ztížil! Nebylo by lepší řídit se Spasitelovými slovy, která ukazují na hlubší, duchovní základ jednoty? Hegelismus a nominalismus se často stávají spojenci, protože materialistické chápání dějin vede k přesvědčení, že každá etapa musí nenávratně skončit.

3) Víra ve všemohoucnost papeže.

Když papež Benedikt XVI. poskytl větší svobodu pro používání klasické formy liturgie, odvolal se na staleté zvyky a obyčeje. Ty tvořily pevný základ pro jeho rozhodnutí. Rozhodnutí Vaší Svatosti není založeno na takových základech. Naopak, ruší něco, co existovalo a trvalo velmi dlouho. Píšete, Svatý otče, že se opíráte o rozhodnutí svatého Pia V., ale on uplatňoval kritéria, která jsou přesně opačná než ta vaše. Podle něj mělo zůstat zachováno to, co existovalo a přetrvalo po staletí; zrušeno mělo být pouze to, co bylo nové. Jediným základem pro vaše rozhodnutí je tedy vůle jediné osoby nadané papežskou autoritou. Může však tato autorita, jakkoli velká, zabránit tomu, aby starobylé liturgické zvyky nebyly výrazem lex orandi římské církve?

Tomáš Akvinský si klade otázku, zda Bůh může způsobit, aby něco, co kdysi existovalo, nikdy neexistovalo. Odpověď zní ne, protože rozpor není součástí Boží všemohoucnosti (Summa Theologiae, str. I, Qu. 25, čl. 4). Stejně tak papežská autorita nemůže způsobit, aby tradiční rituály, které po staletí vyjadřovaly víru církve (lex credendi), jednoho dne náhle přestaly vyjadřovat právo téže církve modlit se (lex orandi). Papež může činit rozhodnutí, ale ne taková, která porušují jednotu, jež sahá do minulosti i budoucnosti, daleko za dobu jeho pontifikátu. Papež slouží jednotě, která je větší než jeho vlastní autorita. Je to totiž jednota daná Bohem, a ne vytvořená člověkem. Proto má jednota přednost před autoritou, nikoli autorita před jednotou.

4) Kolektivní odpovědnost

Vy, Svatý otče, vznášíte různá a závažná obvinění proti těm, kteří vykonávají pravomoci uznané papežem Benediktem XVI., a odůvodňujete tím své rozhodnutí. Neupřesňujete však, kdo, kde a v jakém počtu se tohoto zneužívání dopouští. Jsou zde pouze slova „často“ a „mnoho“. Ani nevíme, zda je to většina. Pravděpodobně ne. Nejedná se však o většinu, ale všichni, kdo výše uvedené tradice využívají, jsou vystaveni drakonickému trestu. Byli zbaveni své duchovní cesty, ať už okamžitě, nebo v blíže neurčené budoucnosti. Určitě existují lidé, kteří nože zneužívají. Měli bychom proto zakázat výrobu a distribuci nožů? Vaše rozhodnutí, Svatý otče, je mnohem závažnější než hypotetická absurdita obecného zákazu výroby nožů.

Svatý otec: Proč to děláte? Proč jste napadl posvátnou praxi tradiční formy slavení Nejsvětější oběti Páně? Zneužívání v jiných formách, i když jsou rozšířená nebo obecná, nevedou k ničemu jinému než ke slovům, k obecně formulovaným prohlášením. Jak ale můžete autoritativně učit, že „zánik kultury může být stejně závažný nebo dokonce závažnější než zánik rostlinných nebo živočišných druhů“ (Laudato si‘, 145), a o několik let později jediným aktem odsoudit velkou část vlastního duchovního a kulturního dědictví církve k zániku? Proč v tomto případě neplatí vámi formulovaná pravidla „hlubinné ekologie“? Proč jste se raději nezeptal, zda stále rostoucí počet věřících navštěvujících tradiční liturgii může být znamením Ducha svatého? Neřídil ses Gamalielovou radou (Skutky 5). Místo toho jste zavedl zákaz, který ani neměl vacatio legis [několikaměsíční lhůta, než zákon vstoupí v platnost].

Pán Bůh, vzor pozemských vládců a především církevních autorit, takto své moci nepoužívá. Tak o Bohu mluví Písmo svaté: „Neboť tvá moc je počátkem spravedlnosti, a protože jsi Pánem všech, jsi také ke všem milostivý (…) Ale ty, který jsi Pánem moci, soudíš a nakládáš s námi s velkou nepřízní, neboť tvá moc je po ruce, kdykoli chceš“ (Mdr 12,1-18). Skutečná síla se nemusí prokazovat tvrdostí. A tvrdost není vlastností autority, která následuje Boží příklad. Sám náš Spasitel nám o tom zanechal přesné a spolehlivé učení (Mt 20,24-28). Těm, kdo kráčejí k Bohu, je nejen vyrvána půda zpod nohou, ale je učiněn pokus vzít jim i půdu, po které kráčejí. Tento pokus nebude úspěšný. Nic, co je v rozporu s katolicismem, nebude v Boží církvi přijato.

Svatý otče, není možné dvanáct let cítit půdu pod nohama a najednou tvrdit, že už tam není. Není možné tvrdit, že moje vlastní matka, kterou jsem našel po mnoha letech, není moje matka. Papežská autorita je obrovská. Ale ani tato autorita nemůže způsobit, aby moje matka přestala být mou matkou! Jeden život nemůže snést dva vzájemně se vylučující zlomy, z nichž jeden otevírá poklad, zatímco druhý tvrdí, že tento poklad musí být opuštěn, protože jeho hodnota poklesla. Kdybych tyto rozpory přijal, nemohl bych už žít intelektuálním, a tedy ani duchovním životem. Každé tvrzení, ať už pravdivé nebo nepravdivé, lze odvodit ze dvou protichůdných tvrzení. To znamená konec racionálního myšlení, konec jakéhokoli pojetí reality, konec efektivní komunikace čehokoli s čímmkoli. Všechny tyto věci jsou však základní součástí lidského života obecně a dominikánského života zvláště.

O svém povolání nepochybuji. Jsem odhodlán pokračovat ve svém životě a službě v řádu svatého Dominika. K tomu však musím být schopen správně a logicky uvažovat. Po 16. červenci 2021 to pro mě ve stávajících strukturách již není možné. Se vší jasností vidím, že poklad posvátných obřadů Církve, půda pod nohama těch, kdo je praktikují, a matka jejich zbožnosti, trvá. Stejně tak je mi jasné, že o tom musím svědčit.

Nezbývá mi než se obrátit na ty, kteří od počátku radikálních změn (změn, které dalece přesahují vůli II. vatikánského koncilu) hájili tradici církve spolu s respektem k požadavkům rozumu a kteří nadále předávají věřícím neměnné dobro katolické víry: Kněžské bratrstvo svatého Pia X.. a FSSPX prokázala ochotu přijmout mě a zároveň plně respektuje mou dominikánskou identitu. Nabízí mi nejen život ve službě Bohu a církvi, ve službě, které nebrání rozpory, ale také možnost konfrontovat se s rozpory, které jsou nepřítelem pravdy a které tak zuřivě útočí na církev.

Mezi Piovým bratrstvem a oficiálními církevními strukturami existuje spor. Jedná se o vnitřní spor v církvi, který se týká velmi důležitých otázek. Dokumenty a rozhodnutí z 16. července vedly k tomu, že se můj postoj k této otázce shoduje s postojem Pijova bratrstva. Jako každý důležitý spor je i tento třeba vyřešit. Jsem odhodlán zaměřit své úsilí na tento cíl. Tento dopis má být součástí tohoto úsilí. Prostředkem, který je třeba použít, může být pouze pokorná úcta k pravdě a mírnost, které vycházejí z nadpřirozeného zdroje. Takto můžeme doufat v rozřešení sporu a obnovení jednoty, která zahrnuje nejen ty, kdo nyní žijí, ale také všechny generace, minulé i budoucí.

Děkuji ti za pozornost, kterou jsi věnoval mým slovům, a prosím tě, Svatý otče, o apoštolské požehnání.

Se synovskou oddaností v Kristu

P. Wojciech Gołaski OP

Pramen: Katholisches