Ctitelka kardinála Bergoglia píše papeži Františkovi

Nejdražší papeži Františku, mám velkou radost, že Tě mohu pozdravit. Jistě si na mě nevzpomínáš. Když vidíš každý den tolik nových lidí, musí být pro tebe velmi obtížné na všechny si vzpomenout během dlouhého běhu svého života.

V posledních 12ti letech jsme se spolu mnohokrát setkali při mnoha příležitostech různých sdružení a konferencí, které se konaly ve městech Střední a Jižní Ameriky na různá témata (komunikace, katecheze, výchova). Během těchto pastoračních setkání jsme měli možnost pobýt s Tebou po několik dnů, spát pod jednou střechou, sdílet týž stůl a stejnou kancelář. Tehdy jsi byl arcibiskupem v Buenos Aires a já ředitelkou jednoho z hlavních katolických komunikačních prostředků.

Nyní jsi Svatý otec a já jen křesťanská matka, vdaná s dobrým manželem a s devíti dětmi, která vyučuje na univerzitě matematiku a snaží se co nejlépe spolupracovat s církví na místě, kam mě Bůh postavil.

Při těch různých setkáních před lety, jak si vzpomínám, obrátil ses ke mně jednou a řekl: „Děvče, říkej mi Jorge Mario, jsme přátelé“; a já jsem zděšeně odpověděla: »Absolutně ne, pane kardinále. Bůh mě chraň, abych říkala ty jednomu z jeho knížat na zemi«.

Ale nyní si dovolím Ti tykat, protože už nejsi kardinál Bergoglio, ale Papež, můj papež, můj sladký Kristus na zemi, ke kterému mám důvěru a obracím se k němu jako ke svému otci.

Rozhodla jsme se, že Ti napíšu, protože trpím a potřebuji Tvoji útěchu. Vysvětlím, o co jde, a budu se snažit být stručná, jak jen to bude možné. Vím, že Tě těší posilovat ty, kteří trpí, a já jsem nyní jedna z nich.

Když jsem tě poznala při těch setkáních, když jsi byl ještě kardinál Bergoglio, byla jsem na rozpacích a zmatená z toho, že jsi nikdy nedělal to, co dělali ostatní kardinálové a biskupové. Abych uvedla několik příkladů: byls jediný, kdo nikdy nepoklekl před svatostánkem nebo během proměňování, jestliže všichni biskupové nosili kleriky a hábity, jak to požadovaly nezbytné předpisy, Ty ses představil v obleku jak na ulici, s kolárkem jako klerik. Zatímco všichni seděli na místech rezervovaných pro biskupy a kardinály, Tys nechal místo pro Bergoglia prázdné a posadil ses někde vzadu a říkal: „Tady je mi dobře, tady se cítím v svém živlu“. Jestliže oni přijížděli auty, jak to odpovídá biskupské důstojnosti, Tys přišel pozdě a vyprávěl jsi hlasitě o svých setkáních ve veřejné dopravě. Když jsem to viděla, – stydím se to vyprávět – říkala jsme si: »Jaká vůle připoutat pozornost! Protože když chce být člověk opravdu pokorný a prostý, není snad lepší chovat se jako ostatní a přijít nepozorován?«

Někteří moji argentinští přátelé, kteří se účastnili těchto akcí, si všimli mého zmatku a říkali mi: „Nejsi sama. Všechny nás to zaráží, ale víme, že má jasná kritéria a ve svých vstoupeních ukazuje věřícím přesvědčení a jistoty vždy věrné Magisteriu a Tradici církve, je to odvážný obhájce správné nauky… A jak se zdá, miluje být ode všech milován a všem se líbit. V tom smyslu by potřeboval jeden den udělat v TV přednášku proti potratu a den nato ve stejné televizi žehnat potratovým feministkám na Plaza de Mayo; mohl by udělat obdivuhodnou přednášku proti zednářům a hodinu na to jíst v Rotary Clubu.

Můj drahý papeži Františku, je pravda, to byl kardinál Bergoglio, jak jsem ho poznala zblízka. Jeden den zaujatý oduševněným rozhovorem s biskupem Duaret Aguerem na obranu života a liturgie, a tentýž den při večeři blábolit stále oduševněně s Mons. Ysernem a Mons. Rosou Chavesem o základních komunitách a hrozných překážkách pro „dogmatickou nauku“ církve. Jeden den to byl přítel kardinál Cipriani a kardinál Rodriguez Maradiaga v rozhovoru o etice podnikání a proti ideologii New Age, a krátce nato přítel Casdaldaliga a Boff v rozhovoru o třídním boji a „bohatství“, které by orientální techniky mohly přinést církvi.

A tak asi pochopíš, jak strašně jsem valila oči, když jsem slyšela Tvé jméno po „Habemus papam“, a od toho okamžiku, dříve než jsi o to požádal, jsem se modlila za Tebe a moji milovanou církev. A nepřestala jsem s tím dodnes ani na jeden den. Když jsem Tě spařila na balkóně bez peleríny, bez kapuce, jak jsi porušil protokol při pozdravu a četbě latinského textu a snažil se tak odlišit od ostatních papežů v historii, dala jsem se do smíchu a řekla sama pro sebe: »Ano, není pochyb. Je to kardinál Bergoglio«.

V další dny po své volbě jsi mi poskytl různé příležitosti k potvrzení, že se jedná o stejnou osobu, kterou jsem poznala zblízka, stále usilující o odlišnosti: chtěl jsi jiné boty, jiný prsten, jiný kříž, jiný trůn a jiný dům než všichni papežové, kteří byli vždy pokorně spokojeni s připravenými předměty bez potřeby zvláštností. V těch dnech jsem hledala, jak překonat nesmírnou bolest, kterou jsem zakoušela při demisi milovaného papeže Benedikta XVI., se kterým jsem se identifikovala od samého začátku pro jasnost jeho nauky (nejlepší učitel na světě), pro věrnost liturgii, pro jeho odvahu bránit správnou nauku před nepřáteli církve a tisíce věcí, které zde nebudu vypočítávat. S ním u kormidla lodičky Petrovy jsem se cítila, jako bych kráčela po pevné zemi. A s jeho demisí jako bych ztratila pevnou půdu pod nohama. Pochopila jsme, že vichry jsou skutečně bouřlivé a papežství znamená něco, co se příliš otřásá v hrozném kulturním boji, který tak doléhá.

V tom okamžiku jsem se cítila jako opuštěná uprostřed války, zemětřesení za nejdivočejšího uragánu, který přišel nečekaně se změnou kormidelníka. Máme nového kapitána, děkujme Bohu. Důvěřuji plně a bez nejmenší pochyby v asistenci Ducha Svatého, v modlitby věřících, ve váhu odpovědnosti pracovní skupiny ve Vatikánu s vědomím, že to pozoruje celý svět. Papež František jistě nechal za svými zády zvláštnosti a dvojznačnosti kardinála Bergoglia a ujme se vedení vojska s pevnou silou. Bude pokračovat v boji, který zahájil jeho předchůdce.

Bohužel, k mému překvapení a zklamání, můj nový generál, místo aby se chopil zbraní, jakmile nastoupil, začal svůj mandát tím, že jako papež telefonoval svému holiči, dentistovi, svému mlékaři a svému dodavateli tisku a obracel pozornost ke své osobě a nikoliv k důležitým povinnostem papežství.

Uplynulo šest měsíců a já uznávám s láskou a dojetím, žes udělal tisíc dobrých věcí. Velmi se mi líbí Tvoje formální projevy (k politikům, gynekologům, novinářům, ke Dni míru atd.) a Tvoje homilie o slavnostech, protože v nich je vidět pečlivou přípravu a hluboké promyšlení každého použitého slova. Tvoje slova v těchto projevech a homiliích se stala opravdovým pokrmem pro mého ducha. Velmi se mi líbí, že Ti lidé tleskají. Jsi můj papež, nejvyšší Hlava mojí Kristovy církve. Nicméně, a to je důvod mého dopisu, musím říct, že jsem také velmi trpím pro mnoho Tvých slov, protože říkáš věci, které jakoby bodaly v žaludku během mých ustavičných pokušení proti upřímné věrnosti papeži a Magisteriu.

Cítím se smutná, ale lepší vyjádření mých momentálních citů je zmatek. Nevím, co říct a co neříct, nevím, na co naléhat a co nechat běžet. Potřebuji, abys mě orientoval, drahý papeži Františku. Opravdu trpím a velice, pro svůj zmatek, který mě ochromuje. Můj hlavní problém je, že jsem věnovala velkou část svého života studiu Písma, Tradice a Magisteria, tak, abych měla pevné argumenty na obranu své víry. A nyní mnoho z těchto solidních základů protiřečí tomu, co můj milovaný papež dělá a mluví. Jsem šokovaná a potřebuji, abys mi řekl, co mám dělat.

Vyjádřím se lépe na několika příkladech. Nemohu tleskat papeži, který nepokleká před svatostánkem ani při proměňování, jak učí mešní obřad; nemohu ho kritizovat, protože papež Benedikt XVI. nás v Redemptionis Sacramentum žádal, abychom informovali biskupa o nevěrnostech a zneužitích v liturgii, kterých jsme svědky. Ale koho mám informovat, když je to sám papež, který nerespektuje liturgii? Nevím, co mám dělat. Neposlušnost vůči pokynům emeritního papeže… Nemohu se cítit šťastná, žes vyloučil používání patény a klečení při sv. přijímání, ani se mi nemůže líbit, že se nikdy neponížíš, abys podával přijímání věřícím; že se nenazýváš papežem, ale biskupem Říma a že neužíváš pastýřský prsten.

Nemohu si na to stěžovat, protože Ty sám jsi papež. Necítím se žárlivá, žes na Zelený čtvrtek umýval nohy jedné muslimce, protože je to porušení liturgického zákona, ale nemohu ani pípnout, protože Ty jsi papež, kterého respektuji a musím být věrná! Strašně těžce se mě dotklo, že jsi potrestal františkány Neposkvrněné, protože slavili Mši Svatou ve starém ritu s výslovným povolením tvého předchůdce v Summorum Pontificum. A potrestat je znamená také postupovat proti nauce předchozího papeže. Nevěděla jsem, co si mám myslet a říct, když jsi veřejně zesměšňoval skupinu, která ti darovala růžence a nazval´s je „ti, kteří počítají modlitby“, jelikož růžence jsou úžasná tradice církve. Co si mám myslet o mém papeži, kterému se to nelíbí a zesměšňuje je? Mám mnoho přátel „pro-life“, které jsi před několika dny velmi zarmoutil, když jsi je označil za „posedlé“ a „dotěrné“. Co mám udělat? Potěšit je, osladit falešně tvá slova a pak opakovat, co jsi o nich řekl, abych byla věrná papeži a jeho nauce?

Na SDM jsi žádal mládež, aby dělala „zmatek na ulicích“. Je to pravdu to, co chceme od mladých lidí na ulicích? Není už ve světě dosti zmatku a nepořádku? Vím o mnoha opuštěných starých ženách, které jsou velmi veselé, sympatické a velkodušné a které se cítily velmi pohrdané a odstrčené, když jsi řekl řeholnicím, aby netvářily jako staré panny. Dal jsi mým přítelkyním i mně pocítit mnoho zlého, velmi se jich to dotklo, protože není nic zlého na tom, když někdo zůstane osamělý a věnuje svůj život dobrým skutkům (v katechismu je specifikována samota jako zvláštní druh Božího povolání). Co mám říct mým přítelkyním, „starým pannám“? Že papež nemluvil vážně (což papež nemůže nikdy udělat), nebo že se zastávám papeže, který řekl, že všechny staré panny mají tvář jako zatrpklé řeholnice?

Před několika týdny jsi řekl, že to, co prožíváme, jsou nejlepší momenty církve. Jak může papež říct něco podobného, když víme o milionech mladých katolíků, kteří žijí v konkubinátu, víme o milionech katolických manželství, která používají antikoncepční prostředky, když rozvod je náš každodenní chléb a miliony matek zabíjejí své nenarozené děti i za pomoci katolických lékařů, když jsou zde miliony katolických podnikatelů, kteří se neřídí sociální naukou církve, ale ambicemi a lakotou, když jsou zde tisíce kněží, kteří páchají v liturgii nešvary, když jsou zde sta tisíce a miliony katolíků, kteří se nesetkávají s Kristem a nemají ani nejzákladnější znalosti nauky, když výchova a vlády jsou v rukou zednářů a světová ekonomie v rukou sionismu? To má být nejlepší období církve? Když‘s to řekl, milovaný papeži, zachvátila mě panika. Když ani kapitán nevidí vrchol ledovce, který má před sebou, je velmi pravděpodobné, že se o něho roztříštíme. Věříš tomu, nebo to jen tak říkáš, drahý papeži? Mnoho velkých kazatelů se cítilo zle, když slyšeli, jak jsi řekl, že dnes už není třeba mluvit o tématech, o kterých se v církvi mluvilo dříve, a která jsou napsána v Katechismu.

Pověz mi, drahý papeži Františku, co máme dělat my křesťané, kteří chceme zůstat věrni papeži a také Magisteriu a Tradici? Máme přestat kázat, i když nám řekl sv. Pavel, že je to třeba dělat za všech okolností? Skončíme s odvážnými kazateli, přinutíme je k mlčení? Když lichotíme hříšníkům a sladce jim říkáme, aby četli katechismus, jestliže mohou a chce se jim, aby věděli, co říká církev? Pokaždé, když mluvíš o pastýřích, „kteří páchnou po ovcích“, myslím na všechny kněze, kteří se dali otrávit věcmi tohoto světa a ztratili svou kněžskou vůni, a získali pach rozkladu. Já nechci pastýře s pachem ovcí, ale ovce, které nepáchnou hnojem, protože jejich pastýř o ně pečuje a udržuje je v čistotě.

Před několika dny jsi mluvil o povolání Matouše těmito slovy: »Dojímá mě gesto Matoušovo, připoutal se k penězům a jakoby říkal: »Ne, já ne. Tyto peníze jsou moje!« Není možné se vyhnout srovnání tvých slov, drahý papeži, se slovy v evangeliu (Mt 9,9) s tím, co říká sám Matouš o svém povolání: »Šel kolem Ježíš, spatřil člověka, který seděl v celnici, zavolal jménem Matouše a řekl: Následuj mě. A on vstal a šel za ním«. Nejsem schopna vidět jeho připoutanost k penězům (ani je nevidím na Caravaggiově obrazu).

Vidím dvě rozdílná vyprávění a chybnou exegezi. A komu mám věřit, evangeliu, nebo papeži, jestliže chci být věrná evangeliu i papeži? Když jsi mluvil o ženě, která žije v konkubinátu po rozvodu a po potratu, řekl jsi: „Nyní žije v pokoji“. Ale já se ptám: Může žít v pokoji žena, která se dobrovolně odloučila od milosti Boží? Dřívější papežové od sv. Petra až po Benedikta XVI. řekli, že není možné nalézt pokoj daleko od Boha, ale papež František to tvrdí. Na čem mám stavět, na trvalém magisteriu, nebo na této novotě? Mám tvrdit ode dneška, abych byla věrna papeži, že pokoj můžeme najít i v hříšném životě? Pak jsi odhodil tuto otázku, aniž bys dal odpověď, jak se má chovat zpovědník, jako bys chtěl otevřít skříňku Pandořinu a věděl, že jsou zde sta tisíce kněží, kteří bludně radí pokračovat v konkubinátu. Proč jsi mi, můj drahý papeži, neřekl aspoň několik slov, jak si poradit v těchto případech, místo abys v upřímných srdcích otevíral pochybnosti?

Poznala jsem kardinála Bergoglia jako člověka familiárního a jsem věrným svědkem faktu, že je to člověk inteligentní, sympatický, spontánní, velmi oduševnělý a bystrý. Proto se mi nelíbí, že tisk publikuje všechny Tvé výroky a údery, protože nejsi venkovský farář, nejsi arcibiskup Buenos Aires, ale nyní jsi papež. A každé slovo papeže nabývá hodnoty řádného magisteria pro mnoho lidí, kteří je čtou nebo Ti naslouchají.

Už jsem napsala mnoho a zneužívala jsem Tvůj čas, můj dobrý papeži. V příkladech, které jsem Ti dala (i když by bylo mnoho dalších), myslím, že jsem vyložila bolest nejistoty a zmatku, který prožívám. Jen Ty mi můžeš pomoci. Potřebuji vůdce, který by mi svítil na mých cestách a stavěl na tom, co vždy říkala církev, abys mluvil odvážně a jasně, abys neurážel ty, kteří chtěli být věrni přikázání Ježíše, který nazývá chléb chlebem a víno vínem, hřích hříchem a ctnost ctností, i když to vystavuje riziku jeho popularitu. Potřebuji Tvou moudrost, tvou pevnost a jasnost. Žádám Tě o pomoc, prosím, protože velice trpím. Vím, že Bůh Ti dal velmi bystrou inteligenci, takže když žádám, abys potěšil mě samotnou, mohu si představit, že všechno to, co říkáš mně, je součástí strategie, jak vyvést z konceptu nepřítele, když se mu představíš s bílým praporem a dosáhneš toho, že sníží svou bdělost. Líbilo by se mi, kdybys tuto strategii sdílel s těmi, kteří bojují po Tvém boku, abys kromě toho, že překvapíš nepřítele, překvapil také nás, kteří už nevíme, kde je náš hlavní stan a kde je čelo nepřítele.

Děkuji Ti ještě jednou za všechno dobré, co jsi vykonal během slavností, když jsi pronášel homilie a krásné proslovy, protože nám opravdu velmi posloužily. Tvoje slova nás nadchla a dala nám impuls k ještě větší lásce, abychom milovali lepším způsobem a ukázali celému světu laskavou tvář Ježíšovu.

Posílám objetí jako milující dcera, můj drahý papeži, s ujištěním o svých modlitbách. Žádám také o Tvé požehnání pro moji celou rodinu, jejíž fotografii přikládám, aby ses za nás mohl modlit a věděl, jak vypadáme.

Tvoje dcera, která Tě miluje a modlí se za Tebe každý den.

Lucrecia Rego de Planas

Huixquilucan, Mexiko, 23. září 2013

Pramen:Magdi Cristiano Alam