Osud, který potkal nejen latinu

Na Hod Boží vánoční 1961 vydal papež Jan XXIII. svou předposlední apoštolskou konstituci Humanae salutis, kterou oficiálně ohlásil konání II. vatikánského koncilu. Dokument oplývá optimismem, který ho inspiroval, aby představil světu církev jako instituci „schopnou řešit současné lidské problémy“. Podle názoru autora a svolavatele sejde se koncil ve „šťastné chvíli, kdy církev pociťuje živou touhu posílit svou víru“. Bude to demonstrace „vitality a mládí matky církve“. Poslední odstavec této konstituce byl formulován jako nedobytná bašta, která měla dokument zabezpečit proti jakémukoliv pokusu o jeho odvolání nebo znevážení.

Nakolik tyto jeho ideály a optimismus odpovídají skutečnosti, mohl se papež Roncalli přesvědčit na osudu své další a poslední apoštolské konstituce Veterum sapientia, (zde) kterou vydal již dva měsíce nato o svátku Stolce apoštola Petra 22. února 1962 a která měla za cíl zajistit zachování a další rozvoj latinského jazyka jako jediného jazyka katolické církve.

Promulgace apoštolské konstituce Veterum sapientia měla obzvláště slavnostní ráz. Papež chtěl se vším důrazem dát najevo svou vůli a předložit jako nejvyšší zákonodárce dokument mimořádné důležitosti. V největším chrámu křesťanství se obřadu účastnilo posvátné kolegium kardinálů, římská kurie se svými dikasteriemi, přípravná komise 2. vatikánského koncilu, zástupci papežských univerzit a akademií, seminářů města Říma a množství věřících ex omni lingua et nazione. Byl k tomu záměrně zvolen svátek Katedry Svatého Petra, podpis se uskutečnil na oltáři konfese , dokument byl předán k provedení kardinálu prefektovi Kongregace pro posvátná studia, a obřad byl zakončen slavným zpěvem Te Deum. Papež tak těsně před zahájením koncilu projevil svoji zákonodárnou vůli právě ve věci oficiálního jazyka církve. Jan XXIII. uložil vyřadit z připravovaných koncilních materiálů otázku latiny, protože ji považoval svým dokumentem za definitivně vyřešenou. S tímto jazykem se totiž pojí nerozlučně otázka primátu, univerzality, jednoty ritu, zachování a zajištění pevnosti dogmatické i disciplinární a poslušnost vůči církevním zákonům.

Dokument Veterum sapientia měl přesvědčivě prokázat, jak je katolicismus dějinně i podstatně svázán s latinskou řečí, aby všechny příslušné orgány zcela samozřejmě převzaly povinnost všemožně zajišťovat jeho realizaci, i když to bude narážet na odpor.

Podobně tomu bylo v italské státní školské reformě, kterou prováděl ministr školství Giovanni Gentile a která vtiskla na půl století svou pečeť italskému vzdělávacímu systému. I v něm bylo mnoho vyučujících, kteří se museli buďto přizpůsobit nebo odejít. Církevní reforma však až překvapivě rychle couvla při prvních projevech nevole. Sám papež zde projevil svou slabost, pokud ovšem za touto „slabostí“ nestál nečekaný nátlak vnitrocírkevních mafií. Osud papežského důležitého dokumentu je přímo prorockým předobrazem paradoxního výsledku posledního koncilu. Latina zcela upadla právě v době, kdy ji apoštolská konstituce měla rozvinout a zabezpečit na její úplnou restauraci.

Výsledek je ten, že v dokumentech II. vatikánského koncilu není o Veterum sapientia, významné apoštolské konstituci jeho svolavatele, ani zmínky a někteří životopisci Roncalliho ji vůbec nejmenují , anebo tak činí jen proto, aby tento dokument znevážili. Je to případ v dějinách církve zcela ojedinělý, pro který sotva můžeme najít jiné logické vysvětlení, než že se v tomto případě jedná o mimořádně zdařilý a promyšlený krok Nepřítele, který velice dobře věděl, co církevní latina pro církev znamená a jak se stane bez této své osvědčené a nenahraditelné sjednocující síly zranitelná.

Na osudu, jaký potkal papežův grandiózně koncipovaný pokus zvrátit nastupující sekularizační kurs a zabránit nebezpečí, které hrozí hynoucímu církevnímu jazyku, mohl se papež Roncalli poučit, jak naivní jsou jeho optimistické představy o tom, že církev dnes už nepotřebuje bludy odsuzovat, že mylné názory zmizí „jako mlha před sluncem“ a „milosrdenství lépe odpovídá potřebám dneška než vynášet slova odsouzení“. Stačilo zbývajících šestnáct měsíců jeho života, aby se poučil, že se nerozplynuly bludy, ale rozplynula se nenávratně váha autority apoštolského úřadu. Jeho slavnostní konstituce vstoupila do dějin jako symbol neplánovaného zvratu, který vnese do dějin církve svým vysněným aggiornamementem. Inspirace, jaké čerpal jako nuncius v zednářských lóžích v Turecku a ve Francii, už totiž zdomácněly také v hlavách mnoha prelátů a teologů, kde přinesly neidealizované, ale realistické ovoce, zcela jiné, než jaké blahoslavený papež ve svém velikášském optimismu očekával.

Mons. Roncalli  kruhu francouzských zednářských pohlavárů

Že latina v pokoncilní církvi docela zaniká, je zcela evidentní a nepopiratelné. Je to jasné znamení, že církev se bez váhání připojila k duchu doby. Dokládá to také výsledek šetření, který provedla samotná Kongregace pro bohoslužby. (Notitiaeprosinec 1981): Pokud jde o latinu, její používání stále více mizí. Zpráva nicméně tvrdí, že liturgická reforma přinesla bohaté ovoce a dále je přináší. Autoři přitom nespatřují ve ztrátě latiny nic pochmurného, je to pro ně dokonce příznivý fenomén. Takový závěr ovšem předpokládá, že se zcela přehlíží nejnápadnější výsledek reformy, totiž markantní počty věřících, kteří přestávají navštěvovat bohoslužby. Kardinál Marty konstatoval ve své diecézi již v roce 1975 pokles o 47% .(Documentation catholicque 19. října 1975) 

Je také tisíce let neslýchanou skutečností, že pro všeobecné dokumenty začala Kongregace používat angličtinu. Dokonce i v konzistoři neboli shromáždění ke jmenování kardinálů přednáší kardinál jména nově jmenovaných ve francouzštině.

Turista, který chce najít v Itálii latinské bohoslužby, snáze narazí na obřady německé nebo anglické. P. Buscaroli píše v Giornale Nuovo: Když hledal v Benátkách o Svatém týdnu latinské bohoslužby s gregoriánským chorálem, kněží, na které se obrátil s dotazem, se mu vysmáli: „Latinu a gregoriánský chorál? To je pro pobožnůstkáře, estéty a pietisty!“ Sarkasmus, který patřil před 50 lety ještě do slovníku ateistů a antiklerikálů, ten si nyní osvojil katolický klérus. Během šestidenní návštěvy ve Velké Británii v květnu 1982 použil papež ve všech případech místní jazyk. Při biskupských synodách se vytvářejí lingvisticky oddělené skupiny, zatímco dříve mohli jednat v jedné společné spolehlivé řeči. Na latinu a gregoriánský chorál pohlížejí katoličtí kněží v Římě a okolí s despektem jako na přežitek minulosti.

27. listopadu 1969 publikoval OR projev Pavla VI., ve kterém si bolestně stěžuje na odmítání latiny a gregoriánského chorálu. Nicméně všechny tyto těžké ztráty nepřevažují nad očekávanými „přednostmi“, které přineslo odlatinštění. Ani poznání a uznání těchto ztrát nemohlo zabrzdit překotné uskutečňování reforem. Papež si stýská: Ztrácíme vzletnost řeči křesťanských staletí a jsme odkázáni na cizorodé profánní výrazy, abychom vyjádřili vznešené posvátné skutečnosti. Tím to způsobem ztrácíme mnoho z onoho jedinečného duchovního uměleckého díla, jaké představuje např. gregoriánský chorál. Máme důvody ke stížnostem, i k pobouření. Čím nahradíme tuto andělsky laděnou řeč? Je to oběť nedocenitelné hodnoty. …Latina nám vkládala na rty modlitby předků, darovala nám sílu a útěchu, díky věrnosti k naší duchovní minulosti, kterou je třeba stále přesazovat do přítomnosti, abychom ji předali budoucím generacím.

Papež Montini sice vidí v opouštění latiny velkou oběť, a chápe to výslovně jako rozchod s tradicí. Nový ritus však odlučuje podle něho to, co se po staletí předávalo a co mezitím zastaralo, a zaměřuje se na zlomky toho, co se nepředávalo. Takže nyní lépe oceňujeme hodnotu tradice. Podle tohoto papeže díky reformě zjišťujeme, že hodnota tradice je menší, než jsme se domnívali…

Tu cenu jsme však podle něho museli zaplatit, protože rozumět modlitbě znamená více než drahocenný šat, do kterého se oděla. Účast lidu má větší cenu, lid si zvykl na srozumitelná slova, která používá i v každodenním životě. Pavel VI. pak použil citát z 1. listu Korinťanům: (14,19): „Při shromáždění raději pronesu pár slov ze svého rozumu, než tisíce slov v jazyku neznámém“ . Tento citát je ovšem přitažený za vlasy, protože sv. Pavel nemluví o společném bohoslužebném jazyku známého obsahu, ale o nesrozumitelné řeči charismatiků.

Kdybychom měli z této papežovy řeči vyvozovat, že hlavním cílem reformy je modlitbě porozumět, pak je to totéž, jako bychom tvrdili, že porozumět nějaké myšlence je více než myšlenka sama. Obsahu řečeného může nakonec porozumět i nevěřící, ale takové pochopení bude sotva cennější, než když věřící s opravdovou vírou, láskou a pokorou pozvedá svou mysl a srdce k Bohu. A jak vidíme na tomto konkrétním příkladu, ke skutečnému pochopení může mít někdy daleko i samotná hlava církve, když jí záleží hlavně na tom, aby si zachovala svůj optimismus

Nehrozí nám však potom Kristova výstraha o slepém, který je v roli vůdce?

S použitím pramenu R. Amerio, Iota unum