Konstituce Sacrosanctum Concilium
Ve vstupním projevu druhé koncilní periody 29. září 1963 poukázal Pavel VI. na liturgii jako na hlavní pracovní oblast koncilu. V letech 1925 – 1933, kdy byl generálním asistentem FUCI (Federace katolických univerzit Itálie) , věnoval Montini pozornost hlavně „Liturgickému vzdělávání“ a probudil u římského kardinála vikáře F. M. Selvaggianiho podezření z chybného liturgismu (viz V. Pontiggia, L´interesse per la liturgia in G. B. Montini nelli anni giovanili alla FUCI, Liturgia, temi e autori, 35 – 81, 36 – 40)
Giuglio Bevilacqua
Montini získal liturgické vzdělání od Giuglia Bevilacquy, který studoval v Belgii u Doma Beauduina, revolučně laděného duchovního praotce liturgických a ekumenických novot 2. vatikána. Liturgické schéma nese jasné otisky prstů pozdějšího kardinála Montiniho silně ovlivněného novým liturgickým hnutím.
Dom Beauduin
Od srpna 1963 aktivizoval Pavel VI. skupinu liturgistů, kterým uložil vypracovat pro Svatého otce ihned proveditelné novoty v liturgii. Jak uvádí Mons. Piero Marini, žák Bugniniho a pozdější ceremoniář Jana Pavla II., tři poslední měsíce roku 1963 zůstávají nejvíce utajeným obdobím v dějinách liturgických změn 2. vatikánského koncilu. Jména osob, které spolupracovaly na tématech a návrzích, zůstala utajena. O samotné práci této tajné skupiny není v materiálech a oficiálních dokumentech koncilu ani zmínka. (Piero Marini, Le premesse della grande riforma liturgica in Costituzone liturgica 69- 101, 94) K mužům, kteří pracovali v této utajované skupině, patřili podle Mariniho kardinál Lercaro a P. Bugnini. Tajná pracovní setkání se konala v klášteře benediktinek sv. Priscilly na Via Salaria, kde Lercaro bydlel. Účastnili se jich „neodvážnější“ reformisté jako Josef Jungmann, kanovník Aimé-Georges Martimort, odpovědný za přepracování breviáře, Mons. Josef Wagner, odpovědný za úplné přepracování římského misálu. Jak uvádí Marini, tehdy vznikla mezi papežem, Lercarem a Bugninim velká shoda a spolupráce, která měla prosadit reformu i navzdory velkým obtížím.
A. G. Martimort
Existují pokusy představovat Bugniniho jako „tvůrce“ liturgické reformy, který postupoval i proti vůli Pavla VI. Ve skutečnosti však liturgická reforma vznikala jako výsledek nejužší spolupráce Bugniniho a Montiniho: Kolik nočních hodin jsem s ním strávil, často jsme studovali velké množství svazků, které byly rozloženy na jeho stole! Četl a studoval řádek po řádku, slovo za slovem, podtrhoval černě, červeně nebo modře, někdy kritizoval s bystrostí sobě vlastní, která byla schopna položit deset otázek ke stejnému předmětu(Bugnini, La riforma liturgica, 19).
Ke konci generální kongregace 3. října oznámil kardinál Felici pozměňovací návrhy pro 2. kapitolu a hlasování stanovil na 8. října. Relatio generalis přednesl kardinál Lercaro. 10. října získala 2. kapitola jen 1417 placet, 36 non placet, 105 placet iuxta modum. Ani třetí kapitola nedosáhla schválení. 24. října prošla kapitola o breviáři, 29. října o liturgickém roku a v dalších dnech o církevní hudbě a sakrálním umění. Teprve 18. – 21. listopadu došlo na znovu na první tři kapitoly. Mons. Zauner z Lince, člen liturgické komise, vysvětlil: Božský kult musí být společná akce. Lid který sleduje mši, má se příkladně spoluúčastnit stejně jako kněz modlitby, zpěvu i gest. Cíl konstituce spočívá skutečně v tom, aby kněz nikdy nic neprováděl sám, ale vždy s aktivní spoluúčastí lidu. (Divine World Service, 26. listopad 1963)
Ve veřejném zasedání 4. prosince 1963 bylo Sacrosanctum Concilum přijato 2147 hlasy proti 4, tedy takřka jednohlasně.
Kardinál Noe upozornil, že se tak stalo přesně 400 let poté, co v roce 1563 koncil v Tridentu předal papeži konečnou podobu liturgické reformy: Nyní skončila Liturgická konstituce a v jistém smyslu i dějiny tridentské liturgie a začala fáze reformy „obnovené“ liturgie. (Virgiglio Noé, Storia della costituzione liturgica, in Liturgisches Jahrbuch 1984, 114 – 124, 114). Kanovník Martimor interpretoval tuto symbolickou shodu termínu jako konec období protireformace.
Kardinál Felici upřesnil, že nová konstituce nemá doktrinální, nýbrž jen disciplinární povahu. Mnoho liturgistů však v ní vidělo zcela novou ekleziologii. Jak zdůraznil Martimort, to co, dokument poznamenalo, je nová řeč a změněná pastorační péče.
Konstituce Sacrosanctum Concilium byla „rámcový zákon“ který však představoval zásadní a podstatné změny v katolické liturgii, které se týkaly revize mešního ritu, nové koncelebrace, revizi křestního obřadu, posledního pomazání, zpovědi, kněžského svěcení a svátosti manželství.
Toto večera se sešli u stolu Jean Guitton, kterého pozval na koncil Jan XXIII. jako pozorovatele, a s ním P. G. Bevilacqua a bavili se o Sartrovi, Simone de Beauvoire a Albertu Camusovi, tedy vesměs o osobách s jasně protikřestanským smýšlením. Guitton přitom vynášel Heldera Câmaru jako proroka. Korigoval mu jeho text, který chtěl Câmara přednést v aule a ve kterém velebil Lubaca jako proroka a Frère Rogera jako světce.
Ráno 3. ledna 1964 povolal kardinál sekretář Cicognani Bugniniho a oznámil mu, že ho Pavel VI. jmenoval sekretářem zvláštního konsilia pro uskutečnění konstituce Sacrosanctum Concilium. Jeho předsedou se stal kardinál Lercaro.
Kardinál Lercaro
Jak napsal Alberigo, vzniklo Consilium jako „model“ pro orgány, které mají v budoucnosti řídit pokoncilní aktivity a stát se prototypem alternativ anebo stínovými orgány vedle kongregací římské kurie.
Lercarovo Consilium zahájilo činnost 29. února 1964 a pracovalo až do roku 1969 pod přímým vedením papeže. Zbavilo tak prakticky moci posvátnou Kongregaci pro obřady.
Pramen: Roberto de Mattei, Das Zweite Vatikanische Konzil