Benedikt píše, a nejen o Německu

Benedikt XVI. v rozhovoru pro Herder Korrespondenz zdůrazňuje stále větší odstup mezi autentickým církevním posláním a „úřední církví“, která se skládá z byrokracie a dokumentů bez „srdce a ducha“. Netýká se to pouze církve v Německu, ale je to situace obecnější a živí „exodus ze světa víry“.

Ratzinger připomíná svůj drahocenný rok kaplana v Bogenhausenu a připomíná nám, že sám Bůh je odpovědí na minulou i současnou totalitu.

Výroky Benedikta XVI. o církvi v Německu v jeho nedávném rozhovoru pro Herder Korrespondenze (8/2021) se již odrazily všude. Nejoblíbenější pasáže jsou převzaty ze závěru rozhovoru věnovaného emeritním papežem vzpomínce na rok, který strávil jako kaplan ve farnosti Nejvzácnější Krve v mnichovské čtvrti Bogenhausen (1. srpna 1951 – 1. října 1952).

V posledních řádcích Ratzinger uvedl závěry o tom, co byl schopen vyvodit z této zkušenosti před sedmdesáti lety do dnešního dne.

Jako mladý kněz si již při svém prvním pastoračním dobrodružství všiml, jak se život víry postupně projevuje vyprazdňováním a zanechává po sobě prázdno, stále méně schopné živit a zachovat víru. Proces, i když pozvolný, ale neúprosný, který vedl k takzvané Amtskirche, „úřední církvi“, aparátu byrokracie, která zůstává stát jako fasáda bez duše a je nejen sterilní, ale také tak těžkopádná, že dusí zárodky autentického křesťanského života, který se snažil žít a rozšiřovat. Slovo ‚Amtskirche‘ bylo vytvořeno, aby vyjádřilo kontrast mezi tím, co je oficiálně požadováno, a tím, čemu se osobně věří. „Amtskirche“ naznačuje vnitřní rozpor mezi tím, co víra skutečně vyžaduje a znamená, a jejím „odosobněním“.

Ratzinger tento jev nechápe jako příznačný pouze pro „německou“ církev, ale pro obecnější situaci, která jistě nachází obzvláště významný výraz ve „velké části institucionálních textů církve v Německu“. Ratzinger/Benedikt XVI. v tomto rozhovoru však se zvláštním důrazem upozorňuje na současné radikalizované napětí mezi úřadem a duchem v předkládaných dokumentech: „Dokud bude v institucionálních textech Církve mluvit pouze úřad, ale ne srdce a duch, bude exodus ze světa víry pokračovat.“ Napětí panuje na rozhodujících místech: „V církevních institucích – nemocnicích,školách, Charitě – je mnoho lidí zapojeno do rozhodujících pozic, které nepodporují vnitřní poslání církve, a proto často zakrývají svědectví o této instituci.“

Ne že by sám o sobě existoval rozpor mezi úřadem a duchem; ale je to, jako by se Benedikt XVI. chtěl vrátit do tohoto bodu, protože nyní Amtskirche zplodila řadu dokumentů a pracuje bez „srdce a ducha“. Nelze podceňovat autobiografickou interpretaci těchto posledních projevů: on, papež, který udělal krok stranou a vystoupil na horu jako nový Mojžíš, zatímco naše doba se zhoršuje a zhoršuje – ingravescente aetate znamená také toto: že neopustil církev, ale Amtskirche, která se skládá z kanceláří, úřadů, procedur, aniž by se však vzdal bílého šatu a podržel si titulu emeritního papeže.

Tímto nehodlá „oddělovat dobré od zlých“, jak to donatismus zamýšlel v augustinovské éře; to však neznamená, že nyní není naléhavě nutné „oddělit věřící od nevěřících“. Problém, který se dnes podle něj „stal ještě zřetelnějším“. Rozhodně není náhoda, že Benedikt vyšel ze svého mlčení, a promluvil o tomto roce a pastorační zkušenosti z počátku svého kněžského života. Mezi jednou a druhou vzpomínkou, vyprávěnou s jemným smyslem pro humor a sebeironii, kterou se vždy vyznačoval, Ratzinger vrhá důležité poznatky do srdce a mysli čtenáře. Vypráví hlavně o postavě faráře z Bogenhausenu, fra Maxe Blumscheina, který ho naučil, jak je důležité být ve zpovědnici (každý den od 6 do 7 hodin ráno a v sobotu odpoledne, od 16 do 20), protože „je lepší strávit tam hodinu bez zpovědí, než někoho připravit o zpověď kvůli prázdné zpovědnici“. Líčí, že „velmi zblízka zažil, kolik lidí čeká na kněze, jak moc čekají na požehnání, které pochází z moci svátosti… Viděli v nás lidi, kterých se dotkl Kristův úkol a kteří byli schopni přinášet jeho blízkost lidem“.

Jednoduchý, ale únavný život kaplana a faráře učinil přítomnost Krista v životě církve mnohem hmatatelnější než množství dokumentů s dřevěným jazykem, ne-li železným jako meč (viz) nedávné motu Traditionis custodes, paralyzující život Církve. Jazyk, obsah a mentalita, které nepochází od Krista, ale od světa.

Proto Benedikt XVI. vzpomíná na projev, který pronesl v Edinburgu u příležitosti své apoštolské cesty do Německa v roce 2011, kdy hovořil o potřebě „od- světštění“. Není pravda, jak někdo napsal, že Ratzinger by se rád vrátil do svých stop. Naopak potvrdil, že nezbytný proces očistit se od světa a jeho logiky je skutečně negativním, ale stále nezbytným aspektem skutečné reformy Církve: „Slovo od-světštění naznačuje negativní část hnutí, kterou mám na mysli, to znamená odchod z diskurzu a omezení směrem ke svobodě víry“. Nemůžeme očekávat, že poletíme bez uřezání pout, které nás svazují se zemí.

Zmínka o bogenhausenských zkušenostech ho také poznamenala z jiného důvodu, o kterém se právě zmínil v rozhovoru, ale obecněji je zdůrazněn v biografii Petera Seewalda. Jeho předchůdcem ve farnosti Nejvzácnější krve byl fra Alfréd Delp, oběšený gestapem v roce 1945 ve věznici Plötzensee. Delp zanechal deník a několik frází, jako je tato, kterou vyryl na stěnu své cely, zatímco měl svázané ruce: „Hodina zrození lidské svobody je hodinou setkání s Bohem. Ohnuté koleno a prázdné roztažené ruce jsou originálními gesty svobodného muže. Musíme věřit v život, protože ho nežijeme sami, ale Bůh ho žije s námi.“

Jsou to výrazy, které byly nesmazatelně vryty do duše mladého Ratzingera a které odhalují antropologický význam jeho naléhání jako biskupa, kardinála a papeže na nadřazenost Boha v životě světa a Církve. Protože pouze Bůh – jak napsal fr. Delp – je poslední obrannou baštou proti tomuto „despotickému tlaku masy … který znesvěcuje i poslední nejintimnější prostor, pohltí svědomí, znásilní úsudek a nakonec oslepuje a dusí ducha“. Běda té době, „v níž hlasy těch, kteří pláčou v poušti, tlumí dominující denní hluk na ulicích, nebo jsou zakázány, nebo šly ke dnu ve vzrušení z pokroku, či jsou zbrzděny nebo oslabeny strachem a zbabělostí“.

Benedikt XVI. se již několikrát snažil poukázat na jedinou cestu z toho, co se stále rychleji vynořuje jako nejsmrtelnější totalita v dějinách. Pouze Bůh, pouze Ukřižovaný je jedinou skutečnou bariérou proti rostoucímu zlu.


Zdoj: Nuova Bussola Quotidiana