Františkova cesta do Kazachstánu, která se koná od dnešního 13. září do 15. září, byla široce medializována. Podrobný program, který Svatý stolec zveřejnil, je znám, ví se, že se nesetká s patriarchou Kirillem, jak se dříve spekulovalo, naopak je známo, že možná bude prostor pro setkání s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem. Především bylo vysvětleno, že František se zúčastní 7. kongresu představitelů světových a tradičních náboženství, který se bude konat v Astaně, nyní Nur Sultan, „jako posel míru“ v době, kdy ho svět velmi potřebuje.
Ve zprávách se hodně zdůrazňuje význam těchto náboženských setkání pro mír a harmonii. To vše je známo, ale význam setkání náboženských vůdců se dá hodnotit i jinak, o čemž oficiální média – dnes už téměř všechna – nemluví. Podívejme se…
Začněme tím, že se podíváme, co je to Kongres představitelů světových a tradičních náboženství. Vznikla v roce 2003 z iniciativy tehdejšího prezidenta Kazachstánu a jejím cílem je hledat „společné lidské referenční body ve světových a tradičních náboženstvích“ a provozovat „stálou mezinárodní mezináboženskou instituci pro dialog náboženství a přijímání dohodnutých rozhodnutí“. Jedná se o takzvanou „OSN náboženství“.
Kongres funguje prostřednictvím sekretariátu, který, jak se dozvídáme z oficiálních internetových stránek, provádí rozhodnutí, připravuje materiály, vypracovává dokumenty, schvaluje klíčové otázky a především koordinuje „interakci s mezinárodními strukturami v otázkách mezináboženského a mezicivilizačního dialogu“. Dosud fungovalo 19 sekretariátů. V té současné zasedá 10 zástupců islámu, 5 zástupců křesťanství, z nichž jeden je katolík, 4 zástupci buddhismu, 1 zástupce taoismu, 1 zástupce šintoismu, 1 zástupce hinduismu, 3 zástupci mezinárodních institucí a 5 zástupců Republiky Kazachstán. Jak je vidět, složení sekretariátu neposkytuje příliš velkou záruku vyváženosti, katolíci v něm téměř zcela chybí a zdá se, že funguje spíše pro kontakty s institucemi. OSN náboženství rozhodně nemůže zůstat stranou shromáždění mezinárodních orgánů, s nimiž musí řešit problémy míru a harmonie.
Katolická církev posílala na předchozí kongresy kardinály jako Tomko, Etchegaray nebo Tauran, ale papež na ně nikdy nejel. Jan Pavel II. navštívil Kazachstán v roce 2001, ale na pastorační cestě, která neměla žádnou souvislost se Světovým kongresem představitelů světových a tradičních náboženství. Nyní tam František jede spíše na kongres než do Kazachstánu.
Jeho cesta je jistě v souladu s encyklikou Všichni bratři, s prohlášením Abu Dahbiho a s jeho koncepcí mezináboženského dialogu. To však nemůže odstranit, ba naopak to ještě více podněcuje rozpaky a otázky týkající se tak významné investice do image na tak křehkém fóru, jakým je kongres, a projektu OSN náboženství, který připomíná spíše projekty osvícenského internacionalismu než záměry katolického univerzalismu.
Nejvýznamnějším myslitelem, který poskytl základ pro podobný projekt, jaký se realizuje na kongresech v Kazachstánu, byl jistě Immanuel Kant. Za tímto účelem napsal dvě pojednání o věčném míru (1795) a o náboženství v mezích pouhého rozumu (1793). Kant jako správný „pietista“ redukoval náboženství na rozum a víru na morálku. Jediné, co musí věřící dělat, je „chovat se dobře“, vše ostatní jsou pověry. A musí to udělat, protože to je jediná věc, kterou může udělat. Kantovské náboženství je tedy univerzálním náboženstvím, protože rozum a morálka jsou univerzální. Je to také náboženství bez dogmat, protože jeho principy jsou principy morálky, které je schopen ve svědomí upevnit pouze rozum.
Osvícenství a zednářský univerzalismus se vždy držely těchto předpokladů. Antonio Rosmini a s ním i Sofia Vanni Rovighi však tvrdili, že Kant byl filozoficky ateista. Protože morálka, na kterou se muselo náboženství redukovat, byla morálkou „světa“, dominantní morálkou, můžeme říci humanismem OSN. Přirozená morálka, o kterou usiluje i Kongres, o němž hovoříme, není přirozenou morálkou, ale je to současná morálka, nejmenší společný jmenovatel toho, co dnešní lidé (a mezinárodní instituce) považují za dobro a zlo. Kdyby šlo o přirozenou morálku, pak by jako naplnění svých požadavků vyžadovala pravého Boha, a ne synkretismus různých bohů.
Opět uvidíme papeže, jak se modlí se šintoisty a taoisty. Kdo ví, jestli to skutečně poslouží míru, cesty Páně jsou nevyzpytatelné a neuchopitelné. Klást si však vážné a radikální otázky o účasti katolické církve na této nové synkretistické občanské morálce, která může vzniknout pouze tím, že pravdivost či nepravdivost náboženství dáme do závorky a zredukujeme je na konvenční morálku mezinárodních institucí, se mi zdá být skutečně morální a náboženskou povinností.
Noova Bussola quotidiana