Menu


Zvěstování Panny Marie

                            
Dnes oslavujeme tu, v níž se Slovo stalo tělem, v níž se Boží Syn spojil navždy s naším lidstvím, aby nám dal účast na svém božství. Tajemství vtělení vyneslo Marii nekrásnější titul a slávu Matky Boží, a proto je také Matkou křesťanů, protože všichni máme účast na Kristu a žijeme jeho životem. Uctíváme Pannu Marii a vzýváme ji jako Matku Kristovu a Matku naši.

Svátek Zvěstování je velmí starý. Slavil se již v VII. století na Východě i na Západě jako Početí Ježíše. Byl stanoven na 25. březen, devět měsíců před Narození Páně. Je součástí tajemství Vtělení a váže se na svátky narození Spasitele.

Úžasné líčení sv. Lukáše je ústředním tématem liturgie. Křesťany nikdy neunaví slyšet a meditovat tento jedinečný rozhovor, ve kterém jsou zjeveny nejvyšší Boží záměry a ve kterém má Panna Maria tak podivuhodně pokornou a současně tak velikou účast na Božím díle. (Messale Romano quotidiano)

Tuto zázračnou událost nám připomíná třikrát denně zvon, který se stává hlasem Božím i hlasem Církve a zve nás k modlitbě Anděl Páně. Jsme tak přiváděni k ústřední události lidských dějin, když přišla plnost času, Bůh poslal svého Syna narozeného z ženy (Gal 4,4).

Toto vtělení označuje plnost času, tedy samo srdce plánu Boží lásky: všechno, co bylo stvořeno, bylo stvořeno vzhledem k tomuto okamžiku. Vyjadřuje to básník Eliot: Je to okamžik času, ale čas byl stvořen skrze tento okamžik. Věčný vstoupil do dějin, Bůh se spojil s lidmi tím, že se sám stal člověkem a vytvořil tak nerozdělitelné spojenectví lásky, silnější než smrt.

 

                                          

Z dopisu svatého papeže Lva Velikého 

Velebnost na sebe vzala ponížení, síla slabost, věčnost smrtelnou pomíjivost. Aby mohl být zaplacen dluh tížící naše člověčenství, neporušitelná přirozenost se spojila s přirozeností porušenou, takže jak to vyžadovalo naše uzdravení, mohl jeden a tentýž prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Ježíš Kristus1, v jedné přirozenosti zemřít, a zároveň v druhé zemřít nemohl.

Pravý Bůh se tedy narodil v úplné a dokonalé přirozenosti pravého člověka, celý Bůh ze strany Boží, celý člověk ze strany naší. Tím naším nazýváme přitom to, co v nás na počátku Bůh stvořil a co přijal, aby to obnovil. Z toho, co způsobil Svůdce a co dopustil svedený člověk, není ovšem ve Spasiteli ani nejmenší stopy. A i když na sebe vzal úděl lidských slabostí, přesto neměl podíl na našich hříších.

Přijal podobu služebníka, aniž se poskvrnil hříchem, obohatil lidství, aniž cokoliv ubral svému božství. Neboť v onom sebezapření, v němž se Neviditelný ukázal viditelně a Stvořitel a Pán veškerenstva dobrovolně přijal smrtelnost jako jeden z nás, sestoupilo k nám Boží slitování, aniž utrpěla Boží moc. Nuže ten, který zůstávaje v podobě Boží učinil člověka, v podobě služebníka se stal člověkem.

Boží Syn tedy sestupuje z nebeského trůnu a vstupuje do této nízkosti světa: aniž se vzdává slávy Otcovy, rodí se novým zrozením do nového řádu.

Do řádu nového, neboť ač byl ve vlastním božském řádu neviditelným, v našem řádu se stal viditelným, ač byl nepochopitelným, chtěl být pochopen, ač byl dříve než čas, začal být v čase, absolutní Pán veškerenstva zastínil svou nesmírnou vznešenost a přijal existenci služebníka, Bůh, kterého se nemůže dotknout žádné utrpení, neváhal stát se člověkem, a nesmrtelný se podrobil zákonům smrti.

Nuže ten, který je pravý Bůh, ten je i pravý člověk. V tomto spojení není žádná faleš, když se tu snoubí nízkost člověka s vysokostí Boží.

Jako se totiž božství nemění slitováním, tak se člověčenství neztrácí důstojností. Obě přirozenosti jsou vzájemně spojeny, ale každá z nich působí to, co je jí vlastní: Slovo působí, co přísluší Slovu, člověk koná, co přísluší člověku.

Jedna přirozenost se skví podivuhodnými skutky, druhá podléhá bezpráví. A jako je Slovo rovno Otci a nemá menší slávu než On, tak člověk neopouští přirozenost našeho rodu.

Vždy znovu je zajisté třeba říct: Jeden a týž je vskutku Syn Boží a vskutku Syn člověka, Bůh proto, že na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh 3, a člověk proto, že Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.4

1 Srov. 1 Tim 2,5. 2 Srov. Flp 2,7. 3 Jan 1,1. 4 Jan 1,14

Epis.28 ad Flavium 3-4 PL 54 763-767

Viz také Nevýstižná velikost Matky Církve