Menu


Znamení doby

Zmatek doprovázený destruktivními tendencemi

Nečekaná demise Benedikta XVI. a následná volba na papežský stolec „teologo popular“ a zřízení instituce „penzionovaného papeže“ ukázala kromě chaotické situace nečekané zrychlení času, důsledek pohybu, který směřuje k vyvrcholení. Žijeme v historickém období, které není nutně koncem časů, ale je určitě západem jedné civilizace a koncem jedné epochy v životě církve.

To jsou jasná slova prof. De Mattei. Z čeho vyplývá onen charakter „vyvrcholení“?

Z dvojího spojení. Na jedné straně sužuje církev od II. vatikánského koncilu panující zmatek, na druhé straně se upevňuje destruktivní tendence, která zasahuje samé srdce dogmatu křesťanské morálky. Tato tendence nabyla přímo agresivní tvářnost ve výrocích honduraského kardinála Oskara Maradiagy, s nimiž vystoupil proti kardinálovi Müllerovi, prefektovi kongregace po nauku víry. Tento zmatek ještě vzrůstá díky dvojznačným výrokům papeže, jako byl ten, že se necítí povolán, aby soudil homosexuály (přičemž měl naopak říct, že s veškerou rozhodností odsuzuje hřích, ale nikoliv hříšníka, že ve jménu Božího milosrdenství přichází na pomoc všem, kdož svou kajícností a obrácením směřují ke změně života).

Destruktivní tendence tedy znamená, že se prosazuje snaha přijímat v církvi hříšný a protikřesťanský způsob života převzatý ze současného světa s tím, že volbou papeže Františka se v církvi zahajuje „nová éra“ vyznačující se zvláštní otevřeností pro tyto nové tendence. Pokud tomu tak je, pak je třeba konstatovat, že takováto „nová éra“ je érou osobního nástupu Antikrista. Víme, že v určitých klíčových okamžicích historického vývoje se toto zrychlení projevuje nečekaně, ale ve skutečnosti tyto tendence zrají a jsou přítomny v každé době, a to spíše diskrétním způsobem.

To, co řekl kardinál Maradiaga, řekl již zesnulý kardinál Carlo Maria Martini, který se věnoval „naslouchání nevěřícím“, a místo aby se snažil je obrátit ke Kristu, volal, že církev zaostala asi 200 let za moderním světem (!) a to je prý důvod, proč by se měla konečně otevřít a poznávat obyčeje a mentalitu tohoto světa. - Tedy shrnuto: dělat přesně opak toho, co učil náš Pán apoštoly (jste ve světě, ale ne ze světa) svět je království Knížete tohoto světa, „utíkejte před světem a jeho žádostmi“) atd. Takové projekty, jaké propaguje Martini, nacházíme ještě před ním v zamlžené teologii Karla Rahnera, taktéž jezuity, jednoho z duchovních otců závěrečných dokumentů II. vatikánského koncilu. A nacházíme v těchto textech v úplném kontrastu s celou předkoncilní naukou církve také otevřenost vůči feminismu a veřejné pohlavní výchově pro mládež. Je to otevření, jaké uskutečnili, jak známo, stárnoucí Schillebeeckx a jeho Vlámové ve svém zhoubném díle, které zničilo belgický a holandský katolicismus a které bylo korunováno velkým úspěchem přímo v Bruselu, v srdci tzv. Evropské unie, kde je dnes nejrozšířenějším jménem mezi mládeží Mohamed, zatímco katolické kostely a kláštery zejí prázdnotou.

Kardinál Maradiaga přednáší proti křesťanské morálce, tedy proti Kristu


Je to ničivá tendence postupující proti víře, tedy proti správné nauce a proti správné pastoraci. Jak jinak je možno nazvat působení jednoho z církevních knížat, který útočí dokonce arogantním způsobem na obránce oficiální nauky a usiluje o změnu mentality, abychom se vyrovnali světu, protože je prý třeba najít pastorační řešení, jak má člověk žít v dnešním světě, samozřejmě řešení směřující ve prospěch těch nejhorších zbloudění. Přirozeně, prelát v purpuru se nám snaží vysvětlit, že tato „nová“ řešení se nikdy nedotknou církevní nauky. Kolikrát jsme už slyšeli tento refrén od „pastoračního“ ekumenického koncilu, aby tak odůvodnil jakoukoliv naukovou a pastorační deviaci? Je třeba říct rozhodné ne „nové pastoraci“ která otevřeně protiřečí nauce a pokladu víry. Pastorace může být jen jedna, a to katolická. Náš Pán a apoštolové opakovaně prohlásili, že žádný smilník ani cizoložník nespatří Boží království. Naopak, půjdou do věčného zavržení, protože není možno si tropit šašky z Boha a domnívat se, že On už neumí nebo nechce trvat na spravedlnosti, kterou sám stanovil a kterou nám podrobně zjevil skrze svého Syna Ježíše Krista. Proti takovým tendencím církev vždy postupovala stejně jako Kristus a apoštolové: odsoudila na prvním místě sám hřích (protože hřích, ať je jakýkoliv, musí být vždy odsouzen jako takový) a to právě proto, aby takovým způsobem přivedla hříšníky k obrácení a ke spáse jejich duše. Odsouzení hříchu je první skutek Božího milosrdenství, neboť konfrontuje hříšníka s jeho vlastní odpovědností a současně s Boží láskou, aby si uvědomil celou hrůzu hříchu. Kdo tuto hrůzu nepoznává, není schopen se od hříchu osvobodit ani vzdorovat pokušení. Jen na základě tohoto odsouzení může tedy začít dílo obrácení hříšníka.

Ale co když ti, kteří by měli hřích odsuzovat a hříšníka obrátit, naopak se snaží hřích schvalovat a o obrácení hříšníka se vůbec nestarají a dokonce povzbuzují další kněze, aby jednali stejně...? Ale namítnete: Copak kardinál Maradiaga schválil výslovně hřích nového sňatku rozvedených, homosexuálních svazků, předmanželského pohlavního styku a lascivního způsobu života velké části mládeže? Nikoliv ještě výslovně, ale schválil ho implicitně již tím, když řekl, že církev musí hledat novou pastoraci, která nějakým způsobem uzná a akceptuje tyto situace, protože jsou příliš rozšířené, aby tak uspokojila drzé a rouhavé nároky na přístup k Eucharistii i ve stavu těžkého hříchu. Tak by se pastorace církve založená naším Pánem Ježíšem Kristem jako strážcem pravdy měla sklonit před požadavky veřejných hříšníků všeho druhu a podřídit se jejich škole.

Ohavná spoušť na svatém místě

Tváří v tvář takové „pastoraci“ přijde člověku nutně na mysl věta proroka Daniela, kterou cituje i náš Pán, když předpovídá trest, jaký stihne Jeruzalém: Až uvidíte ohavnou spoušť, o které mluví prorok Daniel, jak je to na svatém místě – kdo to čte, rozuměj – tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať utečou do hor.“ (Mt 24, 15-16). Není to snad ohavné divadlo vidět kardinála, jak doporučuje pastoraci, která jakoby pocházela přímo od Zlého, protože požaduje, aby kněží uznali a respektovali evidentně hříšné situace, které podle něho místo odsouzení vyžadují respekt a ochranu ze strany církve? To je hlásání pastorace, která vyvolává spoušť na svatém místě: správná nauka a správná pastorace se mění v opuštěné místo a úplnou spoušť.

A jak se neobávat, že Boží trest postihne církev stejně, jako postihl Jeruzalém? Uvědomuje si kardinál Maradiaga a všichni ti, kteří jdou v jeho stopách, že s trojjediným Bohem se nežertuje? Jeho hněv bude patřit i všem kněžím, kteří zrazují své poslání a zaměňují pravou nauku za zpustošení podle obrazu tohoto světa.

Jak řekl zcela správně prof. De Mattei, směr, kterým se vydává tzv. nová pastorace, je cesta směřující ke schizmatu a herezi, protože popírá božskou i přirozenou víru, která potvrzuje nejen nerozlučnost manželství, ale zakazuje také všechen pohlavní styk mimo řádné manželství, o protipřirozeném styku ani nemluvě. Hierarchie, která by zavedla takovou „novou pastoraci“, by se stala automaticky heretickou, a tím schizmatickou a odloučila by se od pravé církve. Prohlásit za legitimní „stav v hříchu“ a dovolit přístup k Eucharistii veřejným a nekajícím hříšníkům znamená prohlásit sňatek rozvedených za legitimní. Nepředstavuje to implicitní odpadlictví?

Když řeknu bezbožníkovi: „Zemřeš!“, a ty ho nenapomeneš a on se neobrátí a neopustí svou zvrácenou cestu, zemře ve své nepravosti. Ale jeho krev budu požadovat od tebe. Jestliže bezbožného napomeneš a on se neodvrátí od zlého a od své zvrácené cesty, zemře ve své nepravosti, ale ty jsi zachránil sám sebe (Ez 3, 18-19).

Pro ty, kteří zradili víru, není Božího milosrdenství.

Paolo Pasqualucci

CVII 21.2.2014