Menu


Zlom v pojetí ekumenismu (4)

 
Přehodnocení náboženství
 
Nový ekumenismus je tendence přesunout se z náboženské oblasti, jejíž základ je nadpřirozený, do kulturně civilizační sféry, v které se náboženská ekuména stále více připodobňuje nadvládě humanitární složky OSN. Ekumenická rada církví to akceptuje a zasazuje se nikoliv o otázky pravdy, ale o to, aby „triumfovala lidská práva“. Kardinál Ballestero prohlásil na IV. italském kongresu pro misie, že „musíme být obecnější a celistvější, protože misie jsou dnes chápány jako služba člověku. Misionář sice hlásá také víru, ale především sleduje cestu lidského pokroku“. Ekumenismus nesměřuje k tomu, aby přiváděl celé lidstvo ke Kristu, aby se mu tak umožnilo vnímat božské skutečnosti, nýbrž sleduje rozvoj racionality v ryze přirozených věcech. Jde o Campanellův ideál rozvoje pozemského blahobytu.
 
Náboženské rozštěpení lidského rodu bylo vždy chápáno jako následek dědičného hříchu, jako odpad člověka od božského principu jednoty. Tím, že se člověk odloučil od Boha, byla také porušena harmonie mezi lidmi. Duchovní slabost, ignorance a zloba přivedly člověka k tomu, že stavěl oltáře modlám, klaněl se i vlastním exkrementům, přinášel na oltářích lidské oběti, zotročoval ženy v polygamii.
 
Mons. Rossano ve svých dvou pojednáních v L´Osservatore Romano nespatřuje příčinu mnoha kultů v Adamově vině, ale tvrdí, že tato roztříštěnost byla již před stvořením v Božím plánu. Náboženská roztříštěnost není podle něj vůbec skandál. Je to něco pozitivního a představuje to znamení, jak různé společnosti reagovaly na Boží osvícení. To je oficiální učení Sekretariátu pro podporu jednoty křesťanů. Její někdejší předseda kardinál Willebrands napsal ve svém dopisu Ekumenické radě církví: „Různost není znamením rozdělení ve víře, je to spíše prvek, který může chápání víry obohatit." Zde je třeba použít metodu novátorů, kteří prezentují rozdílnost jako výpověď o jedné a téže věci (OR 12. srpna 1983). V celé této argumentaci není o dědičném hříchu vůbec řeč. Církevní Otcové prvních staletí jednoznačně učili, že roztříštěný náboženský obraz světa je důsledkem Adamovy viny a dílo ďáblovo. Jak říká sv. Augustin, právě to přivedlo lidi k tomu, že se klaněli sami sobě i mrtvým. Moudrost, kterou nacházíme roztroušenu v pohanském světě, je zbytek původního smyslu pro řád. Mons. Rossano však vidí jako původní to, co je sekundární a jako přirozené a racionální to, co je patologické a iracionální. Podle jeho představ vyjadřuje křesťanství, islám, buddhismus a hinduismus zcela nesporně, co je pro člověka v náboženské oblasti žádoucí, všechna tato náboženství jsou prostředky ke spáse, které dosahují nebo mohou dosáhnout, všechna tato náboženství mají bezprostřední původ od Boha, který jim dal vznik. O dědičném hříchu zde není vůbec řeč. Ujišťuje, že nemíní směšovat historické vtělení Slova s přirozeným zjevením stvořitelského Logos, jakoby se Bůh chtěl zjevit lidstvu právě mnohostí náboženství. Ale rozhodně tím nechce zpochybnit, co řekl dříve, že různost chtěl výslovně Bůh, protože ona představuje obohacení lidského ducha, spojení přirozeného s nadpřirozeným, přičemž výrazy Slovo a Duch Svatý používá jako synonyma a podobně zachází s přirozenými a nadpřirozeným náboženstvím, s křesťanstvím a jinými náboženstvími. Rozdíly ve stupni dokonalosti nepředstavují žádný rozdíl v druhu a podstatě.
 
Autor na závěr přiznává, že zbývají určité otevřené problémy, např. jak uvést do souladu věrnost ke Kristu i s nekřesťanskými tradicemi, s těmi, které jsou daleko od Krista, nebo jsou dokonce proti němu, atd.
 
Problém je v tom, že to nejsou zbytkové problémy, ale hlavní a podstatné problémy. Je to základní problém katolické apologetiky, prastarý problém de vera religione. Není to žádný zbytek již vyřešeného problému. Je to nevyhnutelný problém sám o sobě.
 
Je pro nás zcela nemožné vyjadřovat se k problému spásy u nekřesťanských náboženství, když je zcela pominut jejich teologický základ. Z tohoto hlediska jsou nové názory zavedené v církvi totéž jako zmrzačení kořenů víry.
 
Ekumenismus se stal hlavním bodem pokoncilního entusiasmu a obsahem propagandistických akcí přesně podle Izaiášových slov: Jen nás balamuťte, jen nám pochlebujte (Iz 30,10).
 
Ve věci ekumenismu může být optimistou je ten, kdo nezná podstatu věci. Věroučné, psychologické a historické překážky sjednocení jsou takového rázu, že jednota je možná jen jako výsledek mimořádné Boží milosti a nikoliv optimistické propagandy, která je zcela mimo půdu reality.
 
Kardinál Lustiger prohlásil v rozhovoru pro France-Soire 3. února 1981: Já jsem žid. Pro mě obě náboženství představují jen jedno. Velký francouzský rabín Kaplan mu na to záhy odpověděl: Pokud jde o nás, není možné, aby byl někdo současně žid i křesťan. Podobně se vyjádřil jeho nástupce velkorabín Sirat: Není možné mluvit o židovsko – křesťanském náboženství. Člověk je buďto žid nebo křesťan. Existuje opravdu ostrý kontrast mezi tím, kdo ztratil to, co je podstatné, a tím, kdo to zachovává.(1)
 
Co k tomu dodat? Problémy, na které nutně musel narazit Mons. Rossano, nejsou problémy, které mu zbývají k vyřešení, ale jsou to problémy, které svojí ekumenickou konstrukcí sám vytvořil. Tento autor ukazuje, jak daleko může zajít i pastýř církve, který se dá obloudit modernistickými líbivými nabídkami populistického a zpohodlněného řešení základního poslání církve.
 
O tom, že by Bůh předal různým rasám a různým národům různá náboženství v různém stupni dokonalosti, se pravý Bůh a jeho Syn, kterého nám poslal, aby nám představil Otcovu tvář, nikde ani vzdáleně nezmiňuje. Naopak, celé dějiny Starého zákona jsou dokladem o nesmiřitelném odporu Boha ke všem pohanským kultům a tento odpor se projevoval velmi výrazně jak ve slovech, tak ve skutcích. Pokud by různá náboženství měla být kameny pro výslednou mozaiku jediného pravého kultu, a proto by měla být rozvíjena a prohlubována, muselo by poslání, které Ježíš Kristus svěřil svým učedníkům, znít naprosto jinak, než jak skutečně zní. Prohlubování těchto náboženství však namnoze vede k ještě většímu prohlubování rozporů mezi nimi.
 
Pokud by měl být skutečností údajný Boží plán skrze rozdílné „úlomky“ pravého náboženství přivést lidstvo k pravé bohopoctě, museli bychom konstatovat, že by nebyl vůbec Boha důstojný, už jen proto, že byl zcela neúspěšný a žalostně troskotal od samého počátku. Historický vývoj náboženství a náboženských hnutí v dějinách ani v nejmenším nenaznačuje nějakou tendenci ke konvergenci, naopak, i samo křesťanské náboženství, které je nesporným plodem Božího zjevení, trpí od počátku tendencí k divergenci a ta právě po koncilu nabyla nebývale na intenzitě. Místo údajného svítání jednoty, míru a bratrství nastoupilo v současné době období charakterizované rostoucími rozpory, rozdělením a vzájemným nepřátelstvím.
 
Novodobý ekumenismus nese všechny znaky Ježíšem Kristem předpovězeného falešného proroctví, kterému nepodlehne jen malý počet skutečně spravedlivých. Odvolávat se na Janův Prolog se může jen ten, kdo tento prolog pojímá jako celek. „Pravé světlo“ sice osvěcuje každého člověka, tedy je dáno k dispozici všem, ale bohužel, když přišlo na svět, svět ho nepřijal. Přijala ho jen malá část a té dal Bůh moc stát se Božími dětmi: to jsou jen ti, kdo věří v jeho jméno a zrodili se znovu z Boha. Jak takovéto zrození vypadá prakticky, to stanovilo Slovo zcela jednoznačně a konkrétně. Také prohlásilo, že nezahyne jen ten, kdo v něho věří. Tak to pochopili apoštolové, jejich nástupci, všichni církevní Otcové a tak to střežila a praktikovala církev celá dvě tisíciletí až do zahájení svého posledního koncilu.
 
Snad nejtrapnější na celém tomto konceptu je, že činí z Boha taškáře, který si dělá z lidí blázny a místo pravého zjevení jim podstrčí jakési polotovary, aby si z nich poskládali náboženství jako puzzle. A tohle všechno vycházelo v oficiálním vatikánském listu L´Osservatore Romano! (17.11.1979 a 11. 10. 1980) Čeho se však ještě můžeme nadít, když i v současném Roku víry musí vatikánská administrativa poopravovat výroky svého nejvyššího pastýře, který dokonce dává najevo, že je nežádoucí, aby někdo hájil neporušenost víry. Jiný pastýř, předseda velmi početné německé biskupské konference, přitom nemá ponětí o nejzákladnější pravdě víry, totiž o Kristově výkupné oběti.

(1) Až potud je pramenem kniha R. Ameria Jota unum kap. 35