Menu


Zlom v pojetí ekumenismu (3)

V roce 1949 vydalo Posvátné Oficium instrukci, jak chápat jednotu církve. (Instructio de motione ecumenica – Instrukce o ekumenickém hnutí, ASS 31. ledna 1950) Odvolává se na nauku Pia XI. v encyklice Mortalium animos:

1. Katolická církev obsahuje Krista v jeho plnosti a tato plnost nemůže být žádnou jinou konfesí zdokonalena.

2. Sjednocení se nedosahuje postupným připodobněním různých vyznání ani přizpůsobením katolické víry.

3. Opravdové jednoty může být dosaženo návratem („per reditum“) odloučených bratří k pravé Boží církvi.

4. Odloučení, kteří se znovu sjednocují s katolickou církví, neztrácejí nic z pravé podstaty svého vyznání, spíše nacházejí jeho plnou a dokonalou míru (completum atque absolutum)

Z toho tedy vyplývá: Římská církev je základ a střed křesťanské jednoty. Historický život církve Kristovy neprobíhá ve více centrech (v různých vyznáních), které by obsahovaly hlubší, mimo ně se nacházející jedno centrum, kterého by mělo být dosaženo spojením odloučených, nýbrž odloučení se musí vrátit k jednomu existujícímu nepohyblivému centru. Ekumenická jednota představuje tedy něco, co zde již historicky bylo a není třeba vytvářet žádnou novou budoucí podobu. Zdrženlivost římské církve ve věci ekumenismu a skutečnost, že nepřistoupila k ekumenické radě církví, spočívá na faktu, že církev odmítá pojetí jednoty jako sjednocujícího pluralismu. Zdůrazňuje se tak transcendence křesťanství, jehož principem je Kristus, který ustanovil historicky církev a Petrův úřad jako svou zastupitelskou instituci.

Koncil v tomto směru však zavedl závažné změny. Dekret Unitatis  redintegratio vůbec neuvádí Instrukci z roku 1949, termín návrat byl nahrazen výrazem obrácení. Křesťanské konfese se nevracejí k původní jednotě, ale mají směřovat ke Kristu, ve kterém mají spolu konvergovat.

Pavel VI. nicméně v úvodním projevu k druhé koncilní periodě mluvil o tom, že odloučení mají usilovat o jednotu, kterou jim může dát jen katolická církev. Trojí pouto této jednoty spočívá v identitě víry, v účasti na stejných svátostech a v uznání jediného církevního vedení, ale tato jednota má respektovat i širokou mnohost v jazyku, v liturgických formách a zvláštních dějinných právech, duchovních hnutích a podobných zákonných danostech.

Dekret sám však už tuto papežovu řeč nijak nerespektuje a nemluví o návratu odloučených, nýbrž o obrácení k totálnímu Kristu. V přípravných schématech se ještě mluvilo o tom, že Kristovou církví je katolická církev, kdežto koncil přichází s teorií, že Kristova církev subsistuje i v jiných křesťanských církvích a všechny si musí být vědomy společné existence Krista. Všechny církve jsou uznávány za nástroje Ducha Svatého, což staví všechny církve do jedné roviny a katolicismus ztrácí svou prioritu. Kardinál Bea přitom dospěl k závěru, že protestanti vzhledem ke křtu nejsou zcela odloučeni od církve a že dokonce svým způsobem náleží k mystickému Kristovu tělu a pokud jde o spásu, nacházejí se údajně ve stejné situaci jako katolíci.

Původní koncepci církevní jednoty tak nakonec zcela vytlačilo pojetí, podle kterého jednota má usilovat o opětovné shromáždění všech stejně hodnocených dílčích prvků požadované stavby. Biskup ze Štrasburku apeloval na koncil, aby výraz návrat odloučených byl zcela vyřazen. Nyní se již nejedná o překonání teologických či naukových rozdílů, protože všechny konfese vlastně vycházejí ze stejné pravdy. Pastýř z Ježíšova kázání už nepotřebuje přivádět zpět zbloudilé ovce, stačí, když ponechá otevřené dveře.

Následky pokoncilního ekumenismu

Patriarcha Athenagoras řekl zcela otevřeně: ...v tomto hnutí k jednotě se již nejedná o to, že jedna církev přistoupí k druhé, nýbrž že všechny církve spolu přistoupí ke Kristu. (ICI 311, s. 18. 1. května 1968) Jestliže toto je podstata ekumenismu, nemůže již být katolická církev přitažlivým bodem, nýbrž musí se spolu s ostatními vydat na cestu, aby konvergovala ke středobodu, který leží mimo ni i mimo všechny ostatní...  Žádná církev si nesmí nárokovat, že je autentickou Kristovou církví, dokud nebude dosaženo skutečné jednoty. (ICI 585, s. 20, 15. dubna 1983)

Místo civitas Dei se tu prosadila civitas hominis (Boží město proti městu lidskému). Jak napsal kriticky P. Carlo Boyer, tato orientace na člověka místo na Boha poznamenala celý svět a především současnou generaci. Tvrdí se, že církve jsou si spolu rovny nebo téměř rovny. Proselytismus se odsuzuje. A aby tedy k němu nedocházelo, potlačuje se kritika bludů a naukových odchylek. Radí se různým denominacím, aby si chránily svou identitu, a očekává se, že nastoupí všeobecná spontánní konvergence. (OR 9. ledna 1975)

Jeho slova však nenalezla žádný ohlas, ačkoliv správně vystihují podstatu nového ekumenismu. Přestupy ke katolicismu vlastně nic nemění, a nemají proto valný smysl. Konvertité z protestantismu dokonce litují, že vůbec přijali katolickou víru. V diecézi Chur zaznamenali v letech 1954 - 1964 933 konverzí. V dalším desetiletí jich bylo už jen 318. Ve Spojených státech poklesl počet konvertitů v desetiletí před koncilem ze 170 000 na pouhých několik set v desetiletí po koncilu.

Rozšíření ekumenismu na nekřesťany

Podle změněné nauky má se uskutečnit sjednocení všech církví nikoliv jejich návratem do katolické církve, od které se v historickém okamžiku odloučily, nýbrž pohybem všech konfesí směrem k pomyslnému centru, které leží mimo všechny konfese.

Zcela nový pojem sjednocení křesťanů vytváří zcela nové pojetí misijní činnosti. Také nekřesťanská náboženství mají přistoupit k náboženské jednotě lidstva, ale ani zde k tomu nedochází tak, že by se měli obrátit a přijmout křesťanství, nýbrž tak, že prohlubují své vlastní hodnoty, až dospějí k té nejhlubší pravdě, které má být údajně u kořenů všech náboženství. Podle Jeana Guitona je různost náboženství dobrou věcí a nikdo nemusí pro jednotu nic obětovat. Proti tomu je možno zcela prostě namítnout, že rozdíly spočívají v protikladu pravdy a nepravdy. Guiton však tvrdí, že katolicismus nemůže přispět ničím specifickým, nanejvýš může přispět k prohloubení hodnot, které jsou vlastní různým náboženstvím. Proto obrácení pro muslima znamená pouze prohloubení jeho islámu, podobně pro budhisty budhismu a pro židy judaismu. Jejich pozvání do katolické církve by znamenalo šíření nežádoucího proselytismu. Z misijní činnosti církve se vytrácí všechno nadpřirozené, princip spásy již nepřichází z nebe, nýbrž od samotných lidí, z jejich nitra a lidské přirozenosti. Jak řekl Pavel VI. v rozhovoru s Guitonem, láska nás zavazuje, abychom respektovali všechny svobody. Jenomže ani svědomí ani pravda nejsou autonomní a katolická víra není vírou svobody, nýbrž pravdy. Tato pravda a všechno nadpřirozené je však zde nahrazeno reálnou přítomností, pouhou kulturou. Hlásání křesťanských pravd pohanům ztrácí smyl. Máme jim jen pomáhat, aby nacházeli pravdu, kterou již mají v sobě. Misijní činnost se přenáší do pouhé přirozené oblasti, do alfabetizace, zdravotní péče, zajišťování obživy a vody. Pater Basetti Sani v knize Renovatio (1971, str. 229) píše, že Korán je Bohem inspirovaná kniha. Mons. Yves Plumey vysvětluje, že navzdory rozdílům v dogmatech a morálce hlásá křesťanství a islám stejné pravdy a obojí směřuje ke stejnému cíli (Ami du clergé 1964. s. 414). R. Panikkar (L ´Osservatore Romano 28. června 1977): Hinduismus je zaměřen ke Kristu a obsahuje již de facto symbol křesťanské skutečnosti. Na Světovém misijním dnu 1974 byly rozdány statisíce letáků s textem: Co znamená Misijní den? Spolupráci, aby ze světa zmizely nenávist, války nouze a bída. Spolupráce pro duchovní, lidské, sociální vykoupení národů ve světle křesťanského poselství. Co je potřebné? Domy pro matky školy, školky, nemocnice, lékárny pro chudé, sirotčince, domy pro malomocné a tuberkulózní. Misionáři čekají na velkodušnou solidaritu. Není tu ani nejmenší zmínka o katolické víře a o Bohu, nýbrž jen o filantropii. Kardinál Pignedoli na křesťansko – islámském semináři v Tripolisu 1976 prohlásil, že všichni zakladatelé náboženství jsou „Boží poslové“ (OR 13. února 1976). Z náboženského ekumenismu se stal ekumenismus humanitární.

Nakonec sám Pavel VI. byl nucen ve svém dramatickém projevu (OR 19. ledna 1978) rozptýlit všechny tyto zamlžené iluze, protože jsou zcela jasnou utopií: Těžkosti přivést všechna křesťanská společenství opět k pravé jednotě jsou takového rázu, že paralyzují všechny lidské naděje na její uskutečnění. Rozdělení se tak zauzlovala a zatvrdila, že se stává utopií každý pokus znovu obnovit jednotu údů těla s jeho hlavou, kterou je Kristus, jak říká svatý Pavel. (…) Problém jednoty křesťanů se jeví proto neřešitelný, protože se musí jednat o opravdovou jednotu. Zneužitá pluralistická interpretace tohoto slova jednota je nepřijatelná.

                                                 >

Pramen: Romano Amerio, Iota unum