Menu


Zlom v pojetí ekumenismu (2)

Debaty o ekumenismu

Od druhé poloviny listopadu do začátku prosince 1963 se na koncilu diskutovalo o ekumenismu. Předložený dokument měl k těmto tématům 5 kapitol: odpovídající katolické principy; jejich konkretizace v církevním životě; odloučené církve a společenství; vztahy katolíků k nekřesťanům, zvláště k židům; náboženská svoboda.

 

Kardinál Ruffini

Když se ujal slova kardinál Ruffini, zvládlo ve shromáždění hluboké ticho. Tento kardinál z Palerma s logickou přísností uvedl důvody svých obav:

1. Termín ekumenismus, který zavedli do teologie protestanti, znamená u katolíků a u protestantů rozdílné věci. Má-li být v dokumentech použit, je třeba ho přesně definovat.

2. Schéma musí jasně ukázat, že východní církve stojí katolíkům podstatně blíže než protestanti, kteří kromě Písma a křtu uznávají jen málo prvků původní víry.

3. Když má zvláštní kapitola mluvit o židech, proč se nemluví také o příslušnících jiných náboženství? A proč se pomíjejí nesčetní katolíci, kteří se zajímají o marxismus, který šíří po celém světě ateismus?

Připojili se k němu dva španělští kardinálové: Arriba y Castro z Tarragony a José Mario Bueno y Monreal ze Sevilly: Nesmíme zapomínat, že Kristus svou nauku svěřil jedině katolické církvi, která má právo a povinnost hlásat ji po celém světě (AS5 532/534).

Jménem 91 ze 120 amerických biskupů zvedl vysoko prapor ekumenismu americký kardinál Ritter. Chválil schéma, které podle jeho názoru znamená konec protireformace. Prohlásil, že není možno mluvit o ekumenismu, dokud není stanoven princip svobody náboženství. Také kardinál Léger vychvaloval ekumenismus. Mons. Garrone prohlásil: Je to prozřetelnostní událost, aby byly strženy staletí existující oddělující zdi a byla zahnána noc, která zavládla nad celým světem. Protože přišla noc, odhaluje nám Bůh hvězdy, které jsme zatím nezpozorovali, aby obrátil naše kroky k úsvitu dne, který zjeví celému světu jednotu všech křesťanů. (tamt. 561 -562)

Zatímco v aule zněly požadavky hluboké reformy katolického postoje k zjeveným pravdám, promluvil 22. listopadu Mons. Corrado Mingo z Monrealu o nutnosti uchovat víru neporušenou od zkomolení a zmrzačení, protože hrozí nebezpečí popírání pravdy:

Musíme zajisté usilovat o uskutečnění jednoty v Církvi; lidské prostředky jsou potřebné, ale jednáním, schůzemi, diskuzemi a jinými prostředky se dosáhne jen docela málo. Musíme se obrátit především k naději na Boží milost; jednota je Boží dar, kterého můžeme dosáhnout především modlitbou a postem. Můžeme připravovat cestu jednotě jako Jan Křtitel a odstraňovat překážky. Upřímně řečeno, zbývá ještě mnoho velkých těžkostí, než dospějeme k jednotě. Mezi protestantskými bratry např. popírají někteří nositelé úřadů nejen primát a neomylnost římského papeže, ale také Nejsvětější Svátost a také jiné přirozené příkazy týkající se manželství, neuznávají božství našeho Pána Ježíše Krista; některým je lhostejná existence Boha jako osoby. Mezi námi a těmito bratry je hluboká propast.

Ale s politováním konstatuji, že v tomto schématu není vůbec řeč o Panně Marii a jejím prostřednictví. Maria je Prostřednice všech milostí. Vím, že mnoho koncilních otců sdílí stejné přesvědčení týkající se tohoto schématu. Ctihodní otcové, my jako údy mystického Kristova Těla máme dvě matky: Církev a nejsvětější Pannu Marii. Svatý Cyprián, velký bojovník za jednotu církve, říkal: Nemůže mít Boha za Otce, kdo nemá Církev za matku. Ale my, kteří máme před očima patristickou a tradiční teologickou tradici a sensus fidei křesťanského lidu, všechno věci, které mají svůj základ v Písmu svatém, můžeme říci: Nemůže mít Boha za Otce, kdo nemá za Matku Marii a Církev. Jsem toho názoru, že ctihodná východní společenství i přes odloučení svého náboženského dědictví, zachovala úctu k Panně Marii, zatímco protestantští bratři ztratili velmi mnoho, protože ztratili Pannu Marii, ačkoliv někteří jednotlivci se k úctě Panny Marie opět přiklánějí. Ctihodní bratři, horoucí Kristovo přání „být jedno“ bude Otcem jistě vyslyšeno: přijde hodina, kdy to nastane skrze Mariino prostřednictví; a odloučeným bratřím můžeme říci spolu se sv. Cypriánem: „Obraťte se k Marii, kterou jste opustili!“. Pak budeme mít jeden ovčinec a jednoho Pastýře. (AS II/6 159 – 160)

Kardinál Ruffini 2. prosince opakoval, že Ježíš Kristus založil jen jednu Církev, a to římskokatolickou, neomylnou a pevnou s papežem jakožto hlavou. Není možno přisuzovat žádnou vinu Církvi jako takové, nýbrž jen jejím členům. Kdo se od ní odlučuje, protože její členové jsou hříšní, sám se dopouští viny.

V závěrečném prohlášení řekl kardinál Bea, že schéma ještě vyžaduje další vylepšení.

Největší problémy se však projevily v otázce tzv. náboženské svobody. Papežský učitelský úřad v protikladu k teoriím pocházejícím z Francouzské revoluce zastával vždy pojetí, že v sociálním životě národů může být blud tolerován jako existující fakt, nikoliv však právo na blud. Zcela liberální relativismus a falešný princip svobody svědomí a náboženství církev vždy odsuzovala. Tak tomu je v encyklice Mirari vos Řehoře XVI., Quanta cura a v Sylabu Pia IX. a Immortale Dei Lva XIII. Rovněž Pius XII. zdůraznil, že to, co neodpovídá pravdě a mravnímu zákonu, nemá právo na existenci, hlásání a vykonávání. (AAS 45, 1953)

Původní schéma konstituce o Církvi, které představil kardinál Ottaviani, obsahovalo kapitolu o vztahu církve a státu a náboženské snášenlivosti. Rozlišoval se zde rozdíl mezi státy, kde většinu tvoří katoličtí věřící, a těmi, kde většinu tvoří nekatolíci. V prvním případě musí stát vyznávat katolickou víru, v druhém případě musí být alespoň v souladu s příkazy přirozeného mravního zákona a uznávat plnou svobodu Církve při plnění jejího poslání.

Toto pojetí bylo zavrženo již v prvním zasedání ve prospěch nového schématu, které představil kardinál Bea. Autoři se domnívali, že plná náboženská svoboda je předpokladem pro ekumenismus a vztah k jiným náboženským společenstvím.

V druhé periodě zasedání se diskutovalo mnoho o tom, zda text o náboženské svobodě má být součástí schématu o ekumenismu, nebo zda má tvořit samostatnou kapitolu.

Na začátku třetí periody napsala skupina devíti latinskoamerických biskupů Pavlu VI. dopis, ve kterém vyjádřila své silné znepokojení nad některými dokumenty, které obsahují nové a zcela neobvyklé formulace, které nejsou v souladu s dosavadní církevní naukou.

Některá schémata, zvláště pokud jde o ekumenismus a náboženskou svobodu, používají výrazy a významy, které sice nejsou v přímém rozporu s více než stoletým učením řádného učitelského úřadu, ale přinejmenším formálně s ním nejsou v souladu. Zde už nevyznáváme katolickou teologii, ba ani zdravou filozofii, která jí má osvětlovat cestu. Co podle našeho názoru obzvláště ztěžuje situaci, jsou nepřesnosti, které pronikají do idejí a teorií, před kterými Svatý stolec dosud ustavičně varoval.

Dovolujeme si poznamenat, že mnoho věřících a kněží je zmateno tím, co se jim snaží tisk vemluvit, pokud jde o perspektivy velmi riskantního „aggiornamenta“. (AS IV/3, 339-40) K signatářům listu patřil na prvním místě Mons. de Proença, Mons. de Castro Mayer a Aníbal Muñoz Doque.

Mons. Fenton

Jak napsal Mons. Felici, bylo zřejmé, že se jedná o dvě diametrálně protikladné koncepce. Stály tu proti sobě stránky z dokumentu Istitutiones Iuris Pubblici ecclesiastici kardinála Ottavianiho a spisu La fin de l´ère constantinienne P. Chenu, který ohlašoval „antikonstantinovský obrat“.

               J. C. Murray                                 Pietro Pavan

Hlavní zastánci této novoty nebyli členové francouzsko - belgické skupiny, nýbrž američtí biskupové pod vedením jezuity Johna Courntneye Murraye. Podporoval je Pietro Pavan, hlavní autor encyklik Mater et Magistra a Pacem in terris. Murray označil v jednom článku otázku náboženské svobody za ryze americký problém. Historickým protihráčem byl Mons. Fenton. Murray obdržel v roce 1955 zákaz psát o náboženské svobodě, ale patřil k oblíbencům Mons. Montiniho, zatímco Fenton patřil k důvěrníkům Mons. Ottavianiho. Murray se stal koncilním expertem spolu s Pavanem. Na Pavla VI. měl v této otázce velký vliv Jean Maritain.

     >                                      (pokračování)