Menu


Zlom v pojetí ekumenismu (1)

Až do koncilu chápala církev ekumenickou jednotu jako návrat všech odloučených ke svému neměnitelnému středu, k trvale existujícímu obrazu Kristem založené jediné církve a nikoliv jako formování církve nové budoucí podoby. Katolická církev byla dva tisíce let jediným středem křesťanské jednoty, spočívající na Kristu, jehož představitelem je Petrův nejvyšší úřad. Toto pojetí mělo doznat v koncilu zásadní změnu, která bude mít dalekosáhlé důsledky.

Kardinál Augustin BeaTyto změny se připravovaly již před koncilem. Jejich spiritus agens se stal 80letý Augustin Bea, někdejší zpovědník Pia XII., kterého papež Roncalli jmenoval kardinálem a pověřil sestavením papežské komise pro jednotu křesťanů. Tento úkol přijal kardinál velmi rychle a ochotně. Navrhl ihned, aby se nový orgán nazýval Sekretariát pro jednotu křesťanů, nebyl tak vázán žádnou tradicí a měl větší svobodu. Toto jmenování mělo představovat velkou změnu v dějinách církve. Sekretářem útvaru byl jmenován Holanďan Johannes Willebrands. Tato dvojice ihned uskutečnila tajné setkání s generálním sekretářem Světové rady církví. Brzy také rozeslala materiál, který poukazoval na to, jak negativní dopad by mohl mít materiál k ekumenismu, který vypracovalo posvátné Oficium. Schémata Sekretariátu a posvátného Oficia se stala předmětem konfliktu mezi kardinály Ottavianim a Beou.             

Mons. Lefebvre, který byl tehdy členem ústřední přípravné komise koncilu, byl osobním svědkem tohoto středu: Mezi dokumenty, které byly ústřední komisi předány, byly dva materiály týkající se stejného tématu. Jeden pocházel od kardinála Bey, předsedy komise pro jednotu, a druhý od kardinál Ottavianiho, předsedy teologické komise. Když jsme přečetli tato dvě schémata, řekl jsem: „Je to zvláštní. Ke stejnému tématu máme zde dvě zcela rozdílná stanoviska: jedno liberální o náboženské svobodě a a druhé o postoji církve k jiným náboženstvím. Schéma kardinála Bey neslo název De libertate religiosa (O náboženské svobodě) a schéma kardinála Ottavianiho De tolerantia religiosa (o náboženské snášenlivosti). Vidíte ten hluboký rozdíl? Co se vlastně stalo? Z jakého důvodu vznikla dvě zcela rozdílná schémata ke stejnému tématu? Při setkání autorů se zvedl kardinál Ottaviani, ukázal na Beu a řekl: „Eminence, vy nejste oprávněn zpracovávat toto téma. Je to téma teologické a patří proto teologické komisi“. Kardinál Bea se zvedl a řekl: „Promiňte, ale jako předseda komise pro jednotu jsem měl právo toto schéma vypracovat. Existuje-li nějaká věc, která je pro jednotu zajímavá, pak je to náboženská svoboda.“ A přímo ke kardinálu Ottavianimu prohlásil: „Jsem radikálně proti všemu, co svým schématem o náboženské snášenlivosti říkáte."

Kardinál Alberto OttavianiTo bylo poslední zasedání Ústřední komise a nám bylo jasné, že se v předvečer koncilu odehrál boj, který bude pokračovat celý koncil. Kardinál Bea jistě své téma nepřipravil, aniž by ho nechal odsouhlasit jinými kardinály. (M. Lefebvre, Il colpo da maestro di Satana, Il Falco, Milán 1978)

Bea prosazoval svůj vliv i v oblasti liturgie. Požadoval plné používání národních jazyků: Musíme se s veškerou rozhodností postavit proti pojetí, že latina je znamením jednoty. Je to spíše znamení uniformity než jednoty. (J. A. Komonchak, La lotta per in Concilio durante la preparazione, 234) Krátce po zahájení koncilu povýšil Jan XXII. Beův sekretariát na úroveň komise s právem předkládat schémata Generální  kongregaci  a vylepšovat je. Tuto roli také bohatě  uplatňovala.

Progresivistická koncepce církve se tak rozvíjela také v ekumenické oblasti. 21. ledna 1961 pronesl kardinál Bea v aule Angelica přednášku na téma Velké volání po Kristově ovčinci a řekl:

Je pravda, že schizmata a hereze jako taková oddělují od mystického Kristova těla, tedy od plné účasti na životě, který Kristus církvi uděluje. Ale to platí pro ty, kteří se od církve vědomě odlučují, nikoliv pro ty, kteří se stávají odloučenými v dobré víře jako následek dědictví, které přijali od předků. Navíc na všechny nekatolické křesťany nahlíží církev jako na bratry a syny, jako na příjemce mateřské lásky, jinými slovy, pokládá je za vlastní subjekty a údy, i když ne v plném smyslu. (La Croix 24.1. 1961)

 

                  Kardinál Bea s rabíny G. Mindou a A. J. Heschlem

I přes svůj vysoký věk začal Bea horečně cestovat. Jen v lednu 1961 byl Bernu, Baselu, Štrasburku a v Paříži. Mezi únorem a březnem v Heidelbergu, Tübingenu, Essenu v obou Berlínech. Následoval Liverpool a poprvé v dějinách navštívil římský kardinál Moskvu a anglikánský „Vatikán“ v Londýně. Navázal živé kontakty s Taizé a prohlásil: Ti protestanti, kteří nenesou odpovědnost za rozkol, mohou doufat ve spásu stejně jako katolíci. Tímto způsobem jsou spojeni s církví. (Caprile sv. I/2, 2)

Jedním z jeho hlavních cílů byly kontakty s moskevským patriarchátem, se státní církví, která byla plně v rukou Kremlu. Metropolitou byl Alexius I. Bea s ním plně sdílel jeho nábožensko – politické názory: Moskva měla být „třetím Římem“ a současně hlavním městem světového proletariátu. Již v roce 1959 Jurij Šukov, předseda státního komitétu pro kulturní vztahy, navrhl straně zorganizovat mezikonfesní setkání za mír, všem církvím, počínaje moskevským patriarchátem, umožnit vstup do Ekumenické rady církví a konečně zajistit, aby ruská pravoslavná církev svolala v roce 1961 panortodoxní koncil. Šukov se obával, aby se Vatikán neobracel především na cařihradský patriarchát, a Kreml tak nebyl politicky izolován.

Tento vytyčený program byl také realizován. V říjnu 1961 zorganizovala Moskva na Rhodu setkání patriarchátů s cílem navázat přátelské vztahy s katolickou církví. 5. prosince se konalo ekumenické shromáždění v New Delhi. To usnadnilo rozhovory o vyslání pozorovatelů na koncil. Patriarcha Alexius dostal k devadesátinám Rudý prapor práce za mimořádné zásluhy o mír.

Je třeba připomenout, že v roce 1961 byla postavena berlínská zeď a ve stejném roce uveřejnila Moskva Iličevovu zprávu o komunistické ideologii, úspěšném boji proti náboženství a podrobné směrnice k šíření bojového ateismu. Tento dokument byl závazný pro všechny státy pod komunistickou nadvládou. Zprávu schválil XXII. sjezd KSSS 31. října 1961.

Sekretář Willebrands podnikl četné cesty s cílem zajistit „ekumenickou přítomnost“ na koncilu. Žádné problémy nebyly s protestanty a anglikány, s koptickou církví v Egyptě, s etiopskou pravoslavnou církví ani s arménskou církví. Zato s dalšími pravoslavnými církvemi byly problémy. Kardinál Bea se obrátil na cařihradského patriarchu Athenagora s návrhem, aby vyslal na koncil delegaci, která by zastupovala Moskvu, Sofii, Bukurešť a Bělehrad. Když patriarcha poslal pozvání do Moskvy, patriarcha Alexej I. vyhlásil slavnostní nonpossumus s odkazem, že koncil je vnitřní záležitostí katolické církve.

V srpnu 1962 došlo v Metech ve Francii k setkání kardinála Tisseranta s pravoslavným arcibiskupem Nikodimem. Mons Willebrands se tajně vypravil do Moskvy, aby rozptýlil obavy Kremlu, pokud jde o postoj Vatikánu ke komunismu. Po jeho návratu poslal Bea moskevskému patriarchátu a jeho synodě oficiální pozvání. 12. října přijeli do Říma jako pozorovatelé arcikněží Vitalij Borovoj a Vladimír Kotlyjarov. Protože Athenagoras o těchto tajných jednáních nevěděl, pokládal tyto kroky za vatikánský pokus o rozštěpení pravoslaví. Teprve v roce 1964 na setkání Pavla VI. a patriarchou Athenagorem došlo k urovnání záležitosti a pravoslavní se účastnili koncilu od jeho třetí periody. Pozvání nekatolíků zásadně ovlivnilo práci koncilu a výsledky překročily očekávání. V mnoha ohledech znamenala přítomnost nekatolických pozorovatelů „konec protireformace“. (J. A. Komonchak, La lotta per in Concilio durante la preparazione, 349)

                                                      >

Pramen: R. De Mattei, Das Zweite vatikanische Konzil