Menu


Zázraky křesťanských světců


UMĚLI LEVITOVAT, VYZAŘOVAT SVĚTLO A BÝT NA DVOU MÍSTECH ZÁROVEŇ?
 
Jasnozřivost, vize budoucnosti, stigmata, levitace či schopnost být na dvou místech zároveň. To je jen krátký výčet zázraku, které byly u různých světců zaznamenány. Disponovali tito mimořádní lidé skutečně nadpřirozenými schopnostmi? Nebo jim je až později přiřkla víra a pověsti?
 
NADPŘIROZENÉ SCHOPNOSTI SV. BERNARDINA:
 
VYZAŘOVALO Z NĚJ JASNÉ SVĚTLO?
 
Italský světec BERNARDIN REALINO REA(1530–1616) po dokončení univerzitních studií v Boloni, kde v 26 letech získal doktorát z církevního a občanského práva, nastartoval úspěšnou kariéru.
Působil jako soudce, hlavní výběrčí daní, starosta. Už tehdy byl uznáván pro svou pečlivost a vzdělanost. Po slibném začátku životní dráhy ovšem přišel překvapivý zvrat a Realino se rozhodl pro změnu.
Ve 34 letech vstupuje do Tovaryšstva Ježíšova a dá tak přednost životu v chudobě a disciplíně. K tomu jej údajně navedla PANNA MARIE, která se mu zjevila s JEŽÍŠEM v náruči a nabádala ho, aby do tohoto řádu vstoupil. Mohl v sobě snad vycítit nadání pro duchovní záležitosti on sám?
Nebo si ho skutečně vybrala sama bohorodička? Jisté je, že pro přijetí do řádu začíná pro otce Bernardina úspěšná cesta. Bude pamatován pro své čisté srdce a vynikající schopnosti v roli učitele zpovědníka.
 
ZÁHADA SVĚTCOVY KRVE
 
Bernardin je oficiálně svatořečen v roce 1947. Už za jeho života jej ovšem mnozí považují za světce. Dokazují to i slova jeho současníka a dalšího italského světce ROBERTA BELLARMINA (1542–1621), která pronesl, když se dozvěděl o jeho skonu.
"Nikdy jsem neslyšel stížnost na otce Realina, když jsem byl jeho provinční. Dokonce ani od těch, kteří nebyli nakloněni společnosti a využili každé příležitosti, aby mohli promluvit v její nepřízeň. Každý věděl, že je Realino svatý," řekl. Pověsti světce se dočkal pro řadu zázraků, které vykonal před ohromenými svědky. Nechal prý například kolovat malý džbánek vína, který se nevyprázdnil, dokud se všichni přítomní nenapili.
Když se otec Bernardin šest let před smrtí zraní, jeho rána, která se nikdy nezahojí, trvale krvácí. Jeho druhové z rány odchytí krev do skleněných lahviček a uchovají ji jako budoucí cennou relikvii. Po smrti světce prý začne bublat a pěnit. A zůstává v kapalném stavu až do roku 1985, kdy zatím zpěnila naposledy. Dokládá zvláštní chování krve jeho mimořádnost?
 
JE TO JEN CHEMIE?
 
Podobný výjev čeká svědky také po otevření hrobky Realina v roce 1711. Neporušené kusy tkáně prý plavou v tmavě červené kapalině, z níž vychází sladká vůně podobná parfému.
Právě nerozkládající se ostatky jsou v mnoha případech považovány za důkaz čistoty a svátosti duchovních. Otec Bernardino není zdaleka jediný, u kterého byl podobný jev zaznamenán. Již více než 1700 let svět fascinuje usychající a opět se zkapalňující krev svatého JANUÁRIA, italského biskupa, který zemřel na počátku 4. století jako mučedník. Skeptikové věří, že ke zkapalnění krve dochází při chemické reak ci d&iac ute;ky látkám, které jsou spolu s krví v ampulích.
Reakce se má dát do pohybu poté, co se látky s krví promísí, když se s ampulemi manipuluje. Svá tvrzení ale dokázat nemohou, neboť církev odmítá ampule s krví otevřít. Mohlo by totiž dojít k poškození cenné relikvie.
Může být chemická reakce vysvětlením pro pěnící krev svatého Bernardina?
 
VZNÁŠEL SE A ZÁŘIL
 
I v případě, že by k objasnění záhady kapalné krve nakonec došlo, jde jen o zlomek Bernardinových zázraků, které stále čekají na vysvětlení. Jedna z jeho nejpozoruhodnějších schopností byla pozorována v roce 1608. Již nějakou dobu je známo, že zpovědníka často obklopuje neobvyklé světlo, které jako by vycházelo přímo z jeho nitra. Tehdy ovšem jistý muž spatřil něco ještě překvapivějšího.
"Svědek viděl svatého Bernardina Realina levitovat a uváděl silné zářivé světlo vycházející z pokoje, kde světec pobýval. Tvrdil, že světlo bylo tak intenzivní, až si myslel, že hoří. Proto otevřel dveře a spatřil světce viset více než dvě a půl stopy ( asi 750 cm – pozn. red.) nad zemí," uvádí americký historik ROBERT ITURRALDE. Je to pouhý mýtus, nebo jsou vyprávění o jeho zázracích založena na pravdě?
 
ZVLÁŠTNÍ STIGMATA CLARY DE BUGNY:
 
SVĚTICE, NEBO PODVODNICE?
 
Příjemně vonící zpěněná krev a viditelné světlo vycházející z těla jsou hlavními atributy také jiného, méně známého příběhu, který se odehrál více než 100 let před úmrtím svatého Bernardina. Na přelomu 15. a 16. století žije Francie fantastickým případem silně věřící dívky, která však v lidech zpočátku budí rozporuplné reakce. Hlavní aktérkou příběhu je CLARA DE BUGNY (1471–1514). Už od dětství je dívka neobyÄ ejně o ddána bohu, vede skromný život a straní se všemu světskému.
Dnes, kdy již známe mnoho podobných případů, zřejmě již nikoho nepřekvapí, že se právě u Clary časem začala objevovat stigmata. Pro tehdejší společnost však šlo o znamení, s nímž si nevěděla rady. K prvnímu projevu stigmat došlo v okamžiku, kdy dívka náhle upadla do transu a na jejím boku se objevila krvácející rána. Že by se snad dívka sama poranila?
 
VINILI JI Z PODVODU
 
Bublající krev z rány vytéká v takovém množství, že jsou zaskočeni i odborníci, kteří ji prohlížejí. Za normálních okolností by dívka už musela vykrvácet. To ale není jediná záhada. Z krve se rovněž line velmi líbezná vůně a i úctyhodný lékař musí prohlásit, že pro tento jev není žádné přirozené vysvětlení. Někteří dívku viní, že se tajně koupe v drahých aromatických esencích, což je v rozporu s jejím rozhodnutím vést prostý život. Clara přitom vše nese s neuvěřitelným klidem. Později se u ní zaÄ nou obj evovat stigmata po celém těle. Když už je tolik vyčerpána tímto zvláštním požehnáním, po její upřímné modlitbě stigmata mizí. Asi rok poté umírá. Na jejím pohřbu se stigmata objevují znovu a tentokrát z nich vyzařuje podivné světlo. Mohly by drahé koupele vysvětlit i tento jev?
 
KDYŽ VĚŘÍCÍ ZÁŘÍ…
 
"Když byla položena na máry, objevil se obrovský dav lidí, kteří se přišli podívat na svatou Claru. Stigmata na jejím těle stále svítila jakýmsi klidným sálavým žárem. Podle rozšířeného názoru byla prohlášena za svatou. Mnozí, kteří pochybovali, či dokonce očerňovali jemnou dívku, odcházeli v slzách a smutně se bili v prsa," popisuje neobvyklý úkaz anglický otec HERBERT THURSTON (1856–1939). Bylo světélkování jizev potvrzením svatosti věřící ženy? Podle dochovaných záznamů z některých silně věřících lidí skutečně vyzařovalo viditelné světlo v podobě paprsků, které bylo tak silné, že pronikalo jejich šatem či dokonce osvětlovalo okolní prostor. V mnoha případech byly tyto osoby později svatořečeny.
V křesťanské nauce se praví, že jasná záře označuje především andělské bytosti. Existuje mezi vyzařovaným světlem a duchovní úrovní jedince jisté spojení?
 
SVATOZÁŘ POD DROBNOHLEDEM
 
Někteří badatelé se domnívají, že záření je viditelnou aurou, energetickým obalem člověka, který může být za určitých okolností citlivými osobami pozorován. Právě lidé na vysoké duchovní úrovni prý mají barvu aury zlatou. Aura osvícených může být natolik silná, že je viditelná všem. Věda má na věc jiný názor. Podle ní září každý.
K tomuto závěru došli v roce 2009 japonští vědci, kteří lidské světlo zachytili pomocí vysoce citlivého fotoaparátu. Pokusné objekty během experimentu monitorovali v průběhu několika dnů a vyšlo najevo, že zejména obličej, krk a dekolt ve tmě vydává slabé, oku neviditelné světlo. Tato nioluminiscence je podle vědců vedlejším efektem buněčných metabolických reakcí. Proč ale v určitých případech svatořečení lidé doslova ozařují celé své okolí? Možná bude svatozář jednou vysvětlena jako vzácná porucha buněčného metabolismu. BILOKACE ALFONSE MARIA Z LIGUORI:< /p>
 
DOKÁZAL BÝT NA DVOU MÍSTECH ZÁROVEŇ?
 
Mimořádně nadaný student práva světského a církevního ALFONS MARIA Z LIGUORI (1696–1787) ve věku pouhých 16 let obhajuje doktorát.
O tři roky později vede svůj první a vítězný proces. Ve věku 27 let je už ostříleným odborníkem ve svém oboru.
Přesto, snad po zásahu vyšších sil, které mají s mladým právníkem jiné úmysly, prohrává snadný případ jen vinou přehlédnutí banální formality. To je pro úspěšného muže takový šok, že se zhroutí, tři dny nepozře jediné sousto či doušek vody, opustí svou kancelář a vydá se cestou víry. A nakonec se jako biskup usadí ve městě Arienzo, vzdáleném tři dny cesty od Říma. Právě tady se odehrává jedna z nejpodivnějš&iacut e;ch př íhod jeho života. Ocitl se skutečně na dvou místech zároveň, jak praví pověst?
 
PAPEŽ JE MRTEV
 
Je 21. září 1774 a navzdory svému zdravotnímu stavu se Alfons Maria z Liguori v tichosti připravuje na mši, kterou má ten den sloužit. Jeho plány ale zhatí náhlá nevolnost. Muži se zatočí hlava, klesne na židli, z ní na podlahu. Přítomným, kteří se kolem něj shromáždí, se jej za žádnou cenu nedaří přivést zpět k vědomí. Chatrné zdraví duchovního není žádným tajemstvím, kolaps proto přičítají na vrub jeho slabému a stále chřadnoucímu organismu. Biskup je odnesen na lůžko, u kterého se střídaj&iac ute;&nbs p;mniši a nepřetržitě na něj dohlížejí. V pozdních odpoledních hodinách se duchovní opět probouzí obklopen bratry z kláštera. Nejprve působí, jako by ho překvapilo, že leží v posteli a kolem něj se shromáždilo tolik lidí. Pak ale překvapí on je. "Báli jsme se, bratře, že jsi mrtvý nebo že umíráš," vítají jej. "To snad ne," odpovídá Alfons Maria. "Právě jsem se vrátil od papeže z Říma. Papež zemřel!" Měl zesláblý biskupjen nepříjemnou noční můru?
 
DŮKAZ PŘICHÁZÍ Z ŘÍMA
 
Mniši z kláštera berou prohlášení biskupa jako blouznění či snad dozvuky živého snu. Neexistuje přece jediná možnost, aby se muž ležící po celou dobu v bezvědomí na svém lůžku dostal do tři dny vzdáleného Říma k papežovi. Když o čtyři dny později dorazí zpráva o skonu papeže KLEMENTA XIV. (1705–1774), který vydechl naposledy během biskupova bezvědomí, stále to chápou jako pouhou náhodu. Jenže pak přichází také oficiální zpráva o úmrtí hlavy církve, v níž je obsažen i výčet osob, které se za papeže u jeho smrtelné postele loučily. Mezi nimi je i Alfons Maria z Liguori! Přesto mnoho svědků potvrzuje, že v době papežovy smrti stáli u biskupova lůžka a sami se strachovali o jeho život.
Odešlo snad z těla biskupa jeho nehmotné tělo, aby se zjevilo u papeže a doprovázelo jej v posledních okamžicích?
 
NA HRANICI, NEBO PIEDESTAL?
 
Podivuhodný výlet Alfonse Maria z Liguori by obyčejného člověka zřejmě stál život. Anglický inkvizitor MATTHEW HOPKINS (asi 1620–1647) ve své knize Odhalování čarodějnic totiž schopnost bilokace uvádí jako jasnou známku čarodějnictví a obcování s ďáblem. Mohl by ale vážený biskup s doktorátem z církevního práva riskovat svou čest a uzavřít pakt s temnými silami? Přestože kdokoliv jiný by zřejmě po takové zkušenosti skončil nemilosrdně na hranici, v tomto specifickém přípa dě&nbsp ;církev dospěla k závěru, že se odehrál zázrak, a roku 1836 byl Alfons Maria z Liguori svatořečen. V roce 1871 byl dokonce povýšen na učitele církve.
 
MŮŽEME SE BILOKACI NAUČIT?
 
Bilokací se nezabývá jen křesťanská církev.
Zmínky o ní lze najít také v judaismu, islámu i východních náboženstvích. Právě východní učení někdy ztotožňuje bilokaci s astrálním cestováním, kterého prý může po určitém tréninku dosáhnout každý. Stačí se prý ponořit do hluboké meditace, uvolnit svou mysl, pohlédnout do svého nitra a nechat své nehmotné tělo vystoupit z fyzické schránky. Ti zkušenější se prý mohou v cílové destinaci dokonce zhmotnit. Což znamen&aacute ;, že m ohou být spatřeni dalšími svědky. Nacházelo se snad u umírajícího papežeastrální tělo italského biskupa? Není to vyloučeno. K oddělení nehmotného těla a jeho zjevení na dalším místě totiž podle parapsychologů může dojít i zcela spontánně za vypjatých situací. Tou zcela jistě kolaps nemocného muže byl. NEPORUŠENÉ TĚLO JANA VIANNEY
Z ARSU:
 
LÉČÍ SLAVNÝ KNĚZ I PO SMRTI?
 
Také svatý JAN BAPTISTE MARIE VIANNEY (1786–1859) z francouzského Arsu je už za svého života chován v ohromné úctě pro své mimořádné nadání, a proto se s procesem svatořečení příliš nečeká. Započato je již šest let po jeho smrti. Vianney vynikal jako zpovědník. Ve zpovědnici v posledních letech života trávil až 16 hodin denně, přestože mu údajně zpovědi hříšníků přinášely muka. Kromě toho prý kněz účinně bojoval se zlem, měl věštecké nadán&iacut e;, a i když se stával častým terčem démonických útoků, necítil strach. Také prý dokázal léčit choroby pacientů, nad nimiž lékaři zlomili hůl. S nadějí se k němu obraceli hluší, slepí, němí, částečně nebo zcela paralyzovaní, ti, kteří byli postiženi tuberkulózou nebo viditelnými nádory či nemocemi postihujícími téměř každou část jejich těla. A mnohé z nich knězskutečně vyléčil. A to dokonce i po své smrti. Kolik je na těchto tvrzeních pravdy?
 
BOJOVAL S ÚTOKY ĎÁBLA?
 
Fara v Ars-sur-Formans na předměstí Lyonu se za působení Jana Vianney stala dějištěm mnoha nevysvětlitelných jevů.
Některé z nich nahánějí hrůzu. Podle výpovědí kněze byl on sám za temných nocí napadán neviditelnou silou. Nezřídka prý byl zlomyslnou entitou týrán a bezmocně vláčen po podlaze za vlasy. Později dokonce vypozoroval, že útoky jsou agresivnější, když následujícího dne ke zpovědi měla přijít osoba zatížená velkými hříchy. Stál snad za útoky sám ďábel, který se snažil zabránit zpovědníkovi v jeho práci? Jan Vianney se nejprve pokusí s temnými silami bojovat světskými prostředky a na faru si pozve ml adého strážce ozbrojeného nabitou puškou. Ten ovšem už po první noci z fary s hrůzou prchá a prohlašuje, že se tam na noční stráž nikdy nevrátí. Co tak děsivého viděl? Vianney se nakonec rozhodne s démonickými silami bojovat sám modlitbou.
 
LÉČIL NEVYLÉČITELNÉ
 
Jeden z nejvýraznějších atributů Jana Vianney jsou však jeho léčitelské schopnosti, díky nimž dokázal uzdravit i nevyléčitelně nemocné. Zaznamenán byl případ dívky s chromou nohou, které kněz tvrdil, že bude vyléčena, až začne ctít svou matku.
Během dalších tří měsíců, kdy na tom začala pracovat, jí noha začala růst a ona ji postupně začala ovládat. Když se o zázracích doslechla ANNA THORIN, rozhodla se vzít do Arsu svého osmiletého syna, který trpěl bolestmi stehenní kosti, kvůli nimž nebyl schopen chodit a byl tak upoután na invalidní vozík. Do Arsu nešťastná matka dorazí 25. února 1857. I když je unavená z náročné cesty, stráví noc v hale kostela v naději, že se co nevidět setká s knězem. Ten, když ji uvidí, prohlás&iac ute;: "T en chlapec je příliš velký na to, aby byl nošen, dejte ho na zem." Matka knězi vysvětluje, že hoch chodit nemůže, ale ten trvá na svém. "Věřte svaté FILOMÉNĚ,” prohlásí. Odkazuje přitom na řeckou mučednici, patronku dětí, jejíž oltář má ve svém kostele. Poté chlapce políbí na čelo a ten se skutečně postaví na vlastní nohy! Byl hoch polibkem skutečně vyléčen?
 
SRDCE NA CESTÁCH
 
Nemocný hoch po svých dojde k oltáři svaté Filomény, kde se začne usilovně modlit a setrvá tak notnou dobu. Když konečně vstane, jsou jeho paralyzující bolesti pryč a chlapec doslova vybíhá z kostela. Podobných zázraků se věřící dočkávají dokonce i poté, co milovaný kněz umírá. Snad je to právě tělo zesnulého kněze, co nejvíce dokl á dá jeho mimořádné léčitelské schopnosti. Ani desítky let po smrti totiž bez jakéhokoliv balzamování či konzervace neprojevuje známky rozkladu. Je proto vystaveno ve skleněné rakvi v kostele v Arsu, kde působil. Pozoruhodně zachovalé je dokonce i srdce kněze, které církev vysílá do různých zemí, aby se k účinkům relikvie dostalo co nejvíc věřících.
Ti se shodují, že v přítomnosti svatých ostatků cítí velmi silnou pozitivní energii, která v některých případech i léčí. Uzdravuje skutečně léčivá moc kněze a jeho ostatků, nebo jen přesvědčení věřících?
 
MNOHO ZÁZRAKŮ OTCE PIA:
 
JSOU STIGMATA DŮKAZEM SVÁTOSTI?
 
Italský kněz svatý PIO Z PIETRELCINY (1887–1968), vlastním jménem FRANCESCO FORGIONE, má na kontě celou řadu zázraků, z nichž některé se podařilo ověřit a prozkoumat, ale ne vysvětlit.
Podle některých svědectví Pio levitoval a měl také schopnosti jasnozřivosti a bilokace, která mu umožňovala být na dvou místech zároveň. Nejvíce kněze proslavila jeho stigmata. Poprvé se u něj objevila v roce 1918 a od té doby jej provázela celým životem. Zmizela až v okamžiku jeho smrti. Ani tehdy však již mrtvý kněz nepřestal udivovat věřící i skeptiky. Pio je pohřben v klášteře v San Giovanni Rotundo.
Když od jeho skonu uplynulo 34 let, byl hrob znovu otevřen. Tou dobou už zřejmě překvapilo jen málokoho, že na mrtvole světce se od jeho posledního okamžiku téměř nic nezměnilo. Tělo prý nebylo nijak balzamováno. Přesto otec Pio i desetiletí po své smrti vypadá, jako by jen spal. Probudí se někdy, aby vykonal další z řady zázraků?
 
ZÁHADNÁ STIGMATA
 
Stigmata se u otce Pia poprvé objevují v roce 1918 poté, co se nabídl jako smírná oběť za zločiny během první světové války. Celkem pět krvácejících ran (dvě na rukou, dvě na nohou a jednu v boku) zpodobňuje rány Kristovy. Objevují se totiž v místech, kde bylo tělo Ježíše Krista přibito ke kříži, a v místě, kudy do jeho těla proniklo kopí, které ukončilo jeho život. "Bolest byla tak intenzivní, že jsem začal mít pocit, jako bych umíral na kříži," potvrzuje sám Pio.
Stigmata jsou věřícími považována za důkaz svátosti. Dokonce i skeptikové jsou proti stigmatům otce Pia bezradní. Kněz je až do své smrti sledován týmem odborníků, kteří se pokoušejí záhadu objasnit. Jenže jediné, na co přijdou, je to, že rány si nezpůsobuje sám. Odkud se tedy krev bere?
 
VYSVĚTLENÍ NEMÁME
 
Krvácející rány prozkoumal také známý římský chirurg DR. GIORGIO FESTA (1860–1940), který dospěl k závěru, že pro Piova stigmata neexistuje vysvětlení.
"Rány tohoto kněze není možné vysvětlit přirozeným způsobem, protože odporují všem přírodním zákonům. Každá normální rána se zahojí, nebo zanítí," tvrdí lékař. "U otce Pia nedochází ani k jednomu. Vědecky není možné vysvětlit, že otevřená rána se ani nezmenšuje, ani nezvětšuje." V současnosti se lékaři domnívají, že krvácení z těchto míst může být u silně věřících osob psychosomatického původu (psychosomatika vych&aacu te;z&iac ute; z přesvědčení, že tělové a psychické prožitky spolu úzce souvisejí – pozn. red.). Rány na dlaních totiž neodpovídají tomu, jak bývali trestanci ukřižováni. Ve skutečnosti totiž docházelo k přibití člověka na kříž přes zápěstí, neboť hřeb v dlaních by celou váhu těla neudržel.
Stigmata na dlaních tak podle nich zrcadlí rány Kristovy tak, jak je zachycují umělecké představy na náboženských malbách. Dokáže tedy pouze silná víra způsobit přetrvávající krvácení? Nelze to vyloučit. Pak ovšem stále zůstává bez vysvětlení, proč krev vytékající z Piových ran velmi intenzivně voněla a její charakteristické aroma údajně cítili i lidé bez čichu.
 
PŘEDVÍDÁ OSUDY LIDÍ A NÁRODŮ?
 
Otec Pio prý také dokázal vidět do budoucnosti!
Jeho dar jasnovidectví se během jeho života i mnoho let po smrti několikrát potvrdil. Kněz prý na den přesně předpovídá datum své smrti. Dobu skonu svým způsobem předvídá i pozdějšímu československému kardinálovi
 
FRANTIŠKU TOMÁŠKOVI.
 
Tomu údajně v době hluboké totality 60. let Pio sděluje, že nezemře, dokud nebude jeho vlast svobodná. Tomášek se skutečně dožívá sametové revoluce a umírá až v roce 1992 ve věku 93 let.
V roce 1947 zase Pio předvídá budoucnost tehdy neznámému knězi KAROLU WOJTYŁOVI (1920–2005). Říká mu, že se jednou stane papežem. Wojtyła si z tohoto proroctví čas od času utahoval, pak ale jeho hvězda začala stoupat a dnes jej veřejnost zná spíše jako papeže JANA PAVLA II., který v roce 2002 Pia prohlásil za svatého. Viděl Pio v mladém knězi skrytý potenciál, nebo skutečn ě spatÅ ™il jeho budoucnost?
 
ZÁZRAČNÁ UZDRAVENÍ
 
Další z mnoha Piových zázraků se odehrává v roce 1953. Tehdy je jistá dáma hospitalizována s obrovskými bolestmi břicha a po vyšetření se dozvídá, že je nutné provést okamžitou operaci. To ale pacientka odmítá a místo toho napíše dopis Piovi, v němž prosí, aby se za ni pomodlil. Pio na dopis odpoví. Ženu nabádá, aby se vrátila do nemocnice, a slibuje, že na ni bude v modlitbách myslet. Žena uposlechne a vydá se do nemocnice, kde znovu podstoupí stoupí důkladné vyšetření. Tentokrát však lékaři nenajdou ani stopy po její závažné nemoci. Uzdrav ila ji P iova modlitba, nebo snad lékaři při prvním vyšetření chybovali?
Chyba lékařů je jistě možnou odpovědí, ale ne v případě, kdy jsou zázračných uzdravení zaznamenány desítky! O rok později po rozhovoru s knězem se na vlastní nohy dokáže postavit paralyzovaný muž. Znám je také případ sedmileté Gemmy di Giorgio, která se narodila bez zorniček a přesto v roce 1947, po setkání s Piem, zázračně prozřela a výborný zrak ji od té doby provázel po celý život! Existuje pro to jiné vysvětlení, než že se stal zázrak?
 
POSMRTNÉ ZÁZRAKY SV. LUDMILY:
 
PROVÁZÍ JEJÍ HROB ZÁZRAČNÁ UZDRAVENÍ?
 
Vyléčení zdánlivě nevyléčitelných případů se nevyhýbá ani českým zemím a některá z nich jsou připisována hned historicky první české světici. Tou je kněžna a mučednice svatá LUDMILA (860–921), která je rovněž babičkou další významné osobnosti, svatého VÁCLAVA (907–935). Ludmila, ne nadarmo označovaná matkou chudých, světlem slepých a pomocnicí vdov i sirotků, byla zavražděna na Tetíně u Berouna na příkaz její snachy DRAHOMÍRY (asi 890–935). Aten t&aacute ;tníci nebohou kněžnu uškrtili jejím vlastním šálem. Právě tento artefakt o pár století později údajně dokládá její svátost. To už má ale Ludmila na kontě několik dalších zázraků…
 
HROB, KTERÝ LÉČÍ
 
Zavražděná kněžna je pochována skromně při západní zdi hradiště Tetína. Už záhy po pohřbu se ovšem kolem jejího hrobu začnou dít zvláštní jevy. Objevují se tu tajemná světla a dokonce se samovolně zapalují svíce a hroby. Že by tu stále přetrvával její duch? Ze země se přitom line podmanivá vůně. A dlouho na sebe nenechá čekat ani první zázračné uzdravení. K tomu dochází, když se místní slepec hrobu dotkne a okamžitě se mu navrátí zrak. Ostatky světice později nechává její vnuk svatý V& aacute;c lav vyzvednout a přenést je do baziliky sv. Jiří v Praze. Při exhumaci se ukáže, že její nebalzamované tělo je zcela neporušené a nepodléhá rozkladu. V den prvního výročí přenesení svatých ostatků pak dochází k další zázračné události. Podle křesťanských tradic se nad ostatky Ludmily sejdou kněží, aby pronesli modlitbu, a pak se odeberou k hostině.
V ten okamžik se u hrobu objevují chlapec celý pokřivený zhoubnou nemocí, uctí Ludmilu i moc Kristovu a během dalších okamžiků se jeho tělo před zraky kněžích narovná. Chlapec z místa odchází v plném zdraví.
 
RELIKVIE VZDORUJE OHNI
 
Pozoruhodný příběh se váže také k závoji, kterým byla kněžna zavražděna. V roce 1100 jeho část od abatyše WINDELMUTH obdrží pražský biskup HERMAN při příležitosti vysvěcení nového kostela. Biskupje však k údajným zázrakům a svátosti kněžny Ludmily skeptický. Abatyše proto svolí, aby relikvie podstoupila zkoušku ohněm, a Hermana vyzve, aby závoj vhodil do ohně. Ten ovšem látce nijak neuškodí! "Obláček kouře a plaméne k vy&sca ron;lehl kolem látky, ale nic jí neuškodil. Když konečně byla vyňata, jevila se tak celá a pevná, jako by téhož dne byla utkána," líčí historik VÁCLAV CHALOUPECKÝ (1882–1951). Byl snad šál ošetřen nějakou zvláštní chemikálií, nebo jeho odolnost proti ohni dokládá svátost jeho někdejší nositelky?
 
Když se otec Bernardin šest let před smrtí zraní, jeho rána, která se nikdy nezahojí, trvale krvácí. Jeho druhové z rány odchytí krev do skleněných lahviček a uchovají ji jako budoucí cennou relikvii. Po smrti světce prý začne bublat a pěnit.
 
"Svědek viděl svatého Bernardina Realina levitovat a uváděl silné zářivé světlo vycházející z pokoje, kde světec pobýval. Tvrdil, že světlo bylo tak intenzivní, až si myslel, že hoří. Proto otevřel dveře a spatřil světce viset více než dvě a půl stopy (asi 750Lcm – pozn. red.) nad zemí." AMERICKÝ HISTORIK ROBERT ITURRALDE "Když byla položena na máry, objevil se obrovský dav lidí, kteří se prišli podívat na s vatou Claru. Stigmata na jejím tele stále svítila jakýmsi klidným sálavým žárem.”
 
Bublající krev z rány vytéká v takovém množství, že jsou zaskočeni i odborníci, kteří ji prohlížejí. Za normálních okolností by dívka už musela vykrvácet. To ale není jediná záhada. Nejprve pusobí, jako by ho překvapilo, že leží v posteli a kolem něj se shromáždilo tolik lidí. Pak ale překvapí on je. "Báli jsme se, bratře, že jsi mrtvý nebo že umíráš," vítají jej. "To snad ne," odpovídá Alfons Maria. "Právě jsem se vrátil od papeže z Říma. Papež  zemřel!" "Ten chlapec je příliš velký na to, aby byl nošen, dejte ho na zem." Matka knězi vysvětluje, že hoch chodit nemuže, ale ten trvá na svém. "Věřte svaté Filoméne.” "Rány tohoto kněze není možné vysvětlit přirozeným způsobem, protože odporují všem přírodním zákonům. Každá normální rána se zahojí, nebo zanítí. U otce Pia nedochází ani k jednomu.”
 
ŘÍMSKÝ CHIRURG DR. GIORGIO FESTA
 
Proroctví podle krve svatého Januária ? Krev italského MUČEDNÍKA SVATÉHO JANUÁRIA se ve skleněných ampulích v Neapoli, v nichž je uchována, údajně ZKAPALŇUJE TŘIKRÁT DO ROKA. A to vždy v první květnovou sobotu, 19. září a 16. prosince. Tento JEV JE ZAZNAMENÁVÁN OD ROKU 1389. Od té doby také dochází k několika výjimečným událostem, KDY KREV NEZKAPALNÍ. Takový jev údajně předvídá neštěstí a ZTRÁTU MNOHA LIDSKÝCH ŽIVOTŮ. ? Krev nezkapalněla např&iacu te;klad V ZÁŘÍ 1939, KDY VYPUKLA DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA. Pak v roce 1940, kdy se do ní zapojila Itálie, či v roce 1943, kdy byla země obsazena nacisty. V roce 1973 nezkapalnění krve NÁSLEDOVALA VLNA CHOLERY, která zachvátila Neapol, a v roce 1980 PŘIŠLO NIČIVÉ ZEMĚTŘESENÍ, které dosahovalo až 6,9 stupně Richterovy stupnice a zemřelo při něm nejméně 2483 lidí. ? Zatím naposledy krev NEZKAPALNĚLA V PROSINCI ROKU 2016, což rozvířilo mnoho teorií o konci světa. K tomu sice nedošlo, ale během následujícího léta decimovaly americká pobřeží hned DVA NIČIVÉ HURIKÁNY SOUBĚŽNĚ! Prokletí krve svatého Václava ? Patron Čech a Moravy, symbol české státnosti a JEDEN Z NA&Sc aron;ICH NEJSLAVNĚJŠÍCH SVĚTCŮ, KNÍŽE VÁCLAV (asi 907–935), je cestou na ranní pobožnost napaden svým bratrem BOLESLAVEM (asi 915–972) a vzápětí zavražděn jeho kumpány. ? Při tomto odporném činu VÁCLAVOVA KREV POTŘÍSNÍ PŮDU I SCHODY KAPLE ve Staré Boleslavi, kde se útok odehrál. Rudé skvrny tu poté jako připomínka brutálního zločinu ještě DLOUHO ZŮSTÁVAJÍ.
 
? Po vraždě jsou sice krvavé stopy odstraněny, ale DALŠÍHO DNE SE OBJEVUJÍ ZNOVU. To se opakuje ještě několikrát. Krev se i po usilovném drhnutí zázračně vrací zpět. ? Na své činy nakonec doplatí i vrazi knížete, kteří POSTUPNĚ PŘICHÁZEJÍ O ROZUM a umírají v přesvědčení, že jsou psi. ? Další divy se odehrávají PŘI EXHUMACI OSTATKŮ VÁCLAVA, které mají být rok po jeho smrti převezeny do Prahy. Nejenže je TĚLO DOKONALE ZACHOVALÉ, ale zároveň se během převozu údajně ZÁZRAČNĚ ZACELÍ RÁNY způsobené mečem vrahů. Zázrak pri pohrbu sv. Prokopa ? O životě obl& iacute;b eného českého poustevníka SV. PROKOPA (†1053) toho příliš nevíme. Znám je však příběh ZÁZRAČNÉHO UZDRAVENÍ, který se odehrál během pohřbu pozdějšího světce. ? K ceremonii se dostaví i jakýsi SLEPÝ MUŽ a podle legendy zvolá: "Milostivý otče, milostivý Prokope, tvá svatost vymohla u Boha mnohá dobrodiní. Smiluj se také nade mnou, aby, ne-li úplně, tak aspoň potud, co POTRVÁ VZNEŠENÁ SLUŽBA TVÉHO POCHOVÁVÁNÍ, mohly vidět mé oči." Jakmile tato slova dořekne, prozře a zrak mu slouží, dokud neskončí pohřbívání Prokopova těla. Po pohřbu ovšem S LEP&Yacu te; NEŠŤASTNÍK ZNOVU O ZRAK PŘICHÁZÍ. Lépe dopadne TĚŽCE NEMOCNÝ MNICH, který se během pohřbu zcela uzdraví.
 
? Zázračná uzdravení ale Prokop vykonává i za svého života. Pomohl tak například jisté SLEPÉ DÍVCE, KTERÁ BYLA ČASTO NAPADÁNA ZLÝM DUCHEM. Když dívčina matka dorazí do Sázavského kláštera, kde se setká se sv. Prokopem, kněz prý pronese krátkou modlitbu, která stačí k tomu, aby se dívka od zlého ducha osvobodila. Dítě navíc OTEVŘELO OČI A PROZŘELO.
 
"Obláček kouře a plamének vyšlehl kolem látky, ale nic jí neuškodil. Když konečně byla vyňata, jevila se tak celá a pevná, jako by téhož dne byla utkána." HISTORIK VÁCLAV CHALOUPECKÝ
 
Autor: Eva Soukupová
Příloha: Enigma Extra