Menu


Závažné otázky kolem koncilu

Osudná poslušnost?

Na závěr své kritické historicko – dokumentační studie o II. vatikánském koncilu nadepsal historik Roberto de Mattei jednu z posledních kapitol:

Jak došlo na koncilu k takové jednotě?

„Když byly schváleny čtyři poslední dokumenty, naplnil koncilní otce naposled shromážděné u sv. Petra duch radostné vděčnosti. Byla to pocit až bujné radosti, když se nakonec objímali a dávali si políbení pokoje“ (Ratzinger Letzte Sitzung des Konzils, Köln 1966).

Tady se nabízí otázka, jak bylo možné, že po tvrdých diskuzích, jaké vedly v jednací aule protichůdné tábory, které se prosazovaly počtem a autoritou svých zásahů, nakonec při hlasování dospělo shromáždění k přesvědčující jednotě a po promulgaci i ti, kteří hlasovali proti dokumentu, přesto připojili svůj podpis, jak tomu bylo v případě Dignitatis humanae (O náboženské svobodě) u Mons. Castro Meyera a Mons. Lefebvra.

Především sehrál svou roli ‚demokratický mechanismus‘, který pronikl i do koncilního shromáždění. Podle demokratické koncepce J. J. Rousseaua se vůle většiny v okamžiku vyslovování souhlasu mění ve „volonté general“, v kolektivní vůli, před kterou se jednotlivé skupiny musí sklonit.

Druhý vatikánský koncil jakoby chtěl zaměnit absolutistický model tridentina a prvního vatikánského koncilu za ‚demokratický model‘, který nahrazuje vůli papeže vůlí shromáždění, i když je s ním v jednotě. Pravdu tradice nahradila ‚společná vůle‘ kolektivu, které se tak dostalo kolektivního uznání. Koncilní otcové se cítili být ve svědomí zavázáni podřídit své myšlenky a ideje a vlastní mínění takové posvátné a absolutní vůli. Jelikož šlo o církevní a nikoliv politické shromáždění, získala tato „všeobecná vůle“ transcendentní cenu. Jakmile papež schéma promulgoval, změnilo to jeho teologický charakter a už to nebylo schéma, ale projev učitelského úřadu.

O odporu proti chybnému rozhodnutí papeže se I. vatikánský koncil nezmiňuje, spíše dává papeži prioritu a P. F. W. Faber, jeden z největších duchovních autorů 19. století, pokládá úctu k papeži za základní projev křesťanské zbožnosti. Celé generace kněží byly vychovávány k bezmezné poslušnosti vůči papeži. Biskupové praktikovali vůči papeži maximalistickou poslušnost bez morálních hranic. Teologové se sice zmiňují o hypotéze, že papež se v doktrinální záležitosti může mýlit a zaujmout nejednoznačný nebo dokonce bludný postoj, ale nikdy nic takového jako realistického neuvádějí.

Luigi Orione napsal svým kněžím: Naše krédo je papež, naše morálka je papež, náš život je papež, naše láska, naše srdce, náš smysl života je papež; pro nás papež je Ježíš Kristus, milovat papeže a milovat Ježíše je totéž.

Pohřbít autoritu Svatého otce nebo ohrozit jednotu biskupského shromáždění bylo pro mnohé totéž jako pohřbít svou vlastní autoritu. Vést znamená přivádět společenství autoritou k jednomu cíl. Jestliže schází autorita, tzn. schopnost zavazovat ve svědomí, postrádáme jakékoliv vedení (kard. Siri). Ačkoliv tento janovský arcibiskup nesdílel mnoho rozhodnutí Jana XXIII. a Pavla VI., požadoval podřízenost jejich autoritě jako závazek svědomí. Podobně se chovalo mnoho konzervativních otců.

K tomu, aby se důsledně prosadil odpor proti rozhodnutím koncilu, bylo zapotřebí nejen hlubokých teologických znalostí, ale také ‚prorockého nadání‘, jak uvádí francouzský kněz Georges de Nantes. Stačilo by, kdyby jeden z otců přede všemi povstal a protestoval, že mu svědomí nedovoluje, aby zaujal a přijal určité pozice, a pohrozil, že koncil opustí, pokud bude takový materiál předložen, promulgován a přijat. Kdyby takový muž na koncilu vystoupil a dovolával se otevřeně pravdy před Bohem, byl by celou subverzní mašinerii zablokoval. (Lettre à mes amis, září 1965, 13)

Takový psychologický impuls by změnil situaci. Ale koncilní otcové konzervativního smýšlení cítili spíše psychologický nátlak Pavla VI., který trval a prosazoval jednohlasný souhlas.

Až potud podle Roberto de Mattei Das Zweite Vatikanische Konzil, 576 - 581)

Byl to ovšem historicky poslední případ takto „tradičně“ uplatněné poslušnosti a je to přímo tragický paradox, že to byla právě tato věrná poslušnost, která otevřela v církvi cestu k nikdy nevídané neposlušnosti, jak se to ukázalo bezprostředně v Holandsku a přímo manifestačně na bojkotu biskupů vůči encyklice Humanae vitae. Ze všech podprahových alternativ, které nabízely dvojznačné koncilní dokumenty, prosadily se v praxi vždy ty, které uplatňovaly neblahé modernistické principy. Na jejich výslovné odsouzení dřívějšími papeži už dnes vzpomínají jen „konzervativní malkontenti“. Církvi a jejímu učení a praxi věrným biskupům nepřišlo na mysl, že by koncilem i církví mohli manipulovat služebníci cizí mocnosti, kteří sami nedodržují pravidla fair hry, ale počítají s tím, že jejich protivníci budou v tomto souboji handicapováni právě tím, že tato pravidla pokládají ještě za samozřejmá, posvátná a naprosto závazná. Po jejich porážce už si tradici věrní preláti mohou myslet, co chtějí, protože situace v církvi se radikálně změní. Příznačné je, že Pavel VI., který nese hlavní odpovědnost za tento zlom v církvi, jen jedenkrát za svého pontifikátu uplatnil kázeňské opatření, a to právě proti nejhouževnatějšímu zastánci věrnosti a tradice Mons. Lefebvrovi.

Každému pozorovateli musí být jasné, že k takovému převratu v církvi nemohlo dojít pouhou náhodou. I kdyby chtěla uskutečnit jakékoliv jiné vnitřní změny, nebylo v jejím zájmu, aby si sama oslabila svou vnitřní strukturu a kázeň spočívající na papežství, která jí umožnila dva tisíce let vzdorovat nejrůznějším ohrožením a vydržet jako jediná ‚monarchie‘ do dvacátého století. Jenomže to byla právě tato její síla, která je už velmi dlouho solí v oku příslušných mafií a kterou pokládají za svůj dluh po úspěšném skácení všech někdejších křesťanských trůnů v Evropě.

Vnitřní převrat v církvi byl dílem třetí kolony, kterou si postupně vychovala tato mafie uvnitř církve samotné. Jak tyto skutečnosti vycházejí postupně najevo, dostávají se mnohé události a osobnosti do nového někdy překvapujícího světla. Z toho důvodu se ovšem nemůžeme za koncilem ohlížet jen jako za událostí minulosti, ale musíme se jím znovu zabývat jako událostí, která představuje pouhou etapu dlouhodobého plánu a zlověstně předznamenává nejbližší budoucnost.

Pohled s odstupem

Na sklonku svého pontifikátu se papež Ratzinger opakovaně vrací ve svých vzpomínkách ke koncilu. Při jeho zahájení se cítil nadmíru poctěn, že na něm mohl spolupůsobit díky kardinálu Fringsovi jako nejmladší „peritus“, což znamená totéž jako „zkušený a osvědčený znalec“. Dnes si je vědom, že výsledky tohoto velkého církevního shromáždění neodpovídají očekávání. K vysvětlení a zdůvodnění používá svou teorii tzv. hermeneutiky, ke které se opakovaně vrací. Je to pokus uhájit „dobrou pověst“ svou i koncilu a vinu za jeho evidentně nepříznivý dopad svalit jen na ty, kdo tento koncil nesprávně interpretují a praktikují. Nemůže při tom ovšem popřít, že „diskontinuita“ je v podstatě opovážlivá, protože představuje zradu neporušitelného pokladu víry. Ale především není ochoten přiznat to, co by mělo být samozřejmé: že žádné církevní shromáždění nesmí ani vydat takový dokument, kolem kterého pak vznikají spory, zda je v souladu s tím, co církev jednou provždy stanovila jako nedotknutelné. Úkolem každého sněmu je právě vyjasnit nekompromisně všechny sporné otázky, dát církvi jednoznačné spolehlivé definice a uchránit ji bezpečně možných nejistot a pochybností a nikoliv sporné otázky a nejistoty ještě rozmnožovat.

Proto také všechny dosavadní církevní koncily se zaměřovaly na to, aby odstranily to, co se z jakéhokoliv důvodu začalo jevit jako bludné, nejisté a sporné. Svolat shromáždění, které si teprve vymýšlí, co bude řešit, a předem si stanoví, že se vypracování jednoznačných definic bude dokonce vyhýbat, jak to udělal Jan XXIII., je ve skutečnosti nepřípustné ohrožení budoucnosti církve, protože je přímo předurčeno k tomu, vyrábět konfliktní problémy bez vyhlídky na jejich jednoznačnou likvidaci. Tím ovšem nabývá takové shromáždění od samého začátku zcela opačný charakter, charakter antikoncilu, který se již svým záměrem vymyká z vedení Ducha Svatého.

Papež Benedikt XVI. to ve svých vzpomínkách obhajuje tak, že církev si v druhé polovině dvacátého století začala uvědomovat, jak ztrácí vliv na vývoj společnosti. Místo toho, aby se ptala po pravých příčinách a sebekriticky si přiznala, že tento vliv ztrácí už pět set let, dospěla podle Ratzingera k závěru, že musí svou víru natolik přizpůsobit současné společnosti, aby mohla ovlivňovat její budoucnost. Přitom ztratila zcela ze zřetele, že za posledních pět set let od doby, kdy utrpěla smrtelnou ránu v podobě reformace, se situace ve světě postupně natolik změnila, že společnost nejen nestojí o to, aby ji církev ovlivňovala, ale že postavení a role se natolik radikálně zvrátily, že nikoliv církev ovlivňuje vývoj společnosti, ale společnost ovlivňuje a diktuje vývoj církve. Takový také byl a je nadále aktuální plán jejích úhlavních nepřátel.

Nástupem k této kritické záměně rolí mezi světem a církví je rok 1517, tedy rok tzv. reformace, která od základu nabourala všechno, na čem dosud působení církve na společnost spočívalo. Církev samozřejmě v roce 1517 nezanikla, ale vznikla vedle ní stále se rozmáhající anticírkev, která se stala povolným a účinným nástrojem a trojským koněm nepřátelských struktur, které si vytkly za cíl zbavit církev veškerého vlivu na poměry a plány společnosti. Dějiny posledních pěti století jsou názornou ilustrací, jak se jim dařilo touto cestou systematicky a úspěšně rozleptat a infikovat veškerou nauku, exegezi i morálku.

Příkladem jejich velkého etapového úspěchu se stal nakonec samotný tzv. druhý vatikánský koncil, při kterém jen málo z 2000 koncilních otců tušilo, že jejich rokování probíhá již prakticky v režii úhlavních nepřátel církve a místo zamýšleného nástupu do čela moderní společnosti, se koncil stal nepřiznanou, ale faktickou kapitulací.

Tuto svou kapitulaci se chystá nyní katolická církev dokonce oslavit právě v roce pětistého výročí protestantské de-formace Martina Luthera. Je příznačné, že v přípravě této ostudné oslavy svého úpadku uvažuje o tom, co všechno z dědictví tohoto zhýralého odpadlého mnicha a heretika dát za vzor pro povzbuzení svým vymírajícím duchovním.

Klasickým příkladem diktátu, kterému se koncil podrobil, je původ a vznik deklarace Nostra aetate. Ale to je pouze špička ledovce.

(Pokračování: Geneze dokumentu Nostra aetate)