Menu


Záludná strategie papeže Františka

Americký katolický list The Remnant upozorňuje na kázání, které pronesl Bergoglio na kardinálské konzistoři 13. 2. a konstatuje, že v něm znovu vytyčil svůj zvláštní ‚program‘. Opakoval přesně to, co chce prosadit v církvi: aby se chápalo Kristovo milosrdenství tak, jakoby nás ospravedlňovalo i k porušení Kristova zákona:

»Bergoglio staví milosrdenství Boží do protikladu k jeho spravedlnosti a potvrzuje tak svou fantazii, která se příčí zdravému rozumu: že milosrdenství a spravedlnost jsou u Boha svou přirozeností spolu nesmiřitelné.

Jestliže jsme vzali na vědomí tuto situaci a vidíme, že František je součástí celého tohoto hnutí – za komplot to už nemůžeme pokládat, protože všechno bylo upečeno před telekamerami a světovým tiskem – musíme se ptát, proč jsme se ocitli před tímto specifickým problémem.

Závažnost této hrozící krize nemůže být pokládána za přehnanou. Bude-li tento Bergogliův návrh v podzimní synodě přijat, bude mít daleko horší následky než jakákoliv jiná pokoncilní novota, jako přijímání na ruku nebo ministrantky. Budou strženy jednou ranou dva pilíře víry: Eucharistie a kněžství. Eucharistie, jejíž přítomnost je v Nové mši jen tak tak že zachována, bude vystavena systematické profanaci. A ti, od nichž se tato profanace očekává, budou samotní kněží, kterým hrozí postih, pokud se pokusí to odmítnout.

A to bude znamenat také konec všem nadějím na obnovu víry díky úsilí mladých a věrných kněží, protože od toho okamžiku ti, kteří neprojeví ochotu k nastolené profanaci Eucharistie, budou prohlášeni za nevhodné pro seminář.« Tolik z listu The Remnant.

Že má František na tyto „nevhodné“ políčeno, dal najevo na jiném místě. Na podporu svých plánů pokládal Bergoglio za potřebné vypálit, a to už pokolikáté, další torpédo zamířené na Tradici a „tradicionalisty“. Osvědčil se opět jako agitátor, který umí udělat z každého jednotlivého stébla celý snop. Ještě horší ovšem je, že dává najevo neznalost, co je to Tradice a ti, kteří ji milují. A pokud se nejedná o ignoranci, pak je to ideologická úchylnost, která se promítá do pohrdání a odmítání všeho, co má něco společného s minulostí (aby se na ni zapomnělo a aby už nebyla převzata a nevtělila se také do současnosti) a také toho, co má něco společného s opravdovou naukou církve. Papež tak stále více potlačuje vědomí skutečnosti, že tradice ve své věrnosti nauce zprostředkuje a předává z generace na generaci jedinou spásnou pravdu přijatou od Krista, a ta je nezbytným předpokladem pravé svobody a věčného života.

                                                    

K poslednímu rafinovanému útoku na tradici využil papež své výroční setkání s římskými kněžími 22. února. Bergoglio nechtěl, aby se obsah setkání vysílal a publikoval, ale někteří přítomní si pořídili záznam na mobil a dali ho k dispozici agentuře Zenit.

Papež se nejprve pokusil ostřelovat a znehodnocovat motu proprioSummorum Pontificum Benedikta XVI. Řekl, že jeho »předchůdce jako ‚člověk sjednocení‘ chtěl jen prostě podat odvážně ruku lefebvriánům a tradicionalistům, případně těm osobám, které ještě touží mít mši podle starého ritu. Nicméně tento typ tzv. „tridentské“ mše je jen mimořádná forma římského ritu, tedy toho ritu, který schválil 2VK. Není proto pokládána za samostatný ritus, ale pouze za odlišnou formu téhož ritu.«

A přesto, diví se František dále, »existují kněží a biskupové, kteří mluví o ‚reformě reformy‘! Někteří z nich jsou „svatí“ a mluví o ní „v dobré víře“, ale je to všechno omyl.« Jako na důkaz a podporu svých slov mluvil pak o případu nějakých biskupů, kteří »přijali seminaristy „tradicionalisty“ propuštěné z jiných diecézí, aniž by si o nich opatřili informace, protože se představili jako ‚velmi dobří‘ a ‚velmi zbožní‘. Vysvětili je, a pak se ukázalo, že mají „psychologické a morální problémy“. Není to běžná praxe, ale stává se to v těchto prostředích často a světit takové seminaristy znamená totéž, jako zatížit církev hypotékou. Problém je v tom, že někteří biskupové jsou vedeni potřebou nových kněží pro diecézi, ale nepracuje se s potřebným rozlišováním kandidátů, mezi kterými se mohou skrývat „duševně narušení“ a to se pak projeví v liturgii. Kongregace pro biskupy musela zasahovat u tří biskupů ve třech případech, všechno mimo Itálii«.

Bergoglio především „zapomíná“, že to byl sám Benedikt XVI., který hovořil o „reformě reformy“, což mu odpůrci nemohou zapomenout, a že Benedikt pro tuto reformu vytvořil zvláštní komisi, kterou ovšem zlostné opoziční síly pohřbily. Summorum Ponficum spolu s doprovodným listem biskupům není nějaký dočasný indult pro zachování pokoje, ale je to teologické zdůvodnění, že tradiční římský ritus v minulosti ani v budoucnosti nemůže být zrušen a každý kněz má právo v tomto ritu celebrovat. Františkova představa, podle které tisíc pět set let starý ritus má být jen jakousi odnoží novotvaru, kterému není ani půl století, je dalším plodem výše jmenované ‚ignorance‘.

A pokud mají být nějaké tři případy „tradičních kněží“, kteří podle papeže „zatěžují hypotéku církve“, dostatečným argumentem, aby se na všechny „tradicionalisty“ nadále nahlíželo s despektem jako na úchylné, podezřelé, a tedy nežádoucí (tak to přítomní pochopili a uvítali potleskem), pak máme co do činění spíše se záměrným očerňováním a tendenční pomluvou. A to tím spíše, jestliže pražádnou „zátěž“ nepředstavují pro Františka celé zástupy kněží, kteří soustavně působí nesmírné pohoršení svým nemorálním i kriminálním chováním, kteří nevěří v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii, kteří po celá desetiletí deformují a karikují liturgii, manipulují svévolně s naukou i svědomím bez jediné připomínky ze strany biskupů. Tato velmi závažná „zátěž“ však nestojí papeži za řeč. (Přímo neúnosnou zátěží byl pro papeže zatím evidentně kvetoucí řád františkánů a františkánek Neposkvrněné)

Celá tato epizoda má nepochybně přispět k zastrašování biskupů, kteří neprojevují vůči tradici náležitou averzi.

Pramen:Chiesaepostconcilio


                                              Kdo jsem já, abych soudil ?       

Pro zajímavost: Podle seznamu z ledna 2012  bylo v církvi 254 prelátů, kteří celebrovali mši sv. v tradičním římském ritu. (viz)

V loňském roce činil jejich počet 83.  (viz)