Lumen de Lumine

Svatá Makrina se narodila kolem roku 330 na území dnešního Turecka a dožila se přibližně padesáti let. Rodinu tvořili svatí rodiče sv. Basil a sv. Emelie a 10 dětí (pět chlapců a pět děvčat), z nichž jsou čtyři v seznamu svatých. Svatá Makrina a její tři svatí bratři – sv. Bazil, sv. Řehoř a sv. Petr ze Sebaste. Navíc všichni tito tři svatí bratři byli biskupové. Svatí jsou potom ještě oba rodiče a pak ještě babička. Dědeček byl navíc mučedníkem, protože ještě zažil dobu pronásledování církve. Máme zde tedy rodinu, ve které je tolik svatých! Vidíme, jak je důležitý život rodiny a příklad živé a žité víry.

Makrina prožila také velkou lásku se svým snoubencem, který se živil jako advokát a obhájce. Rozhodla se pro manželství a svému prvnímu ženichu zachovala věrnost i po jeho předčasné smrti, ke které údajně došlo ještě před sňatkem. Prohlásila, že odcestoval na věčnost. Další nápadníky Makrína odmítla a dál sloužila svým blízkým v rodině. Zatímco bratři cestovali a hlásali evangelium, Makrina byla doma a starala se o rodiče a o domácnost. Po otcově smrti začala uskutečňovat svou touhu po založení společenství zbožných žen. Některé už vedla v rodném domě, kde se modlily a posilovaly k životu v dobročinnosti a postu.

Makrina zařídila po smrti otcově ve svém domě v Pontu společenství sester. Ona i její matka Emelie se věnovaly zbožnému životu, postu a dobročinnosti. Sv. Makrina později trpěla rakovinou, a když ji její bratr sv. Řehoř navštívil, nalezl ji těžce nemocnou, jak leží na holých prknech. Dýchala už jenom s velkými obtížemi. Mluvili spolu o věcech nebeských, o vzkříšení. Makrina během rozhovoru mluvila o tom, že pro zemřelé nesmíme truchlit tak jako ti, kdo nic nevědí o naději, a také zmínila Ježíšovo slovo o pšeničném zrnu, které musí padnout do země a odumřít, aby přineslo hojný užitek. Toto všechno víme díky tomu, že její bratr pak zapsal tyto rozhovory. On už tušil, že jeho sestra tady dlouho nebude, a tak pečlivě zaznamenal především její poslední slova. Sestře Řehoř vděčil za mnohé, Makrina musela být hodně vzdělaná a moudrá žena. Potom se Makrina poznamenala křížem a zemřela. Měla tak málo věcí, že neměla ani roucho, ve kterém by ji pohřbili. Řehoř sám roucho pro pochování sestry poskytl.

Život sv. Makriny byl v Evropě dlouho neznámý, a to díky pozdějšímu oddělení východní církve od Říma a díky nájezdům Turků. Do Evropy se životopis dostává až v 11. století, kdy je přeložen do latiny.

Vidíme šťastnou rodinu, rodinu, ve které najdeme svaté prarodiče, rodiče, i děti. Když se už tehdy ptali těchto dětí, v čem spočívá tajemství jejich rodiny, děti odpovídaly: „Naše rodiče nás milovali, ale Boha milovali ještě víc než nás.“

Svatá Makrina se nejčastěji znázorňuje s lebkou, svátek má 19. července.