Vědí synodální otcové, v čem je problém?
Klaus Berger položil kritickou otázku: Proč dnes vůbec katolíci chodí do kostela? Proč se mladí muži stávají kněžími?
Lidé mají nejrůznější důvody, které je přivádějí do kostela (nebo k tomu, aby se v církvi nějak angažovali). Zlé jazyky mluví o tom, že někteří bavorští starostové chodí do kostela v době volební kampaně, aby získali potřebné hlasy. Jsou lidé, kteří chodí na mši, protože se od nich v povolání očekává. Pokud jsou to jediné motivy, pak tato forma „křesťanství“ nemá s Ježíšem Kristem nic společného.
Již v roce 1958 mladý teolog Joseph Ratzinger upozorňoval na tento problém. „Tvářnost církve nové doby je podstatně určována tím, že se stala církví pohanů a stává se jí stále více: lidé, kteří chodí do kostela, nejsou pohané, kteří se stali křesťany, nýbrž církev je církví pohanů, kteří si ještě říkají křesťané. Již čtyři sta let se stává Evropa kolébkou nového pohanství, které nezadržitelně roste v srdci církve a hrozí, že ji zevnitř zničí.“
Problémem není, že se mnoho katolíků od církve odloučilo, ale že ti, kteří mají křestní list, jsou ještě formálně členy církve, ale v srdci se s ní již dávno rozešli. To platí zvláště pro muže, kteří se cítí přitahování ke kněžství pro jeho vnější zvláštnosti. Kongregace pro katolické vzdělávání konstatuje, že homosexuální tendence kandidátů kněžství, které jsou přechodný problém, nejsou podstatnou překážkou na cestě ke kněžství. Problematické je, že ke svěcení dostavují muži, kteří vůbec nemají povolání. (Jak uplatnil Joseph Ratzinger tyto své osobní poznatky a zkušenosti jako prefekt Kongregace pro nauku víry a navíc jako papež?)
Guido Horst v Die Tagespost konstatuje, že současná krize církve nemá nic společného s rozvedenými a znovu sezdanými. Podstatná je krize svátostí. „Ke zpovědi nechodí nikdo, ale všichni se hrnou k přijímání, když jsou v kostele.“ Existuje hluboká ztráta vědomí víry, o které mluvil i kardinál Ratzinger. Jen málo věřících ví, co vlastně posvěcený služebník u oltáře koná, když proměňuje chléb a víno a rozdává svaté přijímání. (Je to zajímavé. Jak je to možné, že dokud kněží celebrovali „zády k lidu“, „latinsky“ a „tiše“, všichni to věděli. pozn. překl.) „Všichni si jdou pro konsekrovanou hostii, ať už jsou to katolíci nebo protestanti, praktikující nebo nepraktikující, s Krédem na rtech nebo zcela bez víry. A dost často si přitom myslí, že přijímání je vlastně nabídka a že je proto zdvořilé k přijímání přistoupit. Lze si jen přát, aby synod mluvil právě o této krizi.“
„Hnis musí konečně z rány pastorace ven, protože tam již příliš dlouho zahnívá. Lidé nevědí, co církev vlastně věří a učí. Pak se samozřejmě hroutí také celá pastorace.“
kath-net
Co k tomu dodat?
Setrvalý katastrofální stav víry v diecézi není ničím jiným než obrazem víry pastýře, který nepase své stádo, ale sám sebe. Tento stav trvá v Západní Evropě již půl století. Těmto biskupům neležela na srdci víra a spása jejich věřících, ale příjem, který plynul z jejich církevních daní. Když některý spolubratr netáhl s nimi za jeden provaz, postarali se o jeho likvidaci (viz Dyba, Krenn, Groer).
Páni synodální otcové se dnes podobají kantorům, kteří se sešli k poradě, jak pomoci žákům, protože ti si katastrofálně neví rady s kvadratickými rovnicemi, přičemž problém spočívá v tom, že tito žáci nemají pojem o tom, co je to násobilka.
