Menu


Vánoční pozdrav



Každoročně se opakující   svátky Narození Božího Syna vyžadují od nás takovou přípravu a takový přístup, aby se tato jedinečná událost nikdy nestala samozřejmostí a odolala banalizaci, jakou ji zavalil tento svět. Bůh nemiluje humbuk. Vždy znovu nás musí šokovat skutečnost, jak málo záleželo Bohu na tom, aby svým příchodem ohromil svět. Boží Syn, skrze něhož všechno bylo stvořeno, přichází mezi nás jako bezdomovec a informace o tom byla sdělena jen několika příslušníkům nejnižší společenské třídy, kteří sotva budou platit před světem za spolehlivé svědky. Anděl, který oznámil pastýřům zprávu o novorozeném Králi, dal jim jen nejprostší a nejlidštější indicie: jedná se o dítě v plénkách, uložené do žlabu, ze kterého se jinak krmí zvířata. To jim stačilo, aby byli nasměrováni nikoliv někam do paláce nebo do lidských příbytků, ale aby vyhledali jeskyni určenou pro dobytek. V místě samém tedy panovala nejvyšší prostota a žádné jiné divy na svědectví narozeného Božího Syna se tu nekonaly. Příchod a vyprávění pastýřů byly dokonce pro samotné přechodné obyvatele neobvyklého příbytku velkým překvapením.
 
Jelikož však pastýři uvěřili, dostalo se jim milosti, že spatřili všemohoucího Boha jako Novorozeně, dokonale nemotorné, bezbranné, které má k dispozici jen své neohrabané pohyby a svůj dětský pláč.
 
Tvůrci nového liturgického kalendáře osvědčili poněkud malou citlivost, když měli tak na spěch s ukončením vánoční doby. U postavy Boha v osobě Dítěte stojí za to setrvat trochu déle než dva týdny. To není sentimentální záležitost, ale docela fundamentální katecheze, ve které k nám Nemluvně promlouvá velice výmluvným způsobem o nejhlubší podstatě křesťanství. To, co bude Boží Syn později formulovat jako takřka kategorický imperativ „Nebudete-li jako maličcí...“, tomu se jako náš Vzor a Učitel s předstihem třiceti let podřídil jako první. Bůh Otec se v lásce k nám nenechá překonat tím, co je z forem lásky zde na zemi nejkrásnější, a to je láska, jakou známe mezi matkou a dítětem. Tento vztah totiž nejvíce odpovídá vztahu, který má panovat mezi Bohem a jeho tvorem: dítě všechno, co má, přijímá od své matky, která ho bezmezně miluje, protože v něm oprávněně vidí plod a obraz sebe samé. Její dítě je na ní zcela závislé a ona pokračuje v tom, co dosud dělala, a i nadále mu dává sama sebe za pokrm.
 
To, co děťátko jen instinktivně cítí a prožívá, to všechno jako Boží děti můžeme a máme prožívat s plným vědomím. Nikdy nejsme vystaveni nebezpečí, že bychom Boží otcovsko-mateřskou lásku přecenili, že bychom se mohli zklamat v tom, v čem jako děti na svého Otce spoléháme. Problémem je pro nás spíše to, že zatímco dětské lásce, odevzdanosti a důvěře k vlastní matce s rostoucím sebevědomím a osamostatňováním se postupně odrůstáme a svým způsobem se vzdalujeme, vůči Bohu máme tento stav dětství naopak stále uvědoměleji prohlubovat a prožívat. „Dospívání“ Božího dítěte se neprojevuje v osamostatňování, ale v uvědomělém upevňování a stále hlubším ponoření do onoho „dětského“ vztahu k nejlepšímu Otci.
 
Naše úplná odevzdanost, láska a důvěra k Otci musí dosáhnout oné přímo instinktivní spontánnosti, samozřejmosti a bezvýhradnosti dítěte a má dospět dokonce takřka až do onoho stavu před porodem, kdy dítě ještě zcela bezpečně spočívalo v matčině lůně. Právě taková vědomá odevzdanost oslavuje Boha, jeho nekonečnou lásku, jeho štědrost, tedy jeho nejdokonalejší a nejsvětější „rodičovství“, které nás nechce osamostatnit a postavit na vlastní nohy někam mimo sebe, abychom se životem protloukali, jak chceme, ale chce si nás navždy ponechat ve svém srdci, ve své náruči, chce nás vždy bezpečně vodit za ruku a má k tomu jen jednu jedinou podmínku, že toto v jedno spojené Otcovství i Mateřství sami chceme a vděčně přijímáme. Boží Syn je stejně věčně Dítětem jako dospělým mužem, ale ve stavu svého dětství je pro nás nejvýmluvnějším vzorem vztahu, jaký spolu s ním máme trvale zaujímat k nebeskému Otci.
 
S tímto Bohem chtěným stavem a vztahem těsně souvisí dar Eucharistie. To je nejgeniálnější „vynález“ Boží moudrosti a všemohoucnosti, který dokonale odpovídá a slouží stavu našeho trvalého dětství. Při svatém přijímání, při této nejvznešenější chvíli našeho božského „kojení“, máme nejživěji a nejhlouběji prožívat stav svého nezaslouženého dětství.
 
Boží Syn se nám dává za pokrm a nápoj v Nejsvětější Svátosti, která je památkou jeho umučení a smrti, ale stejně tak v sobě obsahuje i tajemství vtělení a narození, přímo proklamuje ono tajemství „být maličký“. Aby se stal pro nás životodárným a nenahraditelným „mateřským mlékem“, „vtěluje se“ do svátostných způsob, které současně samy o sobě tak výmluvně připomínají jeho pokornou malost a bezmocnost dítěte zcela odkázaného na láskyplnou péči. „Jako novorozené děti žádejte si duchovní nefalšované mléko,“ říká nám někdejší tvrdý rybář z Galileje. Ale to, o čem novorozeně nemá potuchy – odkud se bere sladký a vydatný pokrm, který tak nutně potřebuje – to je nám dáno poznávat a to nás musí srazit na kolena ještě více než pastýře u jeslí.
 
V jeslích i v Hostii je živě přítomen tentýž Bůh, před kterým se třásl Sión, který porážel cedry a trůnil nad potopou. Že je nyní tak malinký a tak tichounký, to není důvodem, abychom ho přehlíželi a chovali se k němu se suverenitou, která hraničí s drzostí, ale je to důvodem, abychom padli a klaněli se mu v posvátném úžasu, jak se mohl do jeslí i do Hostie vejít TEN, kterého nepojme celý vesmír. On se stal tak maličký, aby se vešel do našeho srdce. Měla by nás z této neuvěřitelné skutečnosti jímat závrať. Toto setkání s Maličkým ve svaté Hostii daleko překračuje setkání v betlémské jeskyni, které tak šokovalo pastýře, že bez váhání padli na kolena, a kudy pak chodili, všude vyprávěli o nesmírné milosti, které se jim dostalo. Nám se toto děťátko víc než zjevuje. Spojuje se s námi nejdůvěrnějším způsobem. Jak je to možné, že pro některé věřící je ten neuvěřitelný zázrak už tak všední a tak samozřejmý, že okamžitě zapomínají na svého Hosta a pokládají za důležitější cestou od oltáře s Hostií ještě takřka na jazyku si potřásat rukama s těmi, kteří k oltáři teprve směřují?
 
Ale nejen oni. Není většího zázraku pokoření, než když Bůh vstupuje k člověku. Jakou asi představu měli o nekonečném Bohu ti, kteří přišli s nápadem, že ve chvíli, kdy se Nejvyšší tak svrchovaně pokořuje, je lepší zůstat stát než klečet a pak si co nejrychleji sednout?
 
My potřebujeme Vánoce a vánoční dobu, protože je to prožívání nikoliv nějakého kouzla, ale největšího vpravdě světodějného průsečíku, kdy se Bůh spojuje s člověkem a člověk s Bohem. Potřebujeme dostatek času, abychom si mohli stále znovu uvědomovat a prožívat, že velikost, ke které jsme v tomto průsečíku pozdviženi, nás musí vést k nejhlubší pokoře, ale že to je pokora, která nás nesnižuje, ale povyšuje, to je průsečík, ve kterém je NIC pozvedáno k nejdůvěrnějšímu osobnímu styku s Tím, který je VŠECHNO. To je pravý s skutečný zdroj opravdové křesťanské radosti, která je tak hluboká a pevná, že ji pak nemůže nic zkalit a zadržet, ani mučednická smrt. Proto si Církev může dovolit ten veliký, zdánlivě absurdní kontrast, že hned první den vánočního oktávu se odívá do rudého roucha, aby oslavila krev prvomučedníka.
 
Přejeme Vám, milí čtenáři, hojnost této pravé radosti a vyprošujeme Vám, abyste o ni nebyli ochuzeni. Je o ni totiž ochuzen každý, komu připadá naivní a ponižující stát se maličkým, kdo si myslí, že úžas je něco pod jeho úroveň. Obcházejí nás také hlasatelé falešné radosti, radosti slabých a zbabělých, kteří si k tomuto cíli zdeformovali křesťanství na zředěné, homeopatické náboženství jako optimistickou životní filozofii a psychologický návod pohodlného úsměvného života a chtějí z křesťanské praxe vypreparovat všechno, co je nepohodlné a obtížné, co vyžaduje trochu sebezapření. Toto bludné úsilí o radost postavilo však do středu pozornosti nikoliv nade vše vznešeného a nade vše pokorného a milujícího Boha, ale spokojeného člověka. Je čas, abychom ze sna povstali a vrátili se k „nefalšovanému mléku“.
                                                                                        -lš-