Menu


V roli pokusného morčete

 

 

Příběh Keiry, dívky, která se rozhodla spolu s dalšími obětmi podat žalobu na kliniku Tavistock v Londýně, známé svými procesy blokování puberty nezletilých s vyhlídkou na chirurgickou změnu pohlaví.

»Žiji ve světě, kde nenacházím prostor ani jako muž, ani jako žena. Jsem zablokovaná uprostřed mezi dvěma pohlavími«. Vypráví svůj příběh, jak se rozhodla spolu s dalšími obětmi a lékaři žalovat kliniku Tavistock v Londýně, známé svými procedurami blokování puberty u nezletilých s cílem vyoperovat genitálie a ňadra. »Všichni si mě pletou s mužem«, ačkoliv mám štíhlé paže a špičaté prsty, vypadám jako muž jen trochu poženštěný.

Žalovaná klinika je pověstná tím, že deset jejích lékařů dalo výpověď, protože byli nuceni k zásahům, kvůli kterým Marcus Evans, psychoterapeut a bývalý manažer Tavistocku, byl propuštěn, protože hovořil o riziku, byl obviněn z transfobie a vyhrožovali mu dokonce odnětím licence. Evans tehdy vyprávěl příběh Dagny, jedné ženy, která se od dospívání cítila jako muž a nyní se rozhodla vrátit k vlastnímu pohlaví. Po něm desítky dalších odešlo v souvislosti Keirou.

Tíživá můra této dívky začala v sedmi letech, když pak jí bylo 16, jako zmatenou osobu poslali ji na tuto kliniku. Po hodinách rozhovorů, ze kterých vzešlo pevné rozhodnutí stát se mužem, »experti« rozhodli, že budou pokračovat s hormonálními procedurami a zablokují pubertu testosteronem. Pak po tomto procesu, které dívka popisuje je „horskou dráhu“, se domnívala, že jediným východiskem z jejího maléru by byl chirurgický zásah, aby se projevilo pohlaví opačné než to, s jakým se narodila. Tak dosáhla věku, kdy tento zásah podstoupila.

Teprve pak však Keira pochopila, že její sen se nemohl stát skutečností, protože její DNA zůstalo ženské a že se změnila ve zrůdu. A tak se stala podle Daily Mail klíčovým svědkem v procesu proti Tavistocku. Dívka ovlivnila proces vysvětlením, že děti nemohou rozhodovat o své sexualitě. Přisuzovat jim toto právo, znamená dělat ze sebe plagiát. »Nevěřím, – zdůraznila – že děti a mladí mohou souhlasit, aby se na nich zkoušely silné hormonální léky, jak jsem to udělala já«.

Keira vyprávěla, jak hluboce ji zasáhly vnitřní potíže, které měly být vyřešeny a které hormony a operace nebyly schopny vyřešit. Naopak, stav se ještě zhoršil. Vyrůstala u rozvedené matky, od které odešel otec. Jako dítěti se jí líbilo hrát si na mužského. Jen z tohoto důvodu, když jí bylo 14, se jí matka zeptala, zda nebude lesba, a »já jsem řekla, že ne«. Je pochopitelné, jaký zmatek byl živen v hlavě této dívky přinucené žít bez otcovské opory. Bohužel, matčina otázka jí vrtala hlavou, nastaly pochybnosti a »vznikla idea, která mě znechucovala, ale seděla v hlavě a nechtěla odejít«. Stala se předmětem posměšků, nechtěla chodit do školy v sukni a došla k závěru, že odpovědí na její problémy by bylo, kdyby se stala mužem.

»Necítila jsem se respektována jako žena, proto jsem si myslela, že můj život by se změnil, kdybych změnila pohlaví«. Na klinice, kam ji poslala služba pro mentální zdraví, »nebylo námitek« proti jejím návrhům. Začal proces, bohužel nikdo jí nevysvětlil strašné důsledky hormonálního bombardování: »Měla jsem podobné symptomy jako při menopauze. Měla jsem návaly horka, nemohla jsem spát, zmizela má sexuální touha, musela jsem brát tabletky vápníku, protože moje kosti zeslábly.

Po několika měsících jí na tváři vyrašily první vousy a ihned byla vyslána na Gender identity Kinlic of London k naplánování operace. Odtud, protože pozorovali její vzezření, ji poslali do nemocnice v Brightonu na amputaci ňader. Dívka vysvětluje, že jediný, kdo byl proti názoru všech proti, byl její otec. »Nikdo na klinice se mě nezeptal: »Jsi si jista, že to chceš?« »Všechno šlo velice rychle«. Ale ihned po operaci měla dívka pocit, že není ničím, ani muž, ani žena, jako uvězněná v prázdnotě.

V obchodě s elektronikou, kde pracovala, jako muž poskytovala mužské služby. Ale když večer vyšla, nevěděla, zda bude tím nebo oním. A protože už byla registrována jako muž, »nechtěla jsem otci říct, že jsem udělala chybu. Změnit ideu bylo trapné. »Když jsem šla do chat room, transgreder lobby říkalo: „To je normální mít pochybnosti!«

Proto v lednu 2019 po poslední dávce testosteronu se Keira rozhodla, že to ukončí. I když již bylo příliš pozdě. »Nevím, zda se někdy ještě připodobním ženě. Cítím, že jsem pokusné morče Tavistocku a nevěřím, že existuje někdo, kdo ví, co se s mým tělem v budoucnu skutečně stane. Keira, která se nyní začala oblékat jako žena, ani neví, zda vůbec bude schopná mít děti. Především »dělá mi starosti, když si ženy myslí, že jsem muž. Znervózňuje mě to. Mám krátké vlasy, ale nechávám si je růst.«

Mezitím se rozhodla používat dámské kosmetické prostředky, které ji daroval otec, který ví, že jeho dítě nikdy nechtělo být tím, čím není. I když je mnohem těžší vrátit se a být poznávána v pohlaví pode DNA, protože nyní, kdyby se dopustila zločinu, byla by umístěna v mužské věznici.

Ale narůstá počet dětí zraněných na těchto klinikách, které místo aby radily, jak zachovat vlastní identitu, používají je, aby daly život zrůdám. Proto byla zřízena Detransition Advocacy Network na pomoc obětem (mluví se o stovkách mladých, kteří se již na ni obrátili). Bohužel, jak konstatuje Daily Mail, stát nemá v úmyslu zastavit program, pro který je na seznamu více než 13.500 osob, čekatelů na zásah. Vládní údaje hovoří o počtu nezletilých dívek, jež stoupl za sedm let ze 40 na 1806, a chlapců z 57 na 713. Tavistock a Portman NHS Foundation Trust se samozřejmě brání, ale případ pravděpodobně skončí u Nejvyššího soudu v Londýně, protože, jak uzavírá Keira, »nechci, aby jiné děti trpěly jako já«.

Kdo zastaví tento ideologický boj, a za jakou cenu? V každém případě stačil hlas jednoho lékaře, který se nebál říct pravdu a dodal odvahy desítkám dalších, aby učinili totéž.

Benedetta Frigeiro Nuova Bussola quotidiana