Menu


Transformace křesťanství?

 

                                                                                                  4.8.2018

Člověk dojde štěstí, až definitivně zabije ono křesťanství,     které mu   brání být člověkem. Ale nestane se tak skrze pronásledování, neboť zatím pronásledování ho živí a posiluje. Bude to skrze nezvratnou vnitřní transformaci křesťanství na bezbožecký humanismus za přispění samotných křesťanů, vedených konceptem lásky, která nemá s evangeliem nic společného.

Ludwig Feuerbach, Podstata křesťanství


Program nemohl být jasnější a explicitnější. Ostatně jasný a evidentní je fakt, že aktuální církev, její prezentace se nachází právě v tomto bodě. Jedna ze základních směrnic pochází právě od Feuerbacha, jakožto uznávané nesporné hlavy hegelovské levice; veřejně ji formuloval jakožto rozpuštění teologie v antropologii. Hlavní zásluha za to se nikoliv neprávem přisuzuje jezuitům. Další ze základních a nejdůležitějších směrnic byla demolice a démonizace morálky: revoluce ´68, která od základu rozvrátila mravy, přetvořila většinu katolíků na vyznavače ateismu (ty, kteří veřejně zapřeli víru), nebo na prosté praktiky ateismu (ty, kteří se nadále pokládají za členy církve, ale žijí způsobem zcela opačným než je její nauka). Jestliže předchozí Magisterium dokázalo udržet na nohou alespoň něco, v posledních pěti letech bylo s překvapující zuřivostí rozmetáno mnoho z toho mála, co ještě zbylo.

Nejsme jistě tak naivní, abychom si mysleli, že začátek celé krize spadá jen do roku 2013. Již dříve, ačkoliv poslední papežové trvali na některých neoddiskutovatelných principech, „polní pastorace“ sledovala klidně své vlastní cesty a suverénně nedbala na magisteriální směrnice, pokud nepostupovala vysloveně proti nim. Pronikavý kontrast byl s bohorovným klidem zdůvodňován aplikací magických formulí jako individuální rozlišování, pastorační adaptace, sociální analýza… a zcela normálně za absence nepohodlných legalistů v době, kdy papež byl oslavován někde za oceánem, si farář řešil své farní záležitosti zcela po svém. Poslední generace kněží - tu moji nevyjímaje - byly (de)formovány způsobem, který bylo možno praktikovat ve dvou zcela odlišných projektech: v jednom slovním a v jednom skutečném, čili podle ideí a podle chování.

Některým jedincům se dostalo té neocenitelné milosti, že se jim otevřel pohled na nesmírný podvod, který během padesáti let zvrátil a rozvrátil katolickou církev. Svědomí ještě nikoliv zcela udušené v nich provokovalo nevysvětlitelné rozpaky, nebo řečeno ve vědecké terminologii strašnou kognitivní disonanci a navzdory umělému racionalizování a oktrojování během dlouhých seminárních let, hlásek Ducha Svatého, i když slabý, neustával poukazovat na bizarní nesoulad mezi tím, co se přednášelo, ba i věřilo, a tím co bylo vidět a co bylo třeba dělat.

Samozřejmě že tyto vzpoury svědomí se netýkaly těch, kteří se nechali formovat jako modeloví panáci do výkladních skříní alla moda nových proudů z informačních nosičů všeho druhu, denně aktualizovaných jako zprávy ze sportu nebo gossip, stále na cestách,z jedné slavnosti do druhé a přejímali to, co se kdysi označovalo jako „vzdálené“ a „neregulérní“ a nyní nabylo formu jako existenciální periferie, ekumenismus, mezináboženský dialog apod.Jedním slovem produkty systému, jaký ovládl novou církev, která se oděla do nového humanismu, přesně takového, jaký popsal svého času Feuerbach a který nastoupil jako velké překvapení ducha, a byl přitom starý téměř dvě staletí.

Od padesátých let masonerie s finanční podporou Rockefellera a jeho židovských druhů projektovala demolici kázně katolického kléru šířením diverzních ideí. Jakmile byla jednou prolomena morální úroveň duchovenstva a ta jako kaskáda zchvátila také věřící, stalo se hračkou „zdnešnit“ nauku o nové situace, nikoliv tak, že by byla změněna, byla jen „adaptována“ podle nového kulturně sociálního kontextu. K dovršení tohoto cíle bylo samozřejmě třeba odstranit poslední překážku, která stála v cestě této reformě, a touto překážkou zůstala Mše, jejíž ritus ještě umožňoval myslet na Boha, který vede lidskou bytost zpět k její malosti a omezenosti, který demaskuje beze slov směšné pojetí moderního člověka jako samospasitele, který buduje ráj zde na zemi. To byla ona třetí směrnice podvratného programu: transformovat katolickou liturgii z kultu Boha na kult člověka.

Ale Pán nemůže opustit svou Nevěstu, i když je mu nevěrná. Vyvolal první hnutí, které umožnilo pravé Mši přežít, pak jí papež vrátil její plná práva, anulovaná nelegálně zákazy, které měly umožnit, aby u zeleného stolu vznikl nový ritus, jaký se líbí protestantům, komunistům a zednářům. Jestliže dnes Mše všech dob nahání takový strach a vyvolává pokusy zavřít ji někam do „indiánské rezervace“, odkud by se nemohla šířit, důvodem je právě tento jeden bod: je to nejen pevná hradba proti temným mocnostem, ale také hlavní protijed proti transformaci křesťanství na humanistický ateismus.

Program biskupa v bílém vyžaduje, aby takový protijed byl co nejvíce omezen, bohužel, až k úplnému potlačení s použitím manévru: „souhlas, nebo komisariát“. On se dnes bojí staré Mše jakožto činitele odporu proti výše popsané akci, protože ona živí nejen tradicionalistická prostředí, ale šíří se jako olejová skvrna. Z toho důvodu je evidentní, že tato Mše se stala horším zločinem, než zneužití nezletilých. To je možno prominout, onen „zločin“ovšem nikoliv.

Ať se vám nestane, abyste bojovali proti Bohu (Sk 5,39).Hle, výstraha pro ty, kteří se, bohužel bona fide, z důvodu svých vštípených ideí stavějí proti skutečným překvapením Ducha Svatého. Stále přibývá kněží a věřících, kteří usilují o návrat pravého katolicismu, objevují Tradici a mezi mnoha mladými konvertity se rodí takřka všechna opravdová kněžská povolání. Není možno zadržet vlnu autentické církevní obnovy, probuzené dechem Utěšitele, a to ani údery ilegálních zákazů, kterými mají být nepohodlní jedinci nuceni k poslušnosti, ani zuřivými zásahy, které mají postihnout všechny, kdo nesmýšlejí jako kápo, dispensovat je pod záminkou povzbuzování ke „svatosti“ podle konceptu lásky, která nemá nic společného s evangeliem.

Využíváme této příležitosti, abychom předešli jeho a jeho spolupracovníky tímto sdělením: Tak jako on z důvodu mentální hygieny se vyhýbá návštěvám na kritických sítích, tak my odmítáme ze stejného důvodu číst to, co publikuje, i akceptovat echa od těch, kteří to dělají, aby odtud čerpali podněty pro jeho ateistický humanismus.

Don Elia, La Scure