Lumen de Lumine

Tradicionis custodes je založeno na klamných tvrzeních. Je vůbec legitimní?

 

Copak římský papež může legálně zrušit AU: (tradiční ritus)? Plnost moci (plenitudo potestatis) římského papeže je mocí nezbytnou k obraně a prosazování nauky a disciplíny Církve. Není to však „absolutní moc", která by zahrnovala i oprávnění měnit doktrínu nebo vymýtit liturgickou podobu, která v Církvi žije od dob papeže Řehoře Velikého a dokonce i dříve. Správným výkladem článku 1 nemůže být popření, že AU je trvale životně důležitým vyjádřením „lex orandi římského obřadu". Náš Pán, který nám v AU dal tak nádherný dar, nedovolí, aby byl vykořeněn ze života Církve" (Kardinál Burke).

 

Papež zde tvrdí, že Novus Ordo je jediným zákonem modlitby v římském obřadu. Pokud jde o článek 1 ve znění výše stejně jak v následujících citacích, používáme původní italskou verzi motu proprio, které kupodivu dosud nebylo publikováno v latině.

Je nemožné nevidět, jak je to neslučitelné s historií Církve a s její úctou k ctihodným obřadům starověku astředověku, shrnutým v Missale Romanumn z roku 1570 a v jeho následných kompletních vydáních. I ona jsou lex orandi a nemůže tomu být jinak. Místo toho motu proprio neohrabaně používá „lex orandi", jako by to byl právní, kanonický termín použitelný ad libitum, jako by to byl nějaký přívěsek. Ve skutečnosti je lex orandi celý komplex historických textů, modliteb, rubrik obřadů a hudby, které tvoří Římský Ritus.

Jediným způsobem, jak podpořit výmysl článku 1, je tvrdit, že mezi starým a novým misálem existuje tak velká kontinuita, že ten nový je jednoduše pouze aktualizovanou verzí starého – že Novus Ordo je v podstatě stejný jako tradiční Římský ritus, který mu předcházel. Františkův dopis biskupům činí přesně takový manévr:

Jak Michael Fiedrowicz (a s ním mnoho dalších) demonstroval ve své nedávné knize Tradiční mše: historie, forma a teologie klasického římského rituálu [qui], římský obřad zaznamenal v průběhu staletí mnoho změn, ale jeho vývoj byl pozvolný, stabilní a plynulý, je to skutečně organické množství textů, obřadů a hudby. Nikdy nebyl „upraven" pro určité století nějakým super-výborem, který by zacházel se všemi materiály liturgie jako se surovinou, kterou má k dispozici, aby byl reorganizován, přepsán a inovován „ad libitum", s papežským fiat, jež by mu pak vdechlo duši. Svatý Pius V. nevytvořil novou sérii liturgických knih, ale co nejpřesněji rozluštil historickou praxi římské církve, lex orandi plně vyjadřující katolickou víru, která byla poté napadena protestanty. Slavnostně založil tento obřad mše jako „regula fidei" se svou apoštolskou bulou Quo Primum ze dne 14. července 1570. Tato bula byla opakovaně publikována ve všech následujících vydáních misálu od papežů, jeho nástupců, jako znamení kontinuity v lex orandi, právě proto, aby i lex credendi mohl být zachován a předán v plném rozsahu.

V příkrém kontrastu k této skutečnosti byly liturgické knihy vyhlášené Pavlem VI. modelovány podle fragmentů starších západních knih a dalších i nezápadních zdrojů, smíchány s novými výtvory nesouvisejícími se sdíleným lingvistickým, rubrikovým a hudebním dědictvím, i když s místními variacemi, užívanými západními katolíky před reformací. Tento misál byl od roku 1570 prvním, kterému nepředcházelo Quo Primum, což je velmivýmluvná absence, která svědčí o jeho rozchodu s předchozí tradicí. Říkejte tomu, jak chcete, toto přerušení přenosu je to, co v první řadě umožnilo následující zmatenou situaci, na kterou se Summorum Pontificum snažilo najít pastorální odpověď.

Tím, že František tvrdí, že „všechny prvky římského obřadu" jsou obsaženy v moderním římském misálu Pavla VI. a Jana Pavla II., potvrzuje lež, a tu si musíme jasně a s nejodvážnějším možným závěrem připomenout, jak obrovské jsou zde kontrasty a jak široce odlišné jsou tyto dva misály: tradiční a moderní. Bylo to předmětem objemných akademických studií. Přispěl jsem k tomuto množstvím práce, několika přednáškami, které by byly užitečným čtením, když se snažíme reagovat na špatně argumentované a ve skutečnosti nesprávné motu proprio.

Vzhledem k tomu, že tvrzení o „podstatné kontinuitě a pouhých povrchních revizích“ nelze akceptovat, neboť je zde zřejmý důkaz opaku, papež Benedikt se s duchem, který by se dal nazvat dobročinným pragmatismem, rozhodl opustit obě tyto „tradice" – sekulární i nedávné – realizované v šedesátých letech, které koexistují v bezprecedentní situaci. Nemohl přijít na jiný způsob, jak se dostat ze slepé uličky, kterou vytvořilo rozhodnutí Pavla VI., neboť si přál být co nejštědřejší k těm, kteří se nadále drželi tradiční liturgie, což jim nemohlo být vyčítáno jako morální provinění nebo pokládáno za odpor k Víře, aniž by se zároveň zpochybňovala vnitřní soudržnost Církve. Benedikt sám měl o liturgické reformě mnoho úvah a považoval za nutné, aby nejstarší forma – podle všech měřítek skutečně jiný jedinečný obřad – zůstala v platnosti.

V souladu s rozhodnutím komise kardinálů jmenované před lety papežem Janem Pavlem II. papež Benedikt XVI. potvrdil, že tridentský obřad, který přejmenoval na „mimořádnou formu", nebyl „nikdy zrušen" (Summorum Pontificum, čl. 1; srov. Con grande fiducia: tento Misál nebyl nikdy právně zrušen, a proto v zásadě vždy zůstal povolen"). Nejhlubším důvodem, proč nebyl zrušen, však není to, že by na to Pavel VI. zapomněl. Spíše jde o to: „To, co předchozí generace považovaly za posvátné, zůstává posvátné a velké i pro nás a nemůže být náhle zcela zakázáno nebo dokonce považováno za škodlivé. Je naší povinností, abychom všichni zachovali bohatství, které vyrostlo ve víře a modlitbě Církve, a zachovali mu jeho právoplatné místo."

Toto jsou prohlášení o eklesiologickém faktu: říkají nám, jak se věci skutečně mají. Když mluví tímto způsobem, nezabývá se papež Benedikt disciplinární otázkou, ale vyjadřuje pravdu o povaze katolické liturgie v dějinách a o vnitřní autoritě jakožto památníku tradice. A František pak s elegantní neústupností zcela vyprázdní Benediktovo motu proprio od teologického smyslu, takže se zdá, jakoby nové motu proprio „to uzákonilo, ovšem na základě neúplného argumentu a zcela nepravdivých informací", jak poznamenává Christophe Geffroy ]. [qui]

Františkova kontradikce s jeho předchůdcem v tomto bodě je zřejmá, protože základním poselstvím Traditionis Custodes je: To, co předchozí generace považovaly za posvátné, nezůstává pro nás posvátné ani velké a 'může být' náhle zcela zakázáno a považováno za škodlivé." Není „povinností nás všech chránit bohatství, které vyrostlo ve víře a modlitbě Církve, ani dát veškerému tomuto bohatství místo, které mu patří.

Co bychom měli s tímto protiřečením dělat? Jeden nebo druhý papež má pravdu, a pravdu může mít jen jeden, protože jde o potvrzení všeobecných pravd, nikoli o opatrností diktovaná rozhodnutí. Zopakujme si to: zde se nejedná o tu či onu liturgickou preferenci, udělení nebo odnětí konkrétního povolení. V sázce je teologický nárok na rozhodnutí o objektivním statusu pomníku liturgické tradice, který nezávisí na papežském rozhodnutí, pokud se ovšem současná „papežská autorita“ nyní nepovažuje za tak rozšířenou, že je oprávněna i na přepisování minulosti, což podle teologů nemůže udělat ani Bůh.

Jako minimum zde existují tři nepravdy, které hrají v Traditionis custodes zásadní roli:

1. Jak jsme právě probírali, Nová mše není tím, co tvrdí a za co se vydává. Platná samozřejmě je; ale bez vynalézavosti a rozumování, beze vší metriky lze říct, že není žádnou další „adaptací" stejného Missale Romanum.

2. Motivace Jana Pavla II. a Benedikta XVI. jsou evidentně zakukleny v kopii Františkových dokumentů a jejich teologické premise si přímo protiřečí.

3. Současný stav světa Tradice není tím, co o něm prohlašují výsledky vychvalovaného vatikánského průzkumu, které nebyly ani veřejně a čestně prezentovány. Víme o biskupech, zejména ze Spojených států, kteří předložili zcela pozitivní zprávy, něco, z čeho by nikdy nebylo možné vyvodit neoprávněný přísný tón papežského dopisu. Interní autor, který pracuje v Kongregaci pro nauku víry, shrnul celé šetření a vyhodnotil je jako „opatrně pozitivní". Vůbec se nepodobá obrazu namalovanému Františkem a notoricky nepřátelskou biskupskou konferencí Francie a Itálie. Komu bychom měli důvěřovat? Transparentnost ani ochota Vatikánu říci pravdu nevzbuzuje důvěru: Příklad: McCarrickův skandál byl vyšetřován pouze kvůli vnějšímu tlaku; vyšetření postupovalo hlemýždím tempem; závěrečná zpráva byla a je zcela nedostatečná.

Dovolte mi srovnání: představte si, že by civilní úřad nařídil uzavření oblíbené městské zoo kvůli „častým a vážným zprávám" o nehodách se zvířaty, která napadají návštěvníky, a proto lidé, kteří chodí do zoologických zahrad, stejně zvířata nenávidí. Ale pokud by se takové incidenty vůbec nepotvrdily a neprojevovaly s potřebnou pravidelností a pokud by takové prohlášení bylo zcela nepravdivé a pomlouvačné, v jakém smyslu by byli podřízení povinni zoo uzavřít?

Tato klamná tvrzení jsou pilíře, na nichž spočívají Františkovy disciplinární směrnice. Zdravý rozum a logika nás však vedou k tomu, abychom se ptali sami sebe: může mít dokument založený na nepravdách právní hodnotu? Jak je možné brát jej vážně jako právní nástroj? Akt je chybný, je-li vyhlašován na falešném základě, což vyplývá z nedostatku náležitých znalostí a převládající obezřetnosti ze strany zákonodárce. Uvažujme logicky: „Platí-li X, mělo by se udělat Y. Ale jelikož X je zjevně falešné; zdržíme se toho udělat Y."

Další zásada posvěcená kanonickým právem je relevantní: pochybný zákon není závazný. Mnoho biskupů již poukázalo na potřebu pečlivého studia před zavedením motu proprio, a to navzdory skutečnosti, že dokument vstoupil v platnost okamžitě. Při jednání o tom, co dělat, mějte to na paměti: uprostřed chyb, rozporů a nejednoznačností je Traditionis Custodes tak plná pochybností, že je těžké pochopit, jak se podle něho lze chovat zodpovědně. Vzhledem k jeho systémovým slabostem hrozí, že ti, kdo o něm neuvažují, dopustí se hříchů nerozvážnosti a nespravedlnosti, hříchů proti lásce a proti církevnímu společenství. Nelze si s politováním nevšimnout, jak nová ustanovení zcela důsledně zapadají do celého schématu Františkova pontifikátu spolu s plody dvojznačnosti a anarchie.

Související Kwasniewského studie:

Pramen: Chiesa e post Concilio