Menu


Ti, kteří chtějí zdenšnit Krista

Inos Biffi

 

Pravověrnost, tj. křesťanské Krédo ve své celistvosti, je základem a podmínkou existence samotné církve. Ta by ztratila svou identitu, kdyby kterákoliv pravda byla zamlžena nejistotou nebo byla odsunuta a zanedbána. Prvořadé poslání, které církvi leží na srdci, je naprostá věrnost Božímu slovu, které sama církev autoritativně vyjadřuje a předkládá.

Nezřídka se setkáváme s nedůvěrou vůči formulacím víry a s jejich odmítáním, ale vždy je to proto, že jsou nepochopeny, jako by redukovaly a improvizovaly toto slovo a zatemňovaly je do abstraktních výrazů zbavených života. Je-li pravda, že žádný lidský jazyk není schopen přiměřeně vyjádřit jejich obsah, že teprve v blaženém nazírání bude bezprostředně vnímán, je na druhé straně nesporné, že symboly víry se svými články a definicemi církve s jejich přísností, díky působení Ducha Svatého, zprostředkují neklamně Zjevení. A právě to leží na srdci církvi v každé době jako její první a nezastupitelné poslání.

Již Pavel doporučoval Titovi, aby učil to, co je ve shodě se zdravou naukou (Tit 2,1), zatímco když Timotea vyzýval, aby to slovo hlásal, předpovídal: Přijde den, kdy nesnesou zdravé učení (2 Tim 4,2–3). Ostatně on sám se snažil o to, aby byl ve shodě s ostatními apoštoly.

Když jde dnes řeč o „herezi“, tu a tam se reaguje na to tak, jako by hereze nebyla možná, ale to pak znamená, že neexistuje ani pravda, a všechno se rozpouští ve zmatené a beztvaré křesťanské látce. Víra však právě na-opak činí své obsahy přesnými a nezaměnitelnými.

Při tomto předávání slova je zrak církve zaměřen jedině k Pánu, který jí svěřil evangelium: není tomu tedy tak, že určitá kultura by si mohla oblíbit a schvalovat zcela neomezeně jen ty aspekty, se kterými může plně souhlasit po předchozím dialogu o jejich vhodnosti. Není nemístné zdůraznit, že Slovo se stalo tělem nikoliv proto, aby zavedlo obšírný a svůdný dialog s člověkem, nýbrž aby vytvořilo a zjevilo jediný platný a pro člověka poznatelný obraz. S výjimkou Krista není prostě nikoho, kdo by byl přiměřený takovému Božímu záměru. Aby tedy nebylo mýlky, mohli bychom dodat, že Kristus nikdy nebude „zdnešňován“, protože On sám je věčné a nepřekonatelné aggior-namento, které v sobě obsahuje čas jak přítomný, tak minulý i budoucí. Naopak jsme to my, kteří, abychom neztráceli „aktuálnost“, se musíme aktualizovat podle něho, jsme to my, kteří nemůžeme být pravými věřícími tehdy, když se neaktualizujeme s křesťanským Krédem, které nikdy nezastará a samo je neaktualizovatelné.

Obnova církve vychází vždy a nevyhnutelně z jasného hlásání především naprosté absolutnosti Ježíše Krista, který představuje tajemství Boha Otce (Kol 2,2). Ostatně ty nedůležitější a nejzávažnější koncily byly ty, které se věnovaly pravověrnému předkládání Kristova tajemství identity Ježíše z Nazareta: koncily doktrinální, tedy v nejstarším pojetí koncily pastorační. Počínaje nisánským.

Dějiny církve ukazují s nepopíratelnou evidencí, že obnova mravů ve shodě s evangeliem je vždy napojena na energické předkládání pravověrných pravd. Jen vzpomeňme na tridentský koncil, který byl především koncilem doktrinálním – o dědičném hříchu, o ospravedlnění, o svátostech – a právě po něm pak následoval obdivuhodný rozkvět křesťanského života a svatosti.

Reformace oprávněně tepala a spravedlivě kritizovala takové chování v církvi, které bylo v rozporu s evangeliem. Jenomže za základ ozdravění pokládala takovou aktualizaci pravověrnosti, která vytváří herezi, a zpřetrhala spojitost s Tradicí. Připomeňme si jen popření služebného kněžství, popření oběti mše svaté, popření některých svátostí a církevního charakteru výkladu Písma svatého. Bylo by velmi ilustrativní, kdybychom podrobně prošli některé body pravověrnosti, které je třeba znovu zdůraznit. Ale přede všemi jednotlivými dogmaty je naléhavě nutné znovu předložit smysl „tajemství“, které obsahuje celé Krédo. Slovo Boží zjevuje plán vepsaný v nitru Trojice, který je možno poznat jen z božského sdělení skrze „vyprávění“, které uskutečnil Kristus. Věřit znamená plně důvěřovat tomuto „vyprávění“, a tedy přijmout a hlásat skutečnost „jiného světa“, světa neviditelného a trvalého, tak jak to říká svatý Pavel: Neupíráme svůj pohled na věci viditelné, ale na neviditelné, protože viditelné jsou dočasné, ale neviditelné jsou věčné (2 Kor 4,18).

Ztráta „nadpřirozené vnímavosti“ racionalizací dogmatu ruší víru; degeneruje a maří evangelizaci; mění a vyprazdňuje poslání církve, kterou Kristus založil jako svědectví milosti, nikoliv jako prostředek, jak může lidstvo dosáhnout pozemského blahobytu, nýbrž věčné blaženosti. Není tomu tak, že by proto evangelium přehlíželo a podceňovalo časný život člověka. Pouze po-ukazuje, že tento život jako křehký a přechodný má své určení ve své oslavě.

Samozřejmě, důsledkem takové ztráty je zánik teologie. Pokud jde o smysl pro tajemství, nabývají obdivuhodné aktuálnosti skvělé stránky, které velký teolog 19. století Joseph Matthias Scheeben, bohužel v dnešní době zapomenutý, uvádí v první kapitole knihy Tajemství křesťanství, dogmatického díla svým způsobem originálního a ve své době hlubokého: „To, co nás okouzluje, je zjevení světla, které bylo před námi skryté. Tajemství totiž musí být světlé a zářící pravdy“, které „přitahují náš pohled k svrchovanému majestátu, vznešenosti a kráse“.

Bylo by třeba, aby především ti, kteří mají na starosti formaci v seminářích, si přečetli poslední kapitolu tohoto Scheebenova díla o teologii, „vědě o tajemstvích“, opřené zcela „o Boží Logos“.

Pravověrnost totiž se svými pravdami „viditelnými“ pro „zrak osvícený srdcem“ (Ef 1,18), to je nenahraditelná podmínka pro věrné hlásání evangelia a pro obnovu v církvi.

L’Osservatore Romano
25. srpna 2010

Překlad -lš-