Lumen de Lumine

Teologický zápas ve volném stylu

Michael Gurtner, Salzburg

Historické argumenty v teologické debatě

Současné teologické diskuze je možno s politováním označit převážně jako teologický zápas ve volném stylu. To je třeba chápat ve dvojím významu: skutečný svévolný výběr argumentů, o jejichž platnosti se rozhoduje podle vlastní libovůle, a za druhé jako svobodu od jakéhokoliv stylu argumentace a slušnosti v rámci teologického úsilí..

Je třeba otevřeně přiznat, že tento teologický volný styl argumentace není vlastní jen určitému „směru“ nebo teologické škole, ale zobecněl široce v nejrůznějších směrech, pólech a skupinách.

Tuto skutečnost je třeba označit jako opravdové zlo, protože neslouží k nalezení pravdy, tedy svému hlavnímu smyslu, poškozuje opravdové úsilí a činí skutečnou argumentaci neúčinnou. Oprávněný soud přednesený s nesprávnými argumenty může vést rychle k nežádoucímu závěru a znemožní tak dospět k cíli debaty, která má vést k pravdě.

Již dlouho není teologie chápána jako plnohodnotná disciplina v kánonu univerzitních věd, coý musí z části připisovat sama sobě, protože v poslední době bylo předáno slovo právě těm teologům, kteří se pokoušejí umělými teologickými argumenty obhajovat různé módní společenské jevy (např. demokratizaci církve, různá odvětví kontextuální teologie, rozchod s teologií úřadu atd.)

Vidíme prostě, že mnoha teologům se nejedná o pravdu, ale snaží se svou řečí vyvolat aplaus tím, že vezmou v ochranu různé rozšířené názory a podporují je uměle vykonstruovanými argumenty, které většinou nejsou nijak podloženy teologicky, ale jsou jen antropocentricky populistické. To vede k tomu, že se množí mediální poklepávání po rameně, ale stranou zůstává závazná velikost kánonu vědecké pravdy.

Takový aplaus je možno přirovnat k ovacím, které by sklidil ředitel školy, který by zrušil všechny zkoušky, školní práce a testy, takže by už neexistovalo propadnutí ani kázeňské tresty a od ubohých přetěžovaných žáků by už nebylo požadováno žádné úsilí ani by nebyli postaveni před nějaké zvláštní nároky. Úspěchy žáků by už nepřicházely v úvahu, ale to by nepřinášelo s sebou žádné důsledky, pokud zůstávají žáci v této svoji škole. Z dlouhodobého hlediska by však tito žáci vykazovali závažné nedostatky. Tento ředitel by jistě mohl být velmi oblíbený, protože odboural to, co je neoblíbené, a vytvořil údajné lidem vstřícné ulehčení. Ale to by bylo jen velmi povrchní konstatování. Jako pedagog by tento ředitel zcela selhal a nezasloužil žádnou chválu, protože těžce pochybil ve svém poslání na poli vzdělávání.

Velmi podobné je to v duchovní oblasti také s teology. Jejich úkolem je zkoumat pravdu, zdůvodňovat ji a intelektuálně osvěcovat, aby ji mohli sdělovat lidem ve správné, dokonalé a nezkrácené podobě a ji uplatňovat jak v církevním životě, tak v její celé univerzalitě (v liturgii, kerygmatu, charitě, katechezi). Neboť cesta ke spáse nevede skrze přání, nýbrž skrze pravdu! Tento úkol je obdobou zkoušek, vyučování, domácích a školních prací. Ty nejsou něčím, co by si člověk přál, ale je to cesta, kterou dojdeme k cíli. Jsou to právě ty nepříjemné věci, kterými je člověk formován: ve škole k pozemskému životu a v církvi k nadzemskému životu a věčné spáse.

Kdo svůj nejvlastnější úkol nevykonává s kladením nezbytných nároků, může být proto v oblibě a sklízet potlesk, ale ten nemůžeme brát vážně, protože je zde zřejmé, že se jedná jen o pouhý potlesk, ale nikoliv o samu podstatnou věc a s ní spojený osud lidí.

Duchovní, který ve světě od Boha vzdáleném sklízí v určitých oblastech potlesk, musí si vážně položit otázku, zda není špatným, byť oblíbeným „ředitelem“, nebo zda je pedagogem, které se nečiní oblíbeným, ale který svým působením dlouhodobě prokazuje velké služby a koná mnoho dobra. Dík za to se může dostavit mnohem později nebo může i scházet, ale dobrý pedagog – teolog to přijímá docela rád, protože mu jde o věc a o blaho lidí.

Přítomnost této situace – a to nejen u těch, kteří usilují o potlesk, ale i u těch, kteří chtějí působit proti těmto tendencím - podporuje vývoj, který těžce zatěžuje kvalitu teologické diskuze špatným používáním historických argumentů.

Hlavní chyba není v samotném používání historických argumentů, nýbrž v v absenci rozlišování a používání argumentů. Často totiž faktum, které existovalo nebo neexistovalo, je již samo o sobě použito jako argument, že tato věc může nebo musí, nebo nesmí být. V dějinách se tak hledá argument pro upevnění vlastní pozice, aniž by se respektovalo „pozadí“ a nezbytné rozlišování.

Zavádět historické argumenty do debaty je správné a důležité, ale musí se tak dít správným způsobem a účinně. Některé historické argumenty jsou závazné – ale ne všechny. Nemůžeme je proto používat podle libosti, ale je třeba zachovávat určitá pravidla. Tím není řečeno, že historie by měla sehrávat podružnou roli, právě naopak. Samo Boží zjevení je dějinná událost. Není to jen čistá duchovní teorie, nýbrž konkrétní dění v průběhu dějin. To platí jak pro starozákonní momenty zjevení, tak v mnohem výraznější formě pro ona novozákonní. Sám Bůh přijal přirozenost pravého člověka a vstoupil tím do světových dějin.

Je velkou chybou naší doby, která se, jak se zdá, stále více šíří i v teologii, že se separují dějiny spásy od světových dějin. Dějiny světa a církevní dějiny jsou spíše tytéž dějiny, neboť svět byl stvořen pro dějiny církve. Dějiny světa v podstatě ve všech svých aspektech souvisí s dějinami spásy, i když jednotlivé fenomeny je nutno hodnotit také odděleně. Ale čas (historie) a místo (geografie) jsou souřadnice, ve kterých se uskutečňuje Zjevení: je zde „fyzicky“, nikoliv jen duchovně. Již z toho důvodu jsou dějiny upřednostněným místem pro hledání platných teologických argumentů, aniž by se všechno to, co se stalo, slepě pokládalo za míru pro dnešní dobu. Na jedno totiž nesmíme nikdy zapomínat: že také dědičný hřích je součástí světových dějin a zanechal po sobě přímé i nepřímé stopy, které člověku brání v jeho poznání věcí.

Prvním důležitým rozlišováním, které je třeba mít na zřeteli, když chceme aplikovat historické argumenty, je rozlišování mezi „Tradicí“ a „tradicemi“, přičemž si musíme být vědomi, že slovní blízkost těchto pojmů je velmi nepříznivá pro správné myšlenkové rozlišování. Mezi oběma těmito pojmy však existuje velký rozdíl. Zatímco „Tradice“ není ve skutečnosti historická, ale dogmatická veličina, která se v dějinných událostech projevuje zvláštním způsobem, mají tradice menší váhu, neboť ačkoliv jsou kulturním projevem víry a čerpají z ní velkou hodnotu, v protikladu k Tradici se v teologickém smyslu nemohou odvolávat na apoštolskou autoritu.

Tradice má svůj původ v samotném Kristově učení. Není ničím jiným než věrným předáváním toho, co Bůh skrze Krista zjevil světu. Toto první předávání Zjevení se uskutečnilo skrze Apoštoly, jejich slova i jejich skutky. Písemné zaznamenání Zjevení má relativně pozdější původ, a zakládá se na apoštolském podání. Tradice a Písmo mají stejný pramen. Toto předávání zjeveného pokladu opřené o Krista se v prvním momentu uskutečnilo skrze Apoštoly, je založeno na jejich autoritě a bylo pak na této autoritě založeno a během staletí předáváno.

„Tradice“ je tedy Zjevením a jako takové má z pochopitelných důvodů jiné, vyšší postavení než „tradice“. Ty jsou projevem již přijatého Zjevení a mají v protikladu k Tradici kulturně poznamenanou podobu, která může mít více či méně výraznou podobu. V mnoha tradicích je kultura jejich nositelkou. Jak názorný příklad můžeme uvést: když řekneme, že církev může k proměňování krve Kristovy použít jen hroznové víno a žádný jiný nápoj, jedná se o konečnou pravdu víry, která vyplývá z Tradice. Že můžeme eucharistické způsoby přechovávat i mimo mši svatou, má své teologické zdůvodnění a určitou nutnost, která však nevyplývá z Tradice církve, nýbrž z tradic, tj. zbožných obyčejů, které vzešly ze života víry a nesou v sobě pravdy víry. Uchováváme je vzhledem k reálné přítomnosti, ale neodvozujeme z přímého božského příkazu.

Tradice církve je Boží Zjevení, které se konkretizuje v historických faktech a je nezrušitelná, zatímco tradice jsou rovněž historická fakta, nikoliv však samo zjevení, nýbrž zformovaly se na základě zjevené víry, a proto nemají stejný stupeň závaznosti. Z toho je zřejmé na první pohled, že sám historický fakt nemůže být dostatečným důvodem, že něco musí být takové a nikoliv jiné (anebo je nepřípustné) nýbrž vyžaduje se zde přesné rozlišování.

To neznamená, že můžeme tradice libovolně měnit. I tradice totiž mohou poukazovat na vnitřní nutnost, která souvisí ve svém základě s pravdami víry. Úkolem teologie je tuto skutečnost zdůvodnit. Ne všechno, co je obsahem zbožných tradic, je časově podmíněné, a ne vše, co je časově podmíněné, je možno svobodně měnit. Kde má dojít ke změně, i když se jedná o maličkosti, musí se tak dít na základě vyššího dobra, které změnu vyžaduje a ospravedlňuje. I v těch věcech, které se mohou principiálně tak či onak vyvíjet, je nezbytná zásadní kontinuita, která se opírá o celou církev a celou strukturu víry.

Neboť jestliže nelze církev rozpoznat i ve vnějších a snad vedlejších oblastech, a přesto je v podstatě po celá staletí rozeznatelná , pak se může stát, že když jsme hotovi se změnami toho, co je změnitelné, odvážíme se přistoupit i ke změnám nezměnitelného. Příliš velkorysé změny totiž probouzejí vášeň měnit i věrohodnost toho, co je nezměnitelné. Je třeba se obávat, že současnou krizi víry můžeme připsat mezi jiným také obecné dychtivosti po změnách, která vzešla z posledního koncilu.

Další myšlenka, na kterou si musíme zvyknout, je ta, že dějiny se nevyvíjejí lineárně k lepšímu a ne každý faktický vývoj je automaticky rovněž pokrok. Ne každá změna je zlepšení a ne každý návrat k původnímu znamená zhoršení.

Ve vývoji je přítomno obojí: ztrácí se něco, co mělo zůstat zachováno a co je třeba obnovit, je li to nutné, třeba proti odporu, protože jsme si na nový stav zvykli, i když to není lepší a věrohodnější. Existuje také vývoj k lepšímu, protože dozrálo lepší poznání.

Často tak říkajíc glorifikujeme jednu epochu, kterou chceme ve všem napodobit , zvláště prvotní církev. Všechno velké a dobré, co církev ještě prohloubila a obohatila, hodnotí někteří horlivci jako bující plevel století, který je třeba vyplenit. Takový historicismus je nepřijatelný, protože mírou hodnocení není v tomto případě podstata víry a pravdy, nýbrž jen osobní postoj či příslušnost k určité epoše. To však nikdy nemůže být platné rozlišovací znamení, ať už chceme „kanonizovat“ kteroukoliv epochu.

Ne všechno z prvotní církve je dobré a dostatečně zralé a naopak mnoho správných myšlenek a praktik z té doby bylo ztraceno. Něco bylo přehnané, něco ještě nebylo dostatečně osvojeno. Středověk nezasypal všechno původní, naopak mnoho cenného vyvinul a my jsme z toho zase mnoho ztratili, jak pokud jde o formy zbožnosti, tak pokud jde o teologické vědomí. Hodnoty, které byly ztraceny, je třeba znovu oživit.

Totéž platí o počátku novověku: ne všechno bylo dobré, ne všechno špatné – stejně jako ne všechno, co bylo před II. vatikánským koncilem, bylo automaticky dobré, protože to bylo před koncilem. U každého historického argumentu se musíme nejdříve ptát, zda je absolutně nebo alespoň relativně správný. Musíme zkoumat shodu se základními pravdami Tradice a Písma a nepropadat naivnímu historicismu.

Vzhledem k masivnímu odpadu od víry musíme si však vážně klást otázku, zda novoty zavedené koncilem byly opravdu správné, nebo zda je třeba znovu obnovit a restaurovat to, co bylo odvrženo. Ne všechno „předkoncilní“ bylo špatné a překonané, stejně jako ne všechno „barokní“ bylo špatné, nýbrž obsahovalo v sobě také mnoho cenného, a to nám nyní chybí.

Současně vyvstává vážná otázka, zda v minulé praxi víry nevězel určitý nedostatek, které pak přes noc explodoval: tím nedostatkem je opravdové zdůvodnění pravd víry, které byly sice známé, ale nebyly dostatečně zdůvodněny a zakořeněny v nitru i v srdci. I to mohlo přispět k náhlé ztrátě víry.

Teologická debata se nemůže uzavírat do závorek jednotlivých epoch, nýbrž musí vyjít z historie a dospět ke kvalifikovanému teologickému závěru a od ideologického obrazu dospět k obrazu teologickému, který má charakter vědeckého poznání.

Michael Gurtner je teologem diecéze Salzburg

kath-net