Menu


Tango s papežem

 
Tango s papežem, když  se Petrova lodička ocitla v krajní nouzi?
 
Historikové budou asi jednou připomínat, jak v roce 2014 se na Náměstí Sv. Petra tančilo tango, zatímco křesťané jsou na Blízkém východě popravováni a církev stojí na okraji propasti schizmatu.
 
Toto klima lehkomyslnosti a lehkovážnosti není však v církevních dějinách nic nového. Salvian (400-475) vzpomíná, že v Marseille se tančilo, když Vandalové již dobývali město. V Petrohradě podle Johna Reeda byly přeplněné kavárny a divadla, když se bolševici zmocnili vlády. Pán zaslepil jejich zrak, jak připomíná Písmo svaté (Jan 12,27-41).
 
Skutečným dramatem naší doby nejsou útoky, které hrozí zvenčí, ale tajemný proces vnitřního sebezničení církve, který dospívá k svému závěru. Poprvé o něm mluvil Pavel VI. ve své řeči v lombardském semináři 7. prosince 1968. Není to nějaký psychologický proces. Je to zlo, které má své odpovědné viníky. A odpovědní jsou v tomto případě vrcholní církevní představitelé, kteří sní o tom, že zamění Kristovo mystické tělo za nový druh organismu, který bude bez pravdy a bez dogmat a podrobený ustavičné evoluci.
 
Působivý obraz stavu církve z konce roku 2014 přinesly komentáře o církvi ze dvou listů: francouzského deníku Le Figaro a italského listu La Repubblica. Článek v Le Figaro má jedenáct stránek a jeho autorem je seriózní a kompetentní vatikanista Jean-Marie Guénois.
 
„Zdá se, že po synodě o rodině na podzim 2014 bylo v církvi něco postaveno na hlavu a množí se náznaky, které dovolují položit otázku: Neriskuje církev, že koncem roku 2015 bude po druhé fázi synody o rodině vystavena těžké bouři?“ Guénois odhaluje, že mezi kardinály propukla „tajná válka“, která neusiluje o uchopení moci. Ve hře je ideový boj, který má za cíl generální útok na nauku církve o rodině a manželství. Papež je v římské kurii obviňován, že uplatňuje autokratické řízení, které francouzský novinář shrnuje do těchto slov: „Když papež rozhoduje, nebere si sametové rukavice“.
 
Hlavním problémem je papežovo pojetí církve
 
Zásadním problémem je pojetí církve, které ovlivňují progresivní proudy ve Vatikánu a které určují tři teologové: německý kardinál Walter Kasper, italský arcibiskup Bruno Forte a argentinský biskup Manuel Fernandez. „A toto trio zapálilo při synodě doutnák!“ Abychom byli přesnější, Kasper byl beranem k prosazení svátostí pro rozvedené sezdané, Forte pro legalizaci homosexuality a Fernandez vedoucí kápo pro peronistickou lidovou teologii.
 
 
 
 
Guénois hovořil s kardinálem Burkem, který se vyjádřil, jak to odpovídá jeho povaze, s křišťálovou jasností: „Synoda byla velmi těžká zkušenost. Byla nastoupena linie, kterou můžeme nazvat linií kardinála Kaspera, ke které se připojili ti, kteří měli v rukou vedení synody. Ve skutečnosti to vypadá tak, že předběžná zpráva byla napsána před vystoupeními synodních otců! A byla napsána v jedné linii – ve prospěch pozic kardinála Kaspera, k tomu byly připojeny otázky homosexuality, které neměly žádný vztah k tématu manželství – jestliže hledáme jeho pozitivní prvky. Zpráva neobsahovala ani jeden odkaz na Písmo svaté a na tradici církve ani na učitelský úřad Jana Pavla II. To je něco zcela odcizujícího. Stejně tak skutečnost, že do závěrečné zprávy byly zařazeny paragrafy o homosexualitě a znovuoddaných rozvedených, ačkoliv nezískaly potřebnou většinu biskupů“ A dále: „Působí mi to velké starosti a vyzývám všechny katolické laiky, kněze a biskupy, aby se již nyní až do další synody zasazovali za to, aby pravda o manželství byla zcela zřejmá."

Klíčové postavy: Kasper, Forte, Fernandez a Marx
 
Jak oprávněné jsou tyto starosti kardinála Burkeho, na to poukazuje příloha v týdenním vydání Il Venerdì di Repubblica z 27. prosince 2014. Celá příloha je věnována „Šetření o církvi“. Na 98 stránkách ve 20 článcích je popisována „nová éra Františka mezi protivníky, světci, pronásledovanými a viníky“.
 
Klíčovou postavou pro La Repubblica je kardinál Reinhard Marx, arcibiskup Mnichova a Freisingu, který zdůrazňuje svou „otevřenost“ pro znovuoddané rozvedené a pro homosexuální páry, popírá morální úpadek Západu a představuje tzv. sekularizaci jako nutný vývoj svobody. Doslova říká: „Svobodná společnost je podle skutečného pohledu evangelia pokrokem“. „František chce přivést církev zpět k původní síle jejího svědectví. Má jasné představy o tom, co chce, ale nesleduje nějaký pevný předem stanovený osobní plán. Vysílá signály a dává příklady, jak to udělal na synodě o rodině a manželství“.

Ateistický „duch“
 
Jako součást svého komentáře nabízí Marco Ansaldo pod titulem „Franzoni, pomsta bývalého rudého opata“ interview s bývalým opatem patriarchální baziliky sv. Pavla Za hradbami. Opat zdůrazňuje, že ty postoje, za které byl odsouzen, nyní vstupují do Vatikánu. Franzoni jako nejmladší koncilní otec se účastnil posledních period II. vatikánského koncilu a budoval ve svém opatství „základní buňku“ nejradikálnějších a stále více marxistických pozic do té míry, že musel v roce 1973 jako opat odstoupit a v roce 1975 byl dokonce Pavlem VI. suspendován. V roce 1976 byl propuštěn z duchovního stavu, protože podporoval italské zákony nejen o rozvodu, ale také o usmrcování dětí mateřském lůně. Veřejně prohlásil, že bude volit komunistickou stranu. Mezitím se oženil s ateistickou japonskou novinářkou, kterou poznal koncem 80. let v sandinistické Nikaragui, a nyní se zasazuje o legalizaci eutanazie.
 
Papežovy záměry s velkou ekologií?
 
17. prosince potvrdil Leonardo Boff, který se přestěhoval od „teologie osvobození“ k „ekoteologii“, že poslal Františkovi na jeho žádost materiál pro jeho příští encykliku. 28. prosince napsal Boff Vittorio Messorimu v otevřené polemice na podporu papeže Františka: „Otevřená církev, jakou chce František v Římě, je velice potřebná. Je nutné, aby byla otevřená pro vstup ducha, kterého někteří teologové nazývají ‚Boží fantazie‘ pro jeho kreativitu a novost ve společnosti, ve světě, v dějinách národů i jednotlivců, v církvích a také v katolické církvi. Bez tohoto Ducha svatého bude církev těžkopádnou institucí bez kreativity a od určitého momentu nebude mít světu co říct, kromě doktrín a dokumentů, bez naděje, že probudí životní radost.“
 
Když zní tango jako ozvěna hudby z Titaniku?
 
Kdo může ještě popírat existenci totálního zmatku? Tango, které znělo a tančilo se 17. prosince na Náměstí Svatého Petra k narozeninám papeže Františka, připomíná vzdálenou ozvěnu jiné hudby, oné, která zněla na Titaniku v noci velké tragédie. Tehdy se vynořil náhle ve tmě z hlubin hrot ledovce a tanečníci netušili, že se ocitli bezprostředně před katastrofou.
 
I dnes je tento hrot viditelný a je mnoho těch, kteří poukazují na nemožnost ztroskotání Petrovy lodičky. Ale mnoho lidí má naopak vážné starosti a silný dojem, že církev je loď, která se stále více nebezpečně naklání, jak říká kardinál Burke. Patříme k těmto lidem, a proto z tohoto důvodu nezdravíme nový rok 2015 tancem a ohňostroji, nýbrž pevným rozhodnutím následovat výzvu kardinála Burkeho a ode dneška až do příští biskupské synody se zasazovat o to, aby pravda o manželství byla zřejmá.
 
 Roberto de Mattei
katholisches.info