Menu


Autentičtí svědkové

Není pravda, že neexistují žádní svědkové jedinečné, vskutku světodějné události Ježíšova zmrtvýchvstání, jak často slyšíme nebo čteme. Kdybychom se mohli dovolávat jako svědků jen Ježíšových přátel a stoupenců, mohl by někdo vznést námitku zaujatosti. Modernističtí vykladači skutečně tvrdí, že zmrtvýchvstání je jen zbožná fikce učedníků, zklamaných Ježíšovou smrtí. O potřebné svědky Ježíšova zmrtvýchvstání se však paradoxně postarali právě jeho první odpůrci, kteří chtěli po něm pečlivě zahladit všechny stopy. Opět se potvrdila skutečnost, že cokoliv člověk podnikne proti Bohu, obrátí se dokonale ve svůj pravý opak. Bůh nejčastěji jedná zcela jinak, než jak to očekáváme. To, co je pro nás nové a překvapující, je pro něho věčné a samozřejmé. Čeká nás mnoho z toho, co se má stát, ale co se nakonec stane způsobem, který si vůbec ani neumíme představit.

Židovští předáci postavili k Ježíšovu hrobu stráž, která měla zajistit, aby se tělo ukřižovaného z hrobu žádným způsobem neztratilo. Proto byli právě tito žoldáci na místě, když Pán v plné slávě a jasu opustil za nedělního jitra skalní hrob. Nejen že tomu nemohli zabránit, ale byli z toho tak zděšeni, že padli na zem jako mrtví. Když se vzpamatovali a viděli slabé ženy a prázdný hrob, dali se bezhlavě na útěk. Cítili však povinnost vysvětlit svým chlebodárcům, že proti tomu, co se u hrobu stalo, nemohli podniknout opravdu vůbec nic. Pro velekněze bylo jejich zcela věcné a realistické sdělení přímo zdrcující ranou. Muselo jim být zcela jasné, o co jde. Ukřižovaný nejen že žije, jak to předpověděl, ale stal se navíc nepolapitelný. Svolali naléhavou poradu, co si mají v nečekané situaci počít, a nakonec našli jen krátkozraké lidské východisko, které znamená osudovou historickou chybu a neštěstí pro celý národ. Pokusili se ututlat to, co se ututlat nedá. Svou při s Bohem tak protáhli na celá tisíciletí. Vynaložili na to „hodně peněz“. Vulgáta říká, že dali nepohodlným svědkům „copiosam pecuniam“, to znamená lidově řečeno doslova „hromadu peněz“. Pokus „zazdít“ Ježíšovo zmrtvýchvstání rozhodně přišel velekněze mnohem dráž než Jidášova zrada, a to nejen pokud jde o vynaloženou sumu. Peníze jako osvědčený mocenský nástroj v boji s pravdou budou pro Nepřítele pravdy po ruce asi až do konce světa, kdykoliv bude třeba najmout nějakého zrádce nebo falešné svědky. Čím více peněz vynaložili, aby sprovodili ze světa nepříjemné svědectví, tím více však dali najevo, za jak závažnou pokládají výpověď hrobové stráže a jak velice jim její obsah nevyhovuje.

Dostalo se jim nezaujatého, výmluvného a bezpečného svědectví od osob, od kterých to vůbec nečekali. A nebyli to první vojáci, kteří svědčili v Ježíšův prospěch. Již dříve se vyslaná chrámová stráž vrátila bez zajatce, protože jí bylo jasné, že Ježíš není jen člověk. Velekněží však doslova proklínali všechny, kteří se „nechali svést“, a označovali je za „nevzdělanou lůzu“. Když už neměli jiný argument, odvolávali se alespoň na Ježíšův opovržený „galilejský původ“. Jako vzdělanci, za které se pokládali, si však měli dát tu práci, aby si zjistili jeho skutečný „původ“ i výmluvnou shodu všech Písem, jejichž znalci jistě byli. Jejich rozhodnutí definitivně skoncovat s Ježíšem je v tomto okamžiku ještě závažnější než předchozí rozsudek smrti. Tehdy se snad ještě mohli mylně domnívat, že se opravdu rouhá Nejvyššímu. Nyní však měli k dispozici nesporný důkaz o jeho božství a tento důkaz také stavěl do zcela nového a přesvědčujícího světla všechna Ježíšova slova a skutky, pokud si je dosud špatně vykládali. O velikonočním ránu dostali jedinečnou příležitost revidovat svůj justiční omyl a splnit tak historický úkol, který jim jako vůdcům vyvoleného národa příslušel. Odmítli ji. Jejich příklad nám ukazuje, že ani přesvědčující svědectví nemá samo o sobě dosti síly, aby změnilo smýšlení zatvrzelého. Jsou prototypem všech vůdců, kteří se zpronevěří svému poslání, protože neslouží těm, jimž stojí v čele, ale více hledí na okamžité osobní výhody než na trvalé blaho všech. „Byla jim milejší lidská sláva než sláva Boží.“ Mnohokrát s Ježíšem rozmlouvali. Sotva mohl někdo vést kvalifikovanější dialog, než jaký vedl Ježíš Kristus se Židy. Sotva někdo může najít pádnější argumentaci, než jakou slyšeli z jeho úst. Přesto se nedali přesvědčit. Dialog tedy může nejen přesvědčovat, ale také usvědčovat. Buďto partnerovi pomůže, nebo mu ještě přitíží. Máme-li zájem, aby náš dialog byl přesvědčující, musí ho doprovázet alespoň naděje, že se setká s oním nezbytným porozuměním a nenarazí na apriorní zatvrzelé odmítání.

Není třeba mnoho fantazie k tomu, abychom si představili, že obraz světa se mohl až do dnešního dne vyvíjet zcela jinak, kdyby židovští předáci přijali Ježíše Krista a jeho poselství. Někdo může namítnout, že uvažovat o tom, „co by bylo, kdyby bylo“, je zbytečná fantazie, ale není tomu tak. Jestliže Bůh dokonale respektuje lidské svobodné rozhodnutí a pak i v jeho rámci dokáže uskutečňovat svou vůli, neznamená to, že se můžeme tím zbavit odpovědnosti za své rozhodování. „Syn člověka sice odchází, jak je psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí.“ Nebylo by pro nás velkou radostí, kdybychom mohli odepsat z dějin tragický osud vyvoleného národa, který Pán předem výmluvně popsal v tolika podobenstvích a který nepoznamenal nejen tento národ? Je to vážná výstraha pro všechny ty, kteří si zakládají na tom, že jsou vyvolenou avantgardou pokroku, ale přitom nenaslouchají Původci všeho světa a všeho opravdového pokroku.

-lš-