Menu


Svatý papež Pius V.


Dokument uchovaný v tajných archívech Vatikánu podává zprávu o názoru jednoho kardinála z konkláve, které se konalo od 20. prosince 1565 do 7. ledna 1566: „Tato volba /byla/ nejkanoničtější a nejlegitimnější, která se za posledních mnoho let konala ... osvobozená od vnějších tlaků víc, než kterákoliv v paměti člověka,“ píše Pastor  ve své monumentální Historii papežů. Bylo to něco neobvyklého? Podle kronik, které sesbíral, byla jiná konkláve poznamenána velkým množstvím slibů přízně, hrozeb, politického veta katolických monarchů, vydírání. Toto konkláve však uzřelo volbu papeže Michela Ghisleriho. „Když se ho kardinál Pisani zeptal, zda volební výsledek přijímá, Ghisleri na moment zůstal zticha, zatímco kardinál trval na odpovědi. Nakonec odpověděl jednoduchými slovy: „ Jsem /k tomu/ ochotný“ (Pastor). Později přiznal, že důvod pro zaváhání byl, že pokud by odmítl, mohlo by to znamenat volbu „někoho jiného, k větší újmě tohoto Svatého stolce.“
 
Ale proč – ptá se Pastor – „byla volba překvapením pro všechny?“ Protože Ghisleri neměl za sebou žádný katolický národ – když se císař Maxmilián doslechl, že byl zvolen mnich „měl z toho legraci“. Protože neuzavřel s nikým dohody, neučinil žádné sliby, nedělal kampaň, neměl žádný dvůr nebo bohatství. Navíc žil dobrým křesťanským životem. Pastor je lapidární: „Nikoliv skrze rodinu, náklonnost princů nebo intriky, ale jen skrze svůj zápal ve službě Církvi se tento přísný člen náboženského řádu pozvedl, aby se stal převorem, inkvizitorem, biskupem, kardinálem a nakonec papežem“. Docela překvapivý případ. Michele Ghisleri se narodil 17. ledna 1504 do velmi chudé rodiny na venkově v Alessandrii poblíž Turína v severní Itálii, kde strávil své dětství jako pasáček ovcí. Ve věku 14 let vstoupil do dominikánského kláštera ve Vogheře. Stal se knězem a pak doktorem teologie. Poté, co Pavel III. ustavil Římskou inkvizici v roce 1542, byl povolán do služby Svatého oficia mezi lety 1555 – 1558. V těch třech letech samotných ho Pavel VI. učinil biskupem, kardinálem a hlavním inkvizitorem; všechno jmenování, o která neusiloval. O tomto dominikánovi – kterého nazývali „mnich velkábota“, protože dále žil jako mnich – řekl papež: „Budeme mu muset nechat nasadit železné střevíce, abychom mu zabránili v návratu do kláštera“. Ale jak se tento muž, tak věrný nauce, choval jako „Velký inkvizitor“? „Již při soudních procesech Pavla IV. proti heretickým knihám kardinál Ghisleri ... opakovaně odrazoval podřízené orgány od příliš drsného a unáhleného postupu.“ Měl lásku k pravdě, ale také křesťanskou lásku, tvrdost spolu s prozíravostí a soucitem.
 
Ghisleri je vynikajícím historickým příkladem a je stále svatým patronem Kongregace pro nauku víry. Inkvizice byla ve skutečnosti vedena takovýmito muži, muži velké vzdělanosti, dokonce světci spíše více než méně osvícenými. Dnes historici za „temnou legendou o inkvizici“ objevují překvapivou pravdu: byla to asi první skutečná soudní instituce, která poskytovala dostatečnou záruku práv obžalovaných.
 
Ale rychlé rozšíření protestantismu a dalších nakažlivých herezí vytvořilo v Římě napětí a paniku. Kdokoliv mohl upadnout do podezření. Ghisleri se musel zabývat některými nepříjemnými případy, jako například případem kardinála Morona, který byl obviněn z hereze bez kousku seriózního důkazu a později osvobozen nebo případem Bartolomea Carranza, arcibiskupa Toleda, který by ve Španělsku dokonce uvězněn. Ghisleri, moudrý a věrný strážce katolické nauky, se dokonce sám dostal do podezření ze strany papeže Pavla IV. „jehož mysl /byla/ stále temnější a násilnější“ (Pastor). Počátkem srpna 1559 poskytnul ubytování Carranzovu poslu a z tohoto jediného důvodu strávil Pavel IV. během zasedání konzistoře půl hodiny chrlením nadávek na něj. K rozpakům přítomných ho papež zhanobil, prohlásil ho za nehodného sboru kardinálů a pohrozil, že ho uvězní na Andělském hradě. Ghisleri v tichosti poslouchal pokořující atak. Už při dřívější příležitosti ho papež nazval „luteránem“ a „knězem zbaveným kněžského stavu“, zvláštní tvrdá zkouška pro člověka, který se měl stát svatým patronem Svatého oficia. Věci se však měly ještě zhoršit s novým papežem Gianangelem de´Medicim zvoleným jako Pius IV. v lednu 1560. Nejenže byl Ghisleri kvůli vzájemným rozporům vyhozen z postu Velkého inkvizitora, ale byl také připraven o své bydliště ve Vatikánu. Jen proto, že onemocněl nemocí, která ho trápila po zbytek jeho života, zůstal v Římě. Jaké byly ty rozpory? „Více než jedenkrát“, říká nám Pastor, „kardinál statečně tvrdým způsobem vzdoroval Piovi IV., zvláště při příležitosti, kdy na začátku roku 1563 měli být do kolegia kardinálů jmenování dva malí princové.“
 
Proto byli lidé překvapeni volbou po smrti Pia IV. Záznam Mikuláše Kusánského říká: „Na konkláve nebyl žádný kardinál, který byl víc opovrhovaný a znevážený od Pia IV. než Ghislieri“. Přesto byl přesně tím, kdo měl být zvolen. A ještě bylo další překvapení. Osobou nejvíce odpovědnou za volbu byl milánský kardinál sv. Karel Boromejský, synovec zesnulého papeže a – co je důležitější – přirozený kandidát na Petrův stolec, pro svou proslulost duchovního, svou svatost a věhlas.
 
Na konkláve byl tlak ze strany Španělů, Florenťanů a Francouzů; kardinálové Crispi, Ricci, Franese a Morone měli šanci jako kandidáti. „Španělský velvyslanec – který vetoval volbu Karla Boromejského – a prohnaní Florenťané neměli vysoké mínění o zkušenostech Karla Boromejského v chytrých úskocích a jeho zpovědník Bascape vyjadřoval stejný názor.“ (Pastor) Nicméně milánský kardinál volil Ghislieriho a nový papež pak přijal jméno Pius V. jako známku své úcty pro svatého biskupa, kterého by býval měl rád v Římě na své straně.
 
Nový papež vypadal asi takhle: bylo mu 62 let, byl plešatý a měl dlouhý bílý vous. „Působil dojmem starého muže“, říká Pastor. Byl průměrného vzrůstu, měl malé oči, ale pronikavý pohled, orlí nos, čistou a zdravou pleť, ostře řezané rysy. Celkový dojem asketika, který, jak napsal velvyslanec, byl celý kost a kůže.“


El Greco: Papež Pius V.

Kvůli svému vzhledu a nemocem, které ho postihovaly, mnoho lidí věřilo, že nepřežije zimu, zvláště pod tíhou papežství. Pius V. cítil svůj úřad jako „překážku své věčné spáse“, těžký kříž, pod nímž, jak se obával, by mohl padnout. Byl hluboce ustaraný ohledně „účtu, který jednoho dne bude muset skládat Všemohoucímu Bohu“ a následkem toho „často přemýšlel o rezignaci“. Bylo to však přesně jeho vědomí, že se bude muset zodpovídat pouze Bohu a ne žádné pozemské moci a „jeho pevná víra v pomoc Všemohoucího“, které učinily z tohoto mnicha velkého papeže.

Ti, kteří věřili, že starý muž, který vždy pod ornátem nosil hrubý mnišský hábit žebravých mnichů, půjde brzo z cesty, se měli tvrdě probudit, stejně jako členové jeho rodiny. U papežů bylo zvykem štědře rozdávat tituly a bohatství svým příbuzným. Pius V. na místo toho poslal pryč s prázdnýma rukama každého příbuzného, který se objevil v Římě. Ani neučinil žádnou vzájemnou dohodu s kurií. Podle příkladu kardinála Boromejského se zbavil velkého množství papežských dvořanů (asi 150, s armádou sluhů a koní), následovaných úředníky a doktory. Ročních ušetřených 5000 scudi šlo na kláštery a náboženské instituce.

To byl Řím sv. Filipa Neriho, pro nějž měl papež velký respekt. Římská chudina, z níž Filip shromažďoval následovníky vytvářející nové formy křesťanského života, se nehodila k přepychovému způsobu života kurie. V Římě bylo v té době, než je v roce 1566 Pius V. vykázal, tolik prostitutek, že každý prohlašoval, že město zůstane prázdné. Výnos dokonce způsobil krach ekonomiky města a stal se státní záležitostí. Velvyslanci Španělska, Portugalska a Florencie prezentovali „psaný protest“. Pius V. jej zahodil do koše. Mnoho dalších důležitějších věcí než tohle se samozřejmě událo během pontifikátu, který skončil 1. května 1572 ničím menším, než vítězstvím u Lepanta, které zachránilo Evropu před Turky. Jméno Pia V. je však obvykle nejvíce spojováno s vydáním Římského katechismu (1566) a Římského misálu (1570), kterými zhmotnil Tridentský koncil. Pius V. si byl vědom svého nedostatku politické zkušenosti a neměl v tomto směru žádné ambice. Jak to píše Pastor: „měl na srdci jen jednu věc – duše“.

Jeho osobní vnímavost a jeho úkol jakožto Petrova nástupce byly vyjádřeny v jeho obraně deposita fidei předávaného neporušeně apoštolskou tradicí a jemu svěřenou; obrana, ke které se zavázal při plném uvědomění si svého úřadu, jistě ne pro své intelektuální sklony. Jak o tom svědčí jedno svědectví: „Papež doktory nebral příliš na zřetel.“ A když byla v jistém dokumentu z roku 1566 učiněna zmínka, že s ním teologové souhlasí, Pius V. poznamenal, že „mnoho teologů a kanonistů jsou pochlebovači papežů“. Naproti tomu měl potěšení ve vzpomínce na pokoru sv. Tomáše a byl to on, kterého prohlásil za Učitele Církve. Katolicismus měl tudíž pomoci farním kněžím v podávání solidního poučení křesťanského lidu v katolické víře a vyzbrojit je proti útokům protestantismu.

Co se týče misálu, byl si Pius V. vědom, že apoštolská víra, které Církev vždy a všude věřila (lex orandi, lex credendi) je vyjádřena v liturgii, a že Luterova zamýšlená demolice pravé víry spoléhá na jeho odpor vůči eucharistické oběti a liturgii, „která jde zpětně až k apoštolu Petrovi“.

Monsignor Klaus Gamber – původně z Papežské liturgické akademie v Římě – vyvrací myšlenku nového Ordo Missae v případě Pia V. „Tridentský koncil rozhodnul o vydání vzorového a jednotného misálu pro všechny. Co udělal Pius V.? Vzal misál kurie používaný v Římě a na mnoha jiných místech a jako vzorový jej rozšířil na celou Církev, ale zachoval rity, které byly více než 200 let staré. Nic nového tedy nebylo reformou Pia V. zavedeno. Misál byl jednotně upraven a při té příležitosti se zbavil jistých inovací, které se tam vloudily během století.“

V podstatě tedy „neexistuje žádná tridentská mše v přesném smyslu, protože nový Ordo Missae nebyl nikdy vyhlášen v návaznosti na Tridentský koncil“. Byla to záležitost rozšíření „toho mešního ritu, který všichni papežové vždy sloužili a vyhlašovali, že se datuje k apoštolské tradici“ na univerzální Církev. Sv. Pius V. tudíž nic „nevynalezl“.

Odsouzení nebezpečného učení Michele Baia ohledně přirozenosti a milosti bylo také dílem sv. Pia V. v jeho bule Ex omnibus afflictionibus. Další jeho přímá intervence ve prospěch věrouky přišla, jak nám Pastor říká, 1. října 1568, kdy obnovil zavržení nového italského protestantismu Leila a Fausta Sociniho, kteří „popřeli Svatou Trojici a božství Ježíše Krista, Jeho zázračné početí a vykupitelskou hodnotu Jeho smrti a panenství Jeho matky, čímž zbavili křesťanství takřka úplně jeho nadpřirozené povahy“.

Modlitba Církve:

Bože, jenž jsi vyvolil svatého papeže Pia, aby potřel nepřátele tvé církve a obnovil bohoslužby, dej, abychom s jeho přispěním byli chráněni a tak lnuli  tvé službě, abychom přemohli nástrahy všech nepřátel a radovali se z trvalého míru.

 

Viz také


Hrobka sv. Pia V. v Bazilice Santa Maria Maggiore v Římě

  • © 2009-2011 Vendée