Menu


Svatý Martin z Tours

Svatý Martin patří k nejslavnějším světcům IV. století. Byl biskupem v Tours a zakladatelem mnišství ve Francii. Pochází z Panonie, dnešního Maďarska ze vznešené pohanské rodiny. Jako dítě odešel s rodinou do Pavie, kde se seznámil s křesťanstvím. Bez vědomí rodičů se stal katechumenem a navštěvoval společenství křesťanů. Již jako dvanáctiletý se chtěl uchýlit do samoty, ale jako syn tribuna musel nastoupit vojenskou službu pod císaři Konstancem a Juliánem.

Vynikal pokorou a štědrostí. Měl k dispozici otroka, ale choval se k němu jako k bratru. Jednou v zimě za velkého mrazu při cestě do Amiensu se setkal v polonahým žebrákem. Rozdělil mečem svůj plášť a polovinu dal chudákovi. V noci spatřil Ježíše v podobě obdarovaného chudáka. Ukázal mu plášť a řekl: „Martin ještě jako katechumen mě obdaroval tímto pláštěm.“ Ihned zatoužil sloužit jen Ježíši Kristu a požádal, aby byl zproštěn vojenské služby.

Odešel do Poitiers a biskup sv. Hilarius ho vzdělal v náboženských znalostech a udělil mu křest a brzy nato i kněžské svěcení. Několikrát navštívil své rodiče , aby je získal pro křesťanství. Pak se vrátil ke svému učiteli a stal se chloubou Francie i církve.

Zatoužil po poustevnickém životě a odebral se do horské samoty. Tam založil slavné a dosud existující opatství Marmotier, kde byl několik let opatem osmdesáti mnichů. Proslavil se svými ctnostmi a zázraky a byl povolán jednomyslným souhlasem věřících na uprázdněný biskupský stolec v Tours. Platilo o něm pořekadlo: Vojákem z přinucení, biskupem v z povinnosti, mnichem vlastní volbou. Nezměnil však svůj způsob života, nýbrž vědom si těžkých úkolů, které na sebe přijal, usiloval je co nejpečlivěji naplňovat. Byl horlivým bojovníkem, neúnavným misionářem a velkolepým biskupem. Pečoval o chudé a pronásledované. Pohraný vznešenými, vysmívaný od domýšlivců a neoblíbený u části kléru, na který byl velmi náročný. Vedl diecézi 27 let za hojných rozporů a pronásledování.

Obtěžován stížnostmi a falešnými žalobami kněze jménem Brizio říkal: »Když Ježíš snášel Jidáše, proč bych neměl strpět Brizia?« Když mu docházely síly a trápila ho nemoc, modlil se: »Jsem -li pro tvůj lid ještě potřebný, neodmítám utrpení. Jinak nechť přijde smrt«.

V roce 397 uslyšel, že v Candes propuklo schizma. Jako osmdesátiletý svolal klérus a sjednal obnovu pořádku. Ale při návratu ho přepadla smrtelná horečka. Chtěl být položen na holé zemi a posypán popelem, aby zemřel tak, jak celý život žil: jako kajícník.

Jeho tvář zůstala ve smrti zářící, jakoby ozářena světlem slávy a mnozí slyšeli u jeho rakve zpěv andělů. Obyvatelé z Poitiers a Tours se začali přít o jeho mrtvolu. V noci, když všichni spali, Tourští naložili mrtvolu na člun a odvezli do Tours s velkou radostí a poctami.

Tam pak byl pohřben a byla mu zde zbudována katedrála, kde se ustavičně děly zázraky. Hugenoti se zmocnili jeho ostatků, spálili je a popel roztrousili.

Byl dlouhou dobu jediným patrone Francie. O vysvětluje velké rozšíření jeho kultu.

Svatý Ambrož, milánský biskup sloužil mši svatou a před epištolou usnul. Nikdo neměl odvahu ho vzbudit a tak spal dvě nebo tři hodiny. Pak ho jáhni probudili a řekli, že čas běží a lidé už nemají čas. Amrož řekl: » Můj bratr Martin zemřel a já jsem se účastnil jeho pohřbu. Zabránili jsme mi v posledních modlitbách«.

Pramen: Le Grandi Religioni