Menu


Svatý Alois z Gonzagy

Bůh mi ukazuje pravé štěstí

Svatý Alois z Gonzagy (1568 – 1591)

Na podzim 1585 kolovala v Castiglione a okolí zvláštní zpráva: Alois, prvorozený vznešený potomek nejvyššího městského pána Ferrante Gonzagy, tak hodný a vhodný pro budoucnost dynastie, se zřekl nástupního práva ve prospěch svého mladšího bratra Rudolfa. Nejsou to jen řeči? Bohužel ne, i když mnoho poddaných si přálo, aby to nebyla pravda. Opravdu, jednoho chmurného dne se konal v Mantově obřad, při kterém se Alois slavnostně zřekl prvorozenství. Bolest lidu byla velká, protože si ho všichni velice vážili. Říkali: „Nebyli jsme hodni mít takového pána... Je to světec a Bůh nám ho vzal.“ Velkou bolest, spojenou se zklamáním, to způsobilo jeho otci. Vkládal všechnu svou naději do budoucnosti tohoto chlapce, který chtěl nyní odejít, aby šel za zcela jinými ideály, chce opustit všechno, moc i luxus, pocty a bohatství, ambice a slávu. Otec to nedokázal ještě pochopit a tím méně přijmout. Pochopitelná však byla radost jeho bratra Rudolfa, privilegované osoby, který těžil z tohoto rozhodnutí. Toto rozhodnutí mu otevřelo cestu k splnění touhy, o jaké vždy snil, stát se markýzem a pánem v Castiglione delle Stivere. A to všechno jen díky tomuto svému „zvláštnímu“ bratru Aloisovi, který mu jednou o sobě řekl, že je to on, kdo se cítí šťastnější. A co více, dějiny nám řeknou za několik málo let, že skončí v řadách světců, které papež Pavel V. pozvedne k úctě oltáře, zatímco Rudolf brzy naplní své dny a stane se obětí vraždy.

Po pravdě řečeno, ozvaly se také hlasy, které kritizovaly toto rozhodnutí. Ale Alois odpověděl: „Já hledám svou spásu, hledejte ji také vy. Není možné sloužit dvěma pánům. (…) Pro vladaře města je obtížné dosáhnout spásy!“ A mnozí pochopili jeho poselství.

Aloisovi bylo 17 let, když přijal toto rozhodnutí. A tak se 4. listopadu 1585 odebral do Říma, kde vstoupil do mladého Tovaryšstva Ježíšova. Nesl s sebou otcův list generálnímu představenému této společnosti: „Posílám Vám ho, abyste mu byl otcem užitečnějším, než jsem já... Stanete se představeným nejdražšího pokladu, jaký jsem kdy na světě měl, a hlavní naděje, jakou jsem měl v tomto svém domě.“

To nám dává nahlédnout, jaké úctě se mladý Alois u všech těšil a jaká měli v jeho osobě očekávání vzhledem k jeho darům a skvělé budoucnosti, kterou mu všichni slibovali.

Za těch málo let života, která prožil, provázela tohoto jezuitu opravdu velká úcta a obdiv. Po jeho smrti generální představený jezuitů vydal svědectví: „Nikdy jsem si nemyslel, že by mohl zemřít na tuto nemoc, protože jsem si byl jist, že Pán ho povolal do Tovaryšstva Ježíšova, aby byl jednou jeho hlavou k velkému dobru všech.“ Je to jistě nemalé uznání. Viděl ho již, jak jednou zaujme místo generála společnosti a nástupce velikého Ignáce z Loyoly.

Na šlechtických dvorech, aby „otevřel oči“

Alois se narodil 7. března 1568 jako syn Ferrante Gonzagy, markýze z Castiglione delle Stiviere blízko Mantovy, člověka velmi panovačného a tvrdého, vášnivého hráče, ale také zcela oddaného své rodině a věřícího, a Marty Santena, piemontské kněžny, velice hodné a zbožné ženy, která měla na svého syna velký vliv. Alois měl výtečnou inteligenci, otevřený pevný charakter, ohnivý a tvrdý. Jednou o sobě řekl: „Jsem kus železa, které potřebuje být zušlechtěno.“ Jeho osud byl již jasně určen. Měl se stát markýzem jako jeho otec. A tak byl od počátku uváděn do vznešeného světa, kde často vládl kult marnivosti, banality a marnosti. Ještě jako chlapec se seznámil s florentským dvorem, kde si hrával s princeznou Eleonorou, budoucí markýzou v Mantově, a s Marií Medici, budoucí francouzskou královnou. Poznal také dvůr v Mantově a v Madridu dvůr krále Filipa II.

Když mu bylo 10  let, obětoval se sám od sebe v kostele Panny Marie Nanebevzaté ve Florencii Bohu a zasvětil se Panně Marii tak, jak ona se zasvětila Bohu. Chápal plně dosah svého jednání? Zřejmě ano, jak je vidět z jeho dalšího života. Důsledně se řídil tímto svým činem. Stále více v něm rostla touha po modlitbě a rozjímání, ale také nesnášenlivost vůči tomuto světu, tak bohatému a plnému potěšení, frivolnímu, ale také duchovně prázdnému. Alois byl rozhodnut následovat Krista a z lásky k němu přijmout i život v chudobě. Z Florencie odešel do Mantovy a zde onemocněl. Lékaři mu nařídili přísnou dietu, chleba a vodu. Alois využil této situace, aby se dobrovolně učil sebezáporu a dělal pokání z lásky k ukřižovanému Kristu. Měl zde pak velkou útěchu prvního svatého přijímání, které mu podal svatý Karel Boromejský při své pastorační návštěvě.

Dvorský svět mu připadal příliš těsný, tušil, že v sobě zahrnuje lidská i duchovní omezení a také velká nebezpečí, a tak v něm stále více dozrávalo rozhodnutí vzdát se svého prvorozenství. Nejdříve o tom hovořil s matkou, pak musel snášet posměšky příbuzných a nakonec nevyhnutelný, pochopitelný a přísný odpor otce. Ten si na Aloisovi velice zakládal. Chtěl ho učinit svým velkým dědicem a nástupcem. Byla zde jeho slibná inteligence, kultura a diplomatické schopnosti, které zcela scházely jeho mladšímu bratru. Vyhlídka, že se syn zřekne prvorozenství, velice otce hněvala. Když se vrátili v roce 1584 z Madridu, nařídil otec svým synům okružní cestu po různých italských dvorech. Skutečným záměrem bylo „rozptýlit“ trochu Aloise, ukázat mu také jiný život honosných šlechtických dvorů v Itálii v naději, že to nahlodá synův úmysl a probudí v něm zájem o některou princeznu s modrou krví. Poslali tedy Aloise do Mantovy, Parmy, Ferrary, Pavie a do Turína, který byl od roku 1563 hlavním městem Savojska.

Ale po návratu zůstal Alois před veškerým příbuzenstvem neoblomný ve svém rozhodnutí: zříká se nároku být markýzem a chce se stát jezuitou. Nakonec rodina se smutným povzdechem dospěla k závěru, že povolání u tohoto chlapce, tak inteligentního a uvážlivého, klidného a přitom rozhodného, musí pocházet jedině od Boha a nejde o nějaký vrtoch dospívajícího mládence. A tak nakonec s Aloisem souhlasili.

Motiv: Jako ostatní a bez privilegií

Alois vstoupil k jezuitům v Římě v roce 1587 po dvouletém noviciátu. V tu dobu se otcové jezuité shodli v tom, že se jim dostal do rukou pravý duchovní skvost. Nejen že nepotřeboval poučení v oblasti askeze, ale problémem pro ně bylo spíše to, jak mírnit jeho horlivost v kajícnosti. Vznikaly dokonce humorné situace. Alois byl tak zvyklý na odříkání a asketickou sebekázeň, že jeho duchovní vůdcové mu ukládali spíše zákazy dělat pokání. Když Alois jednou trpěl migrénou, duchovní vůdce mu radil, aby nemyslel příliš intenzivně na Boha a snažil se být spíše poslušný. A tak měl z poslušnosti k Bohu nemyslet na Boha. Alois se svěřil jednomu starému spolubratrovi: „Opravdu nevím, co mám dělat. Otec představený mi zakazuje se modlit, abych nenamáhal svou hlavu, ale já musím vynakládat větší námahu na to, abych nemyslel na Boha, než když na něho myslím, protože moje usebranost na Boha se mi stala už zcela přirozeným zvykem a právě v ní nacházím klid a odpočinek a nikoliv námahu.“ Bůh byl pro něho tak přítomný, že svou modlitbu končil slovy: „A nyní se, Pane, ode mne vzdal.“ Nevím, kolik svatých se odvážilo vyslovit taková slova s výjimkou sv. Petra, ale ten vyslovil tuto prosbu ze zcela jiných důvodů.

Alois již začal studium teologie, když Řím přepadla velká lidská tragedie: nejdříve sucho, pak hlad a nakonec epidemie tyfu. Jezuité poskytovali ošetřovatelskou službu, které se účastnil také Alois. Byl stále u lůžek nejubožejších, především těch nejodpornějších a umírajících. Navštěvoval také šlechtické paláce a prosil o almužnu pro tyto ubožáky. Ačkoliv měl v žilách šlechtickou krev, dělal to podle hesla „Jako všichni ostatní“ a zapomínal na jakákoliv privilegia. Cítil, že této síly a odvahy se mu dostává přímo od Boha a od Ježíše Krista, kterému sloužil v osobách trpících nemocných. Když našel jednoho umírajícího ubožáka, neváhal naložit si ho na ramena a odnést ho do špitálu. Pravděpodobně se právě při této příležitosti sám nakazil tyfem. Jeho konec pak přišel velice rychle, nikoliv však neočekávaně. Na setkání s Bohem byl dokonale připraven a smrt mu nenaháněla vůbec strach. Říkal: „Odcházím šťasten.“ Vlastní matce ve svém posledním dopise doporučoval, aby ho neoplakávala jako mrtvého syna, nýbrž aby na něho myslela jako na živého a šťastného před Bohem. V den narození pro nebe 21. června 1591 ho doprovázel svatý Robert Belarmin, jeden z jezuitských velikánů. Alois Gonzaga nebyl mučedníkem víry, nýbrž mučedníkem lásky, který položil svůj život pro bližní.

Z těchto několika rysů můžeme poznat, že tento mladý jezuita splňuje bohatě kanonické předpoklady křesťanské svatosti. Ale ne vždy tomu tak bylo. V antiklerikálním ovzduší XVIII. a také XIX. století jeho svatost nejen že nebyla uznávána, ale dokonce odsuzována. Svou roli v tom sehrála věta Giobertiho (1801–1852), který o svatém Aloisovi napsal: „Je to svatost neužitečná a dokonce škodlivá k následování.“ Když však pomineme to, co se nám může zdát přehnané, což však souvisí s jeho dobou a jeho charakterem, máme před sebou svatost vysoké hodnoty, kterou je možno zařadit mezi vzory a ideály, potřebné pro dnešní mladé lidi, kterým všemohoucí média představují idoly pomyslné, vyumělkované a duchovně prázdné.

                                                                                                  Mario Scudu

Z Maria Ausiliatrice 5/2006 přeložil -lš-

 

                                                 Sv. Alois píše matce

Svolávám na Vás, má jasná paní, dar Ducha Svatého a jeho útěchu bez konce. Když mi přinesli Váš dopis, nacházel jsem se ještě živý v této krajině mrtvých. Ale dodejme si ducha, obraťme své aspirace k nebi, kde budeme chválit věčného Boha v zemi živých...

Doufal jsem v této chvíli, že už budu mít tuto cestu za sebou. Láska, jak píše svatý Pavel, spočívá v tom, že „se radujeme s radujícími a pláčeme s plačícími“. Proto, se, drahá máti, máte se velice radovat, neboť také Vaší zásluhou mi Bůh ukazuje pravé štěstí a osvobozuje mě od bázně, že ho ztratím. Svěřím Vám také, jasná paní, že když rozjímám o Boží dobrotě, moři bez dna a bez břehů, moje mysl je uchvácená. Nedokážu pochopit, jak se Bůh může dívat na moji tak maličkou a krátkou námahu a odměňuje mě věčným odpočinkem a z nebe mě zve k onomu štěstí, které jsem až dosud hledal tak liknavě. Nabízí mi za několik slz, které jsem prolil pro něho, ten poklad, jaký je korunou za velkou námahu a nářek.

Jasná paní, mějte se na pozoru, abyste nezraňovala nekonečnou Boží dobrotu tím, že byste pro mne plakala jako pro mrtvého, zatímco já budu žít před Boží tváří a s jeho přispěním budu moci pomáhat Vám ve Vašim potřebám daleko více než zde v tomto životě.

Naše odloučení nebude dlouhé. Opět se uvidíme v nebi spojeni původcem naší spásy, budeme se radovat nesmrtelnou radostí, chválit ho z celé duše a vděčně mu bez konce zpívat o milostech, které budeme prožívat a které nepominou. On nám nejdříve odejme to, co nám daroval, ale to jen proto, aby to uložil na bezpečnější a neporušitelné místo a aby nás ověnčil těmi dobry, po kterých toužíme.

Tyto věci jsem řekl jen proto, abych uposlechl svou horoucí touhu, abyste Vy, jasná paní, a celá Vaše rodina, pokládala můj odchod za dobrodiní, které Vás může potěšit. Provázejte mne nadále tvým mateřským požehnáním, zatímco já budu na moři směrem k přístavu všech svých nadějí. Rozhodl jsem se, že Vám napíšu, protože mi nezbylo nic, čím bych Vám mohl projevit jasnějším způsobem lásku a úctu, kterou jsem Vám dlužen jako Váš syn.

(Zposledního dopisu sv. Aloise matce)

Modlitba sv. Aloise