Menu


Stigmatizovaná trpitelka

 

 


Utrpení ve stínu kříže

Marie Julie se narodila 12. února 1850 v devět hodin večer v malé osadě Coyault v obci Blain. Dům rodiny byl na samotě blízko moře. Jako novorozeně spadla na zem. Matka ji přivazovala na stůl, protože jí nemohla věnovat stále pozornost. Rodiče přistupovali každý měsíc ke svátostem. V rodině se všechny modlitby konaly společně. Čtyři roky po Marii se narodila sestra Anděla, její pozdější důvěrnice. V rodině se šesti dětmi pomáhala nejstarší Marie přetížené matce a nemohla navštěvovat školu.

Náboženská výchova byla pečlivá. V 7 letech přistoupila Marie k první svaté zpovědi. Snažila se naučit aspoň něco. Během přípravy na první svaté přijímání chodila Marie půl roku do školy, aby lépe porozuměla katechismu. Psala velmi špatně, ale uměla číst. Postupem času si vytvořila svou malou knihovnu s několika knihami: Farník, Následování Krista, Následování svaté Panny, Ježíš, nejkrásnější z lidí od Bourdena, Život svaté Anny a Božské Srdce od Ramiera. Všechny tyto knihy četla po celý život. Ale nikdy neviděla noviny. Její zpovědník jí opatřil životopis blahoslavené Taigy, protože věděl, že jeho penitentku velmi přitahuje mystika.

První svaté přijímání Marie Julie

Marie Julie byla velmi zbožná a od útlého věku tíhla ke kajícnosti. I její matka byla znepokojena jejím předčasným sklonem ke kajícnosti. Jednou šla se svými družkami sbírat škeble a celá skupina vstoupila do kostela a chtěla si zde hrát. Farář uslyšel hluk a zeptal se jich, co tu dělají. Dívky požádaly, aby mohly v kostele zůstat. Farář jim to dovolil pod podmínkou, že budou dělat pokání. Všechny to odmítly s výjimkou Marie. Malá pastýřka vodila na pastvu tři krávy po úzkých stezkách směrem k hoře Hernion. Přišla na malou mýtinu nad Fraudais. Co dělat na uzavřené louce ve společnosti pokojných zvířat? Postavila malý oltář a ozdobila ho polními květy. Zhotovila dřevěný kříž bez Krista, ale jeho obraz vyřezala do dřeva. Svůj malý ráj doplnila soškou Panny Marie.

Samota a modlitba jí pomáhaly prohlubovat úctu k Ježíši, k Marii a ke svatému Kříži. Někdy vystoupila na pahorek a odtud objevovala něco z okolí.

„Co děláš nahoře, malá Marie?“ „Dívám se na zvony kostela, kde bydlí Ježíš!“ Svaté přijímání byla událost nesmírné důležitosti. Marie to ví a ví také proč: první svaté přijímání je zdrojem velkého štěstí pro celý život, ale bylo by pro celý život neštěstím, kdyby bylo provedeno špatně. „Pokání, je třeba se připravit pokáním.“ A její kající skutky začínají brzy, a nyní se ještě rozmnožují. Marie si zhotoví kožený pás s hroty, které tlačí do kůže. To jí nestačilo. Zhotovila si kříž s hroty, které rovněž pronikaly do těla. Na tajném místě korunovala ostnatým drátem své čelo. Do bot si vkládala předměty, které ji tlačily až do krve. Přinesla si domů vyhozené dveře, očistila je a zhotovila si kříž jako své lůžko. Vstává jako první a kříž ukrývá do slamníku.

Ve věku deseti a půl roku se připravuje na první svaté přijímání. Kněz, který vedl přípravné soustředění, líčil dětem muka Pánova umučení. Všechny děti plakaly, jen Marie ne, byla z toho zděšena. Mnohem později zjevila svou děkovnou modlitbu po svatém přijímání. Je to program na celý život: Můj milovaný Ježíši, dnes ses zasnoubil s mou duší. Slibuji Ti, že Ti zasvětím své mládí a všechna svoje léta až do smrti. Chci jen jednoho SNOUBENCE.

Její matka řekla v roce 1873: „Moje dcera byla vždy velmi zbožná, a to především po prvním svatém přijímání. Opakovala všechna kázání, která slyšela. Velice milovala mne i otce. Neměla chyb. Nikdy nešla tančit.“

Marie Julie rostla především ve zbožnosti a v duchu pokání. V roce 1865 požádala nového faráře v Blain, dona Pitre Davida o duchovní vedení. Měl 39 let, byl vysoký, tmavovlasý a statný. Měl oheň v očích, žár ve slovech a v srdci... a přitom neohroženost, opravdu bretaňskou. Marie Julie sní o tom, stát se řeholnicí. P. David ji odrazuje, protože má křehké zdraví. Nemá nějakou vážnou chorobu, ale dostává horečky. I s teplotami chce vždy na mši svatou. Z horeček bývala pobledlá. V 16 letech ji poslali na službu do jedné rodiny v sousední obci Mitlais. Její slabá tělesná konstrukce jí nedovolila zůstat tam déle než půl roku.

Na své pány výchovně zapůsobila svou prostotou a zbožností, a to do té míry, že po dvanácti letech stále vzpomínali na svou služku a obrátili se na ni tehdy již jako na „novou“ stigmatizovanou s prosbou o uzdravení umírající dcerušky. Marie jim tu milost vyprosila.

Marie se tedy vrátila domů do Fraudais a zůstala zde až do věku 22 let. V té době otec Jahenny získal do vlastnictví půdu, k tomu dva dělníky a mohl si dovolit další krávu. Život se rozvíjel dále ve vší prostotě. Marie pracovala u krejčové, slečny Péhé v Blain. Když doprovázela svou mistrovou ke klientům, slýchala někdy řeči, které jí působily utrpení, ale nestěžovala si. Vydělávala 35 centesimů na den.

Její výdělek umožnil, aby ji matka poslala k lékaři, který léčil bratrovo vážně nemocné koleno. Lékař ve svém domě se ji pokoušel políbit, ale ona se ubránila a utekla domů. … Nikdy nepřestávala děkovat Pánu, že ji uchránil od „tygřích tesáků“.

6. ledna 1873 během slavné mše svaté pocítila velkou slabost. Cítila se tak špatně, že se musela ihned vrátit domů. Během měsíce se stav zhoršil. Lékař nedokázal určit diagnózu: je to rakovina žaludku nebo střev? 12. února, v den jejích 23. narozenin, se stav ještě zhoršil. P. David ji vyzpovídal. 15. února ho narychlo zavolali. Našel ji v bezvědomí a mohl jí udělit jen poslední pomazání. Po několika dnech se stav poněkud zlepšil, P. David toho využil a přinesl jí svaté přijímání jako viatikum. Ale lékař neztrácel naději, že ji uzdraví. Sousedé ji však s pláčem obklopili a myslili jen na smrt. „Taková hodná dívka.“ „Jaká škoda!“ Plány Boží prozřetelnosti jsou tajemné! Byly opravdu neproniknutelné. Lidé z Fraudais nemohli tušit, co s ní Bůh koná.

Sedm dní po posledním pomazání je Marie stále jako omámená a cítí, že umírá. Řekne to své rodině, která je smutná a pláče. Náhle kolem 11. hodiny otevře široce oči a posadí se na lůžku. To se už dlouho nestalo. Marie prohlásí: „Jak je dlouhý život na tomto světě!“ Má zrak upřený na jedno místo. Pak padne na lůžko a leží jako mrtvá tři hodiny. Co viděla v těch deseti minutách? Zatímco všichni mysleli, že je mrtvá, dívala se na mlčící Pannu Marii.



Cítím v duši veliké štěstí“

Ve tři hodiny odpoledne spatří znovu Matku Spasitele, která k ní promluví. Neposkvrněná je oděna do bílého šatu, na hlavě má korunu a ruku klade na bílý kříž.

„Měla jsem strach,“ řekla Marie Julie. „Během zjevení jsem slyšela tato slova: »Nepochybuj, moje drahá dcero. Jsem Neposkvrněná Panna. Ty trpíš.« Pak se ke mně sklonila, pravou ruku měla na srdci a levá se opírala o kříž. Pak položila svou pravou ruku na mé srdce. Slíbila mi, že se uzdravím 2. května ve tři hodiny odpoledne.“ Svatá Panna jí oznamuje, že bude trpět každý den mezi druhou a třetí hodinou odpoledne s výjimkou soboty, kdy bude trpět v devět hodin ráno. A připojila: „Já se vrátím.“

14. března se svěřila své sestře Anděle: „Myslím, že zítra se něco stane.“ Neřekla však, čeho se její předtucha týká. 15. března 1873 měla druhé zjevení. Matka Spasitele jí řekla: „Jsem Neposkvrněná Panna, má drahá dcero, a ty jsi mnoho trpěla: Chceš přijmout pět ran mého božského Syna?“ Mluvila sladce, dobrotivě a s úsměvem. Marie Julie se zeptala: „Co je to těchto pět ran?“ – „Jsou to znamení po hřebech, které pronikly jeho ruce a nohy, a rána, kterou mu způsobilo kopí.“ S úlekem odpověděla: „Ano, z celého srdce, moje Matko, jestliže to Ježíš chce a shledává mě hodnou!“

Panna slíbí, že se vrátí v den pěti ran, a dodá: „Budeš ochotna trpět po zbytek svého života za obrácení hříšníků?“ – „Ano, něžná Matko, jestliže si to tvůj božský Syn přeje, podřizuji se jeho svaté vůli.“ – „Moje drahá, to bude tvoje poslání!“ Panna pozvedla oči a řekla: „Můj nejdražší Synu, Marie Julie se nabízí jako oběť. Přijímá ji.“ Pak jí představí bílý kříž a řekne: „To je kříž, na kterém budeš obětována!“ Dívka se zeptala, proč nepřišel Ježíš. „Protože ani já nemohu nést svého Syna ukřižovaného. Tento kříž bude přítomen v tvém domě, když už nebudeš existovat.“ To se stalo jednou v neděli. Další den zavolala Julie svého zpovědníka a vyprávěla mu, co se stalo. … Ale otec David tomu nebyl schopen uvěřit... Ve středu to řekla sestře, pak matce a sestřenicím. Náhle se rozšířila zpráva jako blesk z čistého nebe: „SVATÁ PANNA SE ZJEVILA VE FRAUDAIS!“

Všichni z Blain spěchali k ní. Zpovědník je předešel, poslal všechny pryč a Marii Julii pokáral.

Ale 20. března 1873 Marie upozornila rodinu, že předchozího dne přijala stigmata; sešli se různí kněží. V pátek otec zajde do Blain, jde do sakristie a hovoří s P. Audrainem, že jeho dcera velice trpí, má zraněné ruce. Farář se směje a řekne: „Přijdu se podívat, co se stalo.“ V 8 hodin je dívka vysílená bolestí. Ptá se souseda, pana Cussonneau: „Je tu krev?“ Zřejmě není schopna zvednout ruku, aby se na ni podívala. Neví, jak vypadají stigmata. Jedna žena odkryje její nohy, ale zde nebylo nic. V 9 hodin dostala Marie křeče a ztratila vědomí. Kolem domu se sešlo na 200 lidí. Čtvrt hodiny po křečích z levé ruky vytryskla krev. Marie nabyla vědomí a trochu krve se objevilo na pravé ruce. Totéž se stalo s nohami a bokem. Křeč se opakovala pětkrát během zjevení ran. V 11 hodin krvácení ustalo.

Soused šel informovat faráře v Blain. Zastihl zde faráře ze St. Emilien a P. Averty, kaplana z Bourvon. Když přišli do Fraudais, viděli sraženou krev na rukou. Marie Julie vysvětluje, že příští pátek 28. března se rány opět vrátí. V jednu hodinu odpoledne začala svou první křížovou cestu. Utrpení Marie Julie se časem měnilo. V druhé polovině života je bude mít beze svědků. Třikrát upadne. … Pády jsou tak silné, že si rozbije lebku. V některých dnech při extázi napočítali 1500 kroků. Během osmi minut ukřižování ...se zdálo, že nedýchá... potvrdilo to zrcadlo přiložené k ústům... Jednoho dne krev, která vyšla z boku, prosákla šat a zanechala skvrnu na podlaze. Některé citlivé osoby to nedokázaly snést. V posledních letech se jí ptali, jak dělá křížovou cestu. „Sedím na židli, když upadnu do extáze, a jsem opět na ní, když přijdu k sobě. Co dělá moje tělo v té době, nevím.“

Případ ve Fraudais není podvod

Doktor Antonín Imbert Gour-breyre byl profesorem na lékařské fakultě v Clermont-Ferrand. Byl přítelem Ozamana a Lacordaira. Pozoroval Lui-su Lateau, slavnou belgickou stigmatizovanou. Ten případ ho velmi zajímal. Mohl ho sledovat ve světle lékařské vědy. Zkoumal celou řadu případů pravých i předstíraných. Po 26 letech publikoval své výsledky ve dvou svazcích. Počátkem roku 1873 poslal své knihy všem francouzským biskupům. Biskup z Nantes Mons. Fournier mu poslal církevní schválení. Právě v této diecézi se v době, kdy kniha vyšla, objevila nová stigmatizovaná. Informoval ho o tom jeden kněz z Nantes. Tak mezi nimi začala výměna dopisů a v roce 1873 se dr. Imbert rozhodl, že bude případ studovat na místě. Navštívil Mons. Fourniera a ten si vyžádal přísné vyšetření celého případu. Po první návštěvě ve Fraudais se tam dr. Imbert vrátil ještě čtrnáctkrát. 24. září 1873 napsal: „Přišel jsem na statek s panem Gregoirem, obchodníkem v Blain, člověkem čestným a zbožným, přítelem rodiny Jahenny. Byl jsem dobře přijat. V krátkém čas jsem se seznámil s celou rodinou.

Marie Julie seděla u lůžka, byla malé postavy 1,5 m, jevila se mi jako dívenka. Hádal bych jí 16 nebo 17 let. Bylo jí 28. Její tvář byla oválná, milá, oči sladké a velmi výrazné, zorničky hnědozelené, čelo široké, kaštanové vlasy svázané do drdolu a měla bílý čepec. Měla černé šaty a vlněnou blůzu barvy lila. Marie Julie odpovídala na všechny otázky přesně, bez váhání a bez afektu. Položil jsem jí velmi mnoho otázek. Vyjadřuje se v dobré francouzštině, obohacené o výrazy z místního nářečí. V její řeči není nic vyumělkovaného, všechno je přirozené. Je upřímná, skromná a prostá.“

Doktor prozkoumal stigmata, při přitlačení bolí, nejsou zanícená. To vylučuje domněnku, že by si je mohla způsobit sama. Na rukou nejsou znamení, jsou zde jen malé otoky a to naznačuje, že budou proraženy, jak oznámila Panna. Rány na nohou nutí ženu, aby chodila po bocích chodidel.

„Nabízeli vám peníze?“ – „Ano, nejsme bohatí, ale nepřijali jsme je.“ Doktor Imbert zde zůstal řadu dní a viděl různé extáze. Panna jí řekla, že je s prací doktora spokojena. Je to Boží dílo. „Během jedné extáze si moucha sedla na její zorničku a setrvala zde drahný čas. To znamená, že Marie Julie má zázračnou necitlivost.“ Dr. Imbert vyšetřil jejího bratra Karla, který byl 2. května uzdraven, a závěr jeho návštěvy byl následující: „Máte pravou stigmatizovanou, případ ve Fraudais není podvod!“ P. David dostal pokyn, aby posílal biskupovi zprávy nejméně jednou týdně.


 

                       Pokračování  >