Starost o spásu světa
Kardinál Leo Scheffczyk o fatimské modlitbě
Kdo by chtěl plně pochopit smysl fatimského poselství, musel by vlastně pročíst a promyslet všechna mariánská zjevení ve Fatimě od 13. května do 13. října 1917 a s nimi spojené přísliby. Existuje však jedna krátká cesta ke stejnému cíli, která je významná především pro ty, kteří ještě nejsou důvěrně seznámeni s Fatimou. Tato cesta spočívá v modlitbě růžencového dodatku, který Panna Maria doporučila dětem těmito slovy:
„Když se modlíte růženec, řekněte po každém desátku: »Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně. Přiveď do nebe všechny duše, především ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.«“
Tato modlitba vyjadřuje obzvláštním způsobem osobní soukromou starost o spásu křesťanů a všech lidí celého světa, která vychází z nejvlastnějšího smyslu celého fatimského poselství.
1. „Pane Ježíši“
Oslovení „Pane Ježíši“ je pro pochopení této modlitby a pro jedinečnost fatimského poselství a mariánské úcty vůbec velmi významné.
Uprostřed mariánské modlitby se objevuje prosba k Pánu Ježíši. Na ní můžeme ještě více než na celé skladbě růžence poznat, že celá tato modlitba směřuje ke Kristu a že se tedy nejedná o izolovaně chápaný vztah k Panně Marii. Mariánská úcta vždy směřuje k úctě ke Kristu a nachází v Kristu svůj cíl, ke kterému Maria vede lidstvo jako mateřská Prostřednice.
Aniž by to fatimské děti mohly vědět, má tato modlitba spojitost s onou prapůvodní formou, jak ji používali egyptští a řečtí mnichové zvláště v době odpočinku. Snažili se vyslovením samotného jména Ježíš o to, aby se postavili do Pánovy přítomnosti, a tak zřejmým způsobem zakusili blízkost a niternost Ježíšovy přítomnosti.
2. „Odpusť nám naše hříchy“
Za touto všeobecnou prosbou o odpuštění hříchů se skrývá při přesnějším pohledu zvláštní rys mariánských poselství z Fatimy. Pochopíme to, když se ptáme, o jaké hříchy se zde jedná, nebo kteří jsou to lidé, jejichž hříchy jsou tu míněny.
Jistě se nejedná pouze o hříchy těch věřících, kteří tuto modlitbu právě vyslovují; o nich lze přepokládat, že jsou ve stavu milosti, a proto také myslí na své minulé hříchy a ještě jednou jich litují, což je důležitý nábožný úkon pokání, který poukazuje na trvalou nutnost vnitřního obrácení člověka.
Ale pouze tento význam by neodpovídal fatimskému poselství, které poukazuje na hříchy všech lidí a vyzývá k pokání za tyto hříchy.
Zde se v modlitbě projevuje jádro fatimského poselství o odpuštění hříchů lidstva smírným aktem Ježíše na kříži, o jehož uplatnění na celý svět musíme prosit. Tato modlitba a fatimské poselství lidem připomínají vykoupení od hříchu skrze kříž a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, které musí člověk vědomě přijmout. Mnoho lidí si dnes neuvědomuje, že k opuštění hříchů došlo cestou smíru a smírné oběti Ježíše na kříži.
3. „Uchraň nás pekelného ohně“
To je prosté uvědomění možnosti, že někteří lidé budou zavrženi, jak to odpovídá zjevení obsaženému v Písmu. Písmo svaté hovoří opakovaně o soudu a konečném rozdílu mezi zachráněnými a nezachráněnými, zvláště v řeči Pána Ježíše o posledním soudu (srov. Mt 25,31–46; Mk 13,1–33; Lk 21,1–36).
Tato pravda vstoupila jako neoddělitelná součást do učení a hlásání Církve, jak v současnosti prohlásila Kongregace pro nauku víry: „Církev věří… v blaženost spravedlivých… Stejně tak věří, že věčný trest postihne hříšníky tím, že budou zbaveni patření na Boha a že účinek tohoto trestu zachvátí celou bytost hříšníka.“
Opakovaně slyšená slova o „mnohých, kteří spěchají do pekla,“ stejně jako vidění pekla, kterého se dostalo dětem, jsou jedinečným posílením víry v konečné zavržení jako každé poselství o soudu, které může některé lidi pobuřovat.
Musíme dnes bohužel konstatovat, že pravda o zavržení tvorů, o pekle, se přestala brát vážně. To má za následek, že se vytrácí i starost o spásu.
Člověk by nebyl bytostí postavenou před svobodné rozhodnutí mezí spásou a zatracením, kdyby nemohl počítat s možností ztráty své spásy. To všechno připomíná poselství Fatimy v jedinečné naléhavosti a stručnosti.
Musí člověk před tímto nevyhnutelným tajemstvím rezignovat a upadnout do nerozumné úzkosti?
4. „Přiveď do nebe všechny duše“
Naděje se proto obrací k tomu, že Ježíš může všechny žijící lidi uchránit pekla a přivést je k věčnému životu. Tato prosba proto rovněž plně souhlasí s fatimským poselstvím, které je poselstvím radosti a naděje pro lidstvo. Fatima oznamuje podobně jako celé evangelium radost a vítězný charakter Božího činu pro svět skrze Ježíše Krista a za Mariiny součinnosti. Třetí zjevení výslovně prorokuje: „Když budete dělat, co vám říkám, budou mnozí zachráněni a bude mír…Nakonec mé neposkvrněné Srdce zvítězí.“ Toto poselství slibuje stejně tak věčnou spásu jako pozemské štěstí, nadpřirozenou blaženost i přirozený mír.
Kristus se tehdy stal Beránkem, který snímá hříchy světa (Jan 1,29). Jak říká svatý Pavel, Bůh s ním jednal jako s největším hříšníkem (2 Kor 5,21), on vzal na sebe kletbu hříchů (Gal 3,31). Tím v podstatě všem lidem získal spásu a otevřel nebe. Proto platí všeobecné dílo vykoupení: Bůh chce spásu všech lidí (1 Tim 2,5). Ale to vše přirozeně za toho předpokladu, že se lidé také obrátí, že ve víře a v lásce souhlasí s dílem vykoupení, že oni sami je také chtějí, neboť je jisté, že Bůh neporušuje lidskou svobodu a že připouští také lidské „Ne“ ke svému dílu vykoupení…
Pro fatimskou modlitbu je proto charakteristické, že nenechává stranou tu skupinu lidí a respektuje starou duchovní zásadu, že nelze zoufat nad spásou žádného žijícího člověka. Na to poukazuje dovětek čtvrté prosby, kde se obzvláště pro ně vyprošuje naléhavě nebe.
5. „… zvláště ty, kteří tvého milosrdenství nejvíce potřebují“
Těmito slovy dochází k největšímu možnému rozšíření milostiplné Boží pomoci na obzvláště potřebné, na lidi, kteří se nejvíce vzdálili a odvrátili od konečného cíle. Ty doporučuje modlitba obzvláště shovívavému a trvalému Božímu milosrdenství. Na zahrnutí této skupiny lidí do modlitby růžence se v tomto dodatku zvláště zřetelně ukazuje, že ve fatimském poselství se starostlivost o spásu vztahuje na všechny lidi, i na ty, kteří jsou od spásy nejvíce vzdáleni a odvráceni.
Zde ožívá myšlenka pro ducha Fatimy obzvláště příznačná, že spása mnoha lidí závisí také na modlitbách a obětech věřících, těch, kteří obdrželi dar modlitby.
Tuto myšlenku jednou vyjádřil papež Pisu XII. těmito slovy:
„Je to obzvláště vzrušující tajemství, že totiž spása mnoha lidí je závislá na modlitbách a dobrovolných kajících úkonech údů tajemného Kristova těla … a od spolupůsobení, které pastýři a věřící nabídli našemu božskému Vykupiteli“ (Mystici Corporis 788).
Fatima obzvláštním způsobem počítá s touto pravdou, že k modlitbě se váže účinnost pro druhé, a to zvláště k té modlitbě, která s Mariinou pomocí se obrací k Hlavě těla, kterou je Kristus.
My sice víme, že Ježíš Kristus nenechá zcela nevyslyšenu žádnou modlitbu za spásu druhých. Ale způsob, jak vyslyší tuto modlitbu, si vyhrazuje sám pro sebe.
To nemá zužovat význam lidského smíru a oběti a Bůh je přijímá pro uskutečnění svého plánu stejně tak, jako Mariino „Fiat“. Zvláště se nemusíme obávat, že by mohli existovat lidé, za které se nikdo nemodlí a neobětuje. Celá „mariánská“ Církev se ustavičně modlí a obětuje za obzvláště opuštěné údy lidstva. Kdo však bere fatimské poselství vážně, zařazuje se obzvláštním způsobem do řad společenství, které se modlí a obětuje, které nikoho nepřehlíží a na nikoho nezapomíná.
Kardinál Leo Scheffczyk
Z Fatima – Weltapostolat 6/2002
přeložil -lš-
