Srdcervoucí katecheze na předměstí
Na Bílou neděli navštívil Bergoglio římskou čtvrť San Paolo alla Croce a Corviale; Na programu v této čtvrti na periférii Říma bylo setkání s dětmi.
Děti kladly Bergogliovi otázky a Bergoglio toho využíval, aby hlásal své „antievangelium“ ústy dětí.
K mikrofomu byl zavolán jeden chlapec.
Rozplakal se a odmítl mluvit. plakal údajně nad smrtí svého otce. Načež se Bergoglio s ním dohodl v několikaminutovém rozhovoru bez mikrofonu.
Potom promluvil k přítomným:
Všichni: Ne!
Bergoglio: Emanueli, to je odpověď. Bůh byl jistě hrdý na tvého otce, neboť pro otce je istě mnohem snazší dát své děti pokřtít, když je věřící, než když jím není. A Bohu se to jistě velmi líbilo. Mluv se svým otcem, modli se za svého otce. Děkuji, Emanueli, ze tvou odvahu.
List Foglio napsal:
»Neporozuměli všichni Františkovi špatně? On přece vůbec neřekl, že otec je v nebi, i když je ateista. Nebo snad ano? František se však obrátil na předměstskou farnost zvláštní kouzelnou formulí komunikace, ze které všichni rozumí, co chce říct, i když to vůbec neřekne.«
Le cronache di Papa slyšely od Františka, co naopak většina médií neslyšela:
Uznání ateismu.
Bergoglio je jezuita. Proto se vyjadřuje tak, že ho není snadné chytit za slovo. Zatímco obviňuje vlastní věřící , že jsou „přísní“ a mají na všechno jednu odpověď, nebylo to v neděli poprvné, co měl ihned k dispozici líbivou odpověď. S ním by bylo skoro nemožné vést jasný rozhovor o církevní nauce.
O čem určitě nepadlo ani slovo, jsou poslední věci člověka se vším, co k nim patří. Kdyby tímto způsbem komunikoval s věřící obcí nějaký amatér katecheta, ale zde vystupuje nejvyšší církevní autorita a vystupuje tak mistrovky, že každý může vlastně slyšet právě to, co si přeje slyšet.
Bohužel o takové autoselektivitě se vyjádřil svatý Pavel zcela jasně a velmi kriticky již na samém počátku křesťanství: Přijde totiž doba, kdy lidé nesnesou zdravou nauku, nýbrž shromáždí si učitele podle vlastních choutek, kteří jim šimrají v uších a odbvracejí jejich sluch od pravdy k bajkám. To je přesně to, co tak mistrovsky praktikuje Bergoglio nejen na římském předměstí, ale už pět let, s naprostou suverenitou a nikým neohrožován. To, co musí být každému věřícímu přímo nápadné, je jeho vysloveně plánovitá proticírkevní úspěšnost, kterou navíc provází a tím potvrzuje současná hierarchie buďto v netečností nebo poddaností.
Bergoglio nehlásá nauku, která by vedla k jednotě víry, Bergoglio inspiruje a rozsévá ďábelské lži, přesněji řečeno k ďábelsky prolhanou mentalitu, která učí lidi rafinovanému sebezbožštění, tak důmyslně zabalenému, aby v sobě ukrylokaždou stopu vzpoury proti Bohu, stejně jako jeho popření, výsledný stav naopak vypadá tak , jakoby nastalo období, kdy Bůh zcela změnil svůj vztah k lidem, rezignoval na svou vlastní svrchovanost, spravedlnost, kterou nyní bude nahrazovat v člověku něco jako velkoryse udělená soukromá vlastní samospráva, ve které si může upravovat dřívější 'Boží příkázání' podle svých vlastních potřeb a zálib. A zednářské média si nemohou vynachválit, jak dobrý je nyní ten „bůh“, kterého tak dovedně hraje a transformuje svrchovaný vatikánský principál.
Že se nejedná o nějaký výmysl, ale skutečně tichou cestou nastolenou praxi, dokládá výše popsaná »vzorová katechetická inscenace« v provedení nejvyššího magisteria na scéně farnosti sv. Pavla na římském předměstí.
