Menu


Srdce Ježíšovo, pomoz nám!

V malé farnosti Civitella Benazzone se konala zádušní mše při pohřbu režiséra Luca Ronconiho. Před svatým přijímáním oznámil farář: „Kdo není pokřtěný a kdo není křesťan, nemůže k přijímání přistoupit“. Tato slova přítomné zmrazila, vyvolala rozpaky a reptání, až k zvolání: „Je to snad proto, že my divadelníci jsme svého času mohli být pochováni jen do neposvěcené půdy?“

Je to obraz současné situace a panujících představ o přijímání, na které se lidé dívají jako na gesto přátelství, jaké se sluší prokázat každému. Ještě před dvaceti, třiceti roky bylo něco takového zcela nepředstavitelného i na sekularizovaném Západě.

Jeden kněz si napsal do svého zápisníku:

NEJSVĚTĚJŠÍ SRDCE JEŽÍŠOVO, POMOZ NÁM!

Až dosud probíhá debata o přijímání pro sezdané rozvedené mezi dvěma póly: naukou a pastorací.

Ale naše katolická víra se neskládá jen z těchto dvou prvků. Kde jsme nechali zbožnost, mystiku, asketiku?

Nauku studují teologové, kterých bude snad tisíc. Pastoraci určují papež, biskupové, pastýři duší, kterých nebude ani milión.

Asketiku, mystiku, zbožnost praktikují prostí křesťané, kterých bude víc než miliarda.

Pobožností je mnoho a mnoho z nich bylo schváleno učitelským úřadem církve: růženec, Nejsvětější Srdce Ježíšovo, Neposkvrněné Srdce Panny Maria, křížová cesta a mnoho dalších.

Přístup k takovému množství pobožností pomáhá velmi křesťanům, aby pociťovali to, co je nadpřirozené, a nacházeli útěchu pro svůj život, který je nevyhnutelně posetý jak zkouškami, tak radostmi i soužením.

Chtěl bych se zastavit u úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu.

Markéta Marie Alacoque žila ve Francii v letech 1647 – 1690, vstoupila do kláštera Navštívení v Paray-le-Monial a měla mnoho zjevení v průběhu 17 let počínaje 27. prosincem 1673.

Této sestře se zjevoval Ježíš a ukazoval jí vždy srdce, tak je vidíme na obrazech. Srdce s malým křížem obklopeným plamenem. Srdce ovinuté trním. To je jasný a výmluvný symbol. Srdce, které plane láskou a které strašně trpí pro trny, do něho vbodené.

Mezi dvanácti zaslíbeními vyslovenými v průběhu zjevení tvoří vrchol toto:

Všem, kteří po devět po sobě jdoucích měsíců přijmou svaté přijímání o prvním pátku, slibuji milost vytrvání v dobrém až do konce. Nezemřou v nemilosti, nýbrž přijmou svaté svátosti a moje Srdce bude pro ně bezpečným útočištěm v posledním okamžiku.“

Markéta Marie Alacoque si chtěla podržet tato zjevení pro sebe, ale zpovědník P. Claude de la Colombière, prohlášený později za svatého, jí poručil, aby napsala všechno, co přijala.

Claude de la Colombière byl členem řádu Tovaryšstva Ježíšova. A díky jemu a dalším spolubratřím se tato úcta velkolepě rozšířila. Ale bohužel, v současné době mnoho členů tohoto řádu jsou představiteli hnutí, které jde zcela opačným směrem

Tato úcta, podporována papeži po 350 let se stala součástí života velmi mnoha věřících. Božskému Srdci je zasvěceno velmi mnoho chrámů a farností, aby měly zajištěnu slíbenou ochranu.

Jedno ze zaslíbení říká: Moje požehnání spočine na domech, kde bude vystaven a uctíván obraz mého Srdce.

Z toho vyvozuji:

Kristovo Tělo. Z těchto Ježíšových zjevení víme, že Ježíš přikládá velkou důležitost daru, který nám poskytuje v Nejsvětější Svátosti Oltářní, tomuto Kristovu Tělu, a toto Tělo strašně trpí, protože mnoho lidí i mnoho katolíků mu nepřikládají tuto důležitost. Může být úcta k Božskému Srdci Ježíšovu v souladu s novými teoriemi o zpřístupnění svatého přijímání? Kdyby tyto teorie byly přijaty, neměli bychom pak zahodit do moře sv. Tomáše Mora a všechny mučedníky anglikánského schizmatu? Neměli bychom vyřadit také úctu k Božskému Srdci a 350 let křesťanské víry a praxe?

Milosrdenství. Také v úctě k Božskému Srdci se mnoho mluví o milosrdenství, ale ve zcela jiném smyslu, než v jakém se hovoří v debatě o zpřístupnění přijímání znovusezdaným rozvedeným . To je nástroj velké bolesti pro Ježíše, protože ti, kteří by ho měli milovat, ho naopak urážejí. Je to Ježíš, který žebrá o almužnu a trochu milosrdenství od lidí a spokojuje se s jedním svátkem a jedním důstojným svatým přijímáním, aby se mohl cítit být milován.

Mystika. Z tohoto mystického podhoubí se zrodila úcta k Božskému Srdci jako mnoho jiných pobožností. Ale já se nyní ptám, z jakého jiného břehu, z jaké jiné mystiky se rodí toto hnutí, které si říká „otevření“ vůči jednání, které není v souladu s křesťanskou asketikou, mystikou a morálkou? Tyto teorie pocházejí od z nějaké knihy nebo do nějakého teologa. Ale nevidím, že by se nám v minulosti dostalo nějakého mystického zjevení, které by obsahovalo podobné teorie. A troufám si říct, že taková nepřijdou ani v budoucnosti. Odkud se bere jistota a odvaha převrátit veškerou nauku, mystiku a asketiku tisíciletého křesťanství?

Otevřenost. Otevřenost vůči tomu, kdo se slabý a kdo je hříšný, v Církvi vždy byla a bude. Nevidím nutnost kompilovat dokument o novém pravidle, které nedělá nic jiného, než že plodí zmatek.

Katolicismus. Mám dojem, že mnoho je unavených tím, že jsou katolíci. A přitom katolicismus je jediná realita, ve které musíme být šťastní a hrdí. Máme sedm svátostí, zatímco protestanti mají jen jednu - křest. Mezi těmito svátostmi je zpověď jako nesmírný dar, který nám vrací pokoj. Tělo a Krev Kristova nás sjednocují s druhou božskou Osobou Nejsvětější Trojice. Máme celibátní kněžství, které je nejvhodnějším nástrojem pro zprostředkování milosti. Máme jako jediné na celém světě svátostné manželství, které je nejlepší oslavou té nejdůležitější věci, jaká je na světě, a tou je láska. Proč se máme ohlížet a závidět modlám a efemérním pompám, jaké nám představuje svět?

Sandro Magister, Settimo Cielo