Menu


Teologický míšenec papeže Františka

 

Mezi nejvíce používané výrazy papeže Františka patří „míšenec“. František připisuje tomuto termínu význam nejen etnický, ale také politický, kulturní a dokonce teologický.

Učinil tak 12. prosince, když tvrdil, že Maria »se pro nás chtěla stát „míšencem“. A to nejen s Juanem Diego, ale i s lidem. Smísila se, protože chtěla být Matkou všech a smísila se s lidstvem. Proč? Protože se „smísila“ s Bohem. A to je veliké tajemství: Maria Matka „smíšena“ s Bohem. Maria se „smísila“ s Bohem, pravým Bohem a pravým člověkem v jeho Synu« (Osservatore Romano, 13. prosince 2019).

Ať už si toho byl papež František vědom nebo ne, původ této „smíšenecké“ vize v tajemství vtělení je obsažen v herezi Eutycha (378-454), archimandrity kláštera v Konstantinopoli, podle něhož v hypostatické jednotě Kristovo lidství a božství se slilo, aby vytvořilo tertium id, hybrid směsi, která není vlastně ani Bůh ani člověk. Eutychismus je vulgární formou monoteismu, protože připouští, že v Božím Synu se vtělila jen jedna přirozenost, ona smíšená jednota božství a lidství. V důsledku obvinění Eusebiem (přesně tím, jenž před dvaceti lety obvinil Nestoria) Flavián, biskup v Konstantinopoli svolal v roce 448 synodu, která Eutycha odsoudila jako heretika a exkomunikovala.

[V další části textu popisuje autor článkutahanice, které následovaly a byly ukončeny zásahem papeže Lva Velikého] : V třetím zasedání koncilu v Chalkedonu přečetl Flavián list, který mu poslal papež Lev. Když skončil, všichni přítomní jednohlasně zvolali: »Toto je víra otců, toto je víra apoštolů, takto věří všichni pravověrní. Ať je vyloučen, kdo takto nevěří. Petr promluvil ústy Lva« (Mansi, Sacrorum conciliorum nova et amplissima Collectio, VI, 971, Act. II).

Chalkedonský koncil definoval formuli víry, která potvrdila v Božím Synu jednotu osoby a dvojí přirozenost: Je jeden a tentýž Boží Syn a Pán náš Ježíš Kristus; dokonalý ve svém božství a ve svém lidství, pravý Bůh a pravý člověk s duší a tělem, jedné podstaty s Otcem podle božství; jedné podstaty s námi podle lidství, podobný nám ve všem kromě hříchu; zrozený z Otce přede všemi věky podle božství, a v posledním čase z Marie Panny, Matky Boží podle lidství, pro nás a pro naši spásu.« (Denz-H, 301).

Protagonisté z Chalkedonu byli podobně jako Lev Veliký pozdviženi ke slávě oltářů, zatímco jméno Eutycha bylo započteno mezi arcibludaře.

V následujících stoletích se mezi různými variantami eutychismu objevuje také kenoze (= „sebe-vyprázdnění“), která se rozvinula v protestantském světě extravagantní interpretací úryvku z listu k Filipanům 2,7 - jako „zničení“ a „vyprázdnění“. Církev chápe tento úryvek ve smyslu morálním a vidí v něm dobrovolné pokoření Krista: ačkoliv je a zůstává opravdovým Bohem, ponížil se, až zcela skryl svou nekonečnou velebnost v pokoře našeho těla. Nauka kenoze naopak tvrdí, že jde o opravdovou ztrátu a naprosté zřeknutí se vlastností božského Slova. V encyklice Sempiternus Rex to Pius XII. rozhodně odmítá jako naprostý rozpor s definicí z Chalkedonu, která je tu tlumočena zcela svévolně a mylně a redukuje tajemství vtělení a vykoupení na pouhé rozptýlené stíny.

Současní eutychiáni popírají pravdu, podle které je Bůh Bytost skrze bytí, actus purus – čirý kon, nezměnitelný ve svých nekonečných dokonalostech, a popírají pravdu víry, podle které Ježíš, jakožto Člověk – Bůh se těšil po celou dobu svého pozemského života blaženému patření, což je základ jeho božství. Teologie „směšování“ papeže Bergoglia zjevně zaujímá právě tuto heretickou pozici, kterou mu připisuje také Eugenio Scalfari ve svém článku v Repubblica z 9. října, kde píše, že podle Františka »jakmile se vtělil, Ježíš přestal být Bohem a stal se až do své smrti na kříži pouhým člověkem«. Vedoucí tiskového oddělení Vatikánu sice tentýž den zasahoval, ale nedementoval mylná slova Scalfariho, nýbrž uvedl, že tato slova představují spíše volnou interpretaci slyšeného slova, a ponechal tak tmavý stín nad bergogliovskou christologií.

Někdo by mohl namítat, že připisujeme Františkovi hereze, které nikdy formálně nevyslovil. Ale jestliže je pravdou, že je možno aplikovat cenzuru pouze na sentence, které popírají zjevenou pravdu, je také pravdou, že heretik se může projevovat také dvojznačností slov, svými skutky, mlčením a opomíjením. A jak se mi zdá, na Františka je možno aplikovat slova vynikajícího patrologaotce Martina Jugieho, která věnoval Eutychovi:

Je velmi obtížné vědět, jaká byla osobní Eutychova nauka o tajemství Vtělení, protože to nevěděl ani on sám. Eutychos byl heretik, protože trval s umíněností na dvojznačných formulacích, navíc falešných ve svém kontextu: ale jelikož takové formulace se vydávaly za ortodoxní vysvětlení a jistá jeho tvrzení si libují v libovolné interpretaci, zůstáváme na vahách, pokud jde o jeho opravdové smýšlení (Enciclopedia Cattolica, vol. V (1950), col. 870, 866-870).

Teologie papeže Františka je „míšenec“, protože směšuje pravdu s bludy, vytváří zmatený amalgám, ve kterém nic není jasného, vymezeného a rozlišeného. Všechno se vyhýbá jakékoliv definici a zdá se, že protiřečení jsou duší jeho smýšlení a jeho mluvy. František by s Madonou chtěl „směšovat“ církev a chtěl by, aby vystoupila ze sebe a smísila se se světem, ponořila se do něho a byla jím pohlcena. Ale Církev je Svatá a Neposkvrněná jako je Svatá a Neposkvrněná Maria, Matka a vzor Mystického Těla. Maria není míšenec v tom smyslu, jaký jí přisuzuje František, protože v Ní není nic hybridního, obskurního ani zmateného. Maria není míšenec, protože je světlem bez stínů, krásou bez nedokonalostí, pravdou neporušenou, vždy celistvou a bez poskvrny.

Vyprošujme si pomoc od nejblahoslavenější Panny Marie, aby ani naše víra nebyla míšenec, nýbrž zůstala vždy čistá a nekontaminovaná, zářící před Bohem i před lidmi, jako zazářilo o Vánoční noci Vtělené Slovo, když se zjevilo světu.

Roberto de Mattei, Corrisponedenza Romana