Menu


Sedmnáctá neděle po Duchu Svatém

 

Do liturgie sedmnácté neděle po Duchu Svatém soustředila církev svatá svou starostlivost o Boží rodinu putující po cestách z vyhnanství k Otcovu domu. Největší posilou je jí přitom pohled na oslaveného Vykupitele na trůně jeho nebeské slávy. Tento jeho výrazný obraz dominoval ve starých bazilikách na klenbě presbytáře. Ohlas této skutečnosti slyšíme zřetelně v dnešním zpěvu offertoria: Ať se zaskví tvoje tvář nad tvou svatyní a pohleď milostivě na tento lid, nad kterým je vzýváno tvé jméno ( Dan 9,17,18,19). Zjeví se nám ve slávě jako svrchovaný Soudce, ale my v něho skládáme všechnu svou důvěru, proto ho vyznáváme: Spravedlivý jsi, Pane, a tvůj soud je správný. Nalož se svým služebníkem podle svého milosrdenství Blahoslavení jsou, kteří v bezúhonnosti kráčejí po cestě zákona Páně. ( Introit Ž 118, 137, 127).

Mateřskou starostlivost o svůj putující lid vkládá církev do své vroucí prosby vyjádřené v oraci: Dej, prosíme, Pane, aby se tvůj lid vyhýbal ďábelské nákaze a s čistou myslí následoval tebe, jediného Boha.

Aby tyto prosby nebyly marné, to záleží také na nás a našem úsilí zachovávat Pánova přikázání. K tomu směřují obě dnešní perikopy. Zvláště dojemná jsou slova apoštola Pavla, (Ef 4, 1 - 6) který i v okovech římského vězení myslí na svou obec a zapřísahá ji, aby žila v pokoji a v lásce. Připomíná nám přitom důrazně sedmeru jednotu, v níž nás Bůh a Otec všech spojuje. Jednota víry je pro zachování nezbytné lásky obzvláště potřebná, neboť ďáblova nákaza se projevuje od počátku především rozdělením ve víře.

Důležitost přikázání lásky zdůvodňuje Pán v evangeliu (Mt 22, 34 – 46) poukazem, že na tomto přikázání spočívá celý zákon i proroci, je tedy samou podstatou Božího zjevení. Je opravdu tragické, že se Pána na tuto věc ptají se škodolibostí právě ti, kteří Posla této vpravdě božské zvěsti nenávidí a odmítají. Přitom mohou číst ve svých knihách sami o sobě: Blahoslavený národ, jehož Bohem je Pán, který si Pán zvolil za dědice, jak zpívá církev v graduale (Ž 32, 12.6). Kolik je právě dnes těch, kteří následují zhoubný příklad národa, který jako vyvolený odmítl své dědictví, ačkoliv jeho podstatou je to nejdrahocennější, totiž dar Boha, který je Láska. Odmítnutá Láska však nabývá také podoby Hrozného, který podtíná pýchu knížat a je strašným pro krále této země (communio Ž 75, 23 – 13).

Využívejme tedy plně drahocenných léků, které nám poskytují Pánovy svátosti k vyhojení našich nepravostí, jak prosíme v závěrečné modlitbě.