Menu


Pane, dej mi duše...

V roce 1864 pozvali Dona Boska do Montemagna, aby kázal při třídenní pobožnosti před Nanebevzetím Panny Marie. Byl to velmi suchý rok a úroda byla zčásti zničena. V úvodním kázání vzpomněl Don Bosko na ničivé sucho. A jako ze zvláštního vnuknutí slíbil posluchačům déšť, jestliže se budou po všechny tři dny účastnit farní bohoslužby. »Dobře se vyzpovídejte, připravte se co nejvroucněji na svaté přijímání o slavnosti Nanebevzetí, a já vám slibuji, že déšť zavlaží vaše vyschlé pozemky.«

»Vy máte odvahu«, řekl Don Boskovi po kázání farář.

»Jakou odvahu?«

»Slíbil jste věřícím na pondělí déšť.«

»Já že jsem to slíbil?«

»A jak důrazně! Zeptejte se kostelníka. Lidé si to velmi dobře zapamatovali.«

Boskův slib se roznesl po okolí. Třikrát denně při každém kázání byl kostel nabitý. Zpovědnice jen praštěly..

»Myslíte opravdu, že v pondělí bude pršet?«

»Očistěte své duše a o více se nestarejte.«

Ráno o Nanebevzetí Panny Marie vyšlo slunce. Usmívalo se na kraj a pak hřálo a hřálo, ba spíše bodalo svými paprsky. Don Bosko si v duchu vyčítal, jestli svým slibem nepokoušel Pána Boha. Bylo poledne, nebe bylo jasné a čisté. Don Bosko se díval z okna. Nebe bylo jasné jako zrcadlo. Zvony zvonily na nešpory. Co jen řeknu těm chudákům, pomyslel si Don Bosko, jestli se Panna Maria nesmiluje a nebude pršet?«

Když si rovnal štolu, modlil Bosko v duši: »Přesvatá Panno, nejde o mou čest, ale o tvoji. Co řeknou o tvé moci lidé, kteří se tři dny těšili na déšť? Co si pomyslí tito křesťané, když se po tři dny tak příkladně chovali, aby si vyprosili déšť?«

V kostele doznívaly poslední verše z Magnificat a Don Bosko vystupoval na kazatelnu. V kostele byla hlava na hlavě. Don Boska se požehnal a začal Zdrávas Maria. Do modlitby vložil celou svou duši, plnou důvěru v pomoc Panny Marie a začal kázat.

Asi za deset minut se setmělo. Okny bylo vidět, že nebe se kaboní. Sotva pověděl dalších několik vět, zablesklo se a zahřmělo, až se kostel otřásal. Zahřmělo po druhé, po třetí, a již bubnoval na kostelní okna hojný déšť. Bylo po kázání, bylo po požehnání, kadidlo vonělo, kněží odešli od oltáře, ale lidé nemohli vyjít z kostela, protože lilo a lilo.

Panna Maria svého chráněnce neopustila. Don Boskovi šlo o její čest a slávu a Panna Maria bděla nad jeho ctí.

P. Alberti: Světec Don Bosko, 1936, str. 100