Scalfari: Papež Fantišek odboural peklo
Se souhlasem papeže zveřejnil Scalfari v minulosti vícero rozhovorů a úvah, ve kterých papež kladl do jeho úst výroky, které budily pozdvižení. Ačkoliv Scalfari sám prohlásil, že při těchto rozhovorech nepoužíval záznamník ani si nedělal žádné poznámky, nýbrž psal to, co si zapamatoval, nikdy se Svatý stolec od těchto výroků nedistancoval. Papež byl naopak k dispozici k dalším rozhovorům, osobně i telefonicky.
Seznam teologicky sporných nebo neúnosných výpovědí, které Scalfari připisuje papeži, stále roste. Od odbourání hříchu až k absolutnímu primátu svědomí, od prohlášení, že se nehodlá obrátit, po požadavek „univerzálního promísení všech“ až ke komunistům, kteří smýšlejí jako křesťané.
První rozhovory byly mezitím ve Vatikánu knižně publikovány, ty nejnovější zveřejnil v plném znění L´Osservatore Romano. Zveřejnění oficiálními médii Vatikánu vyvolává otázku, zda se jedná o součást Bergogliova papežského učitelského úřadu, nebo o papežovy soukromé názory, o nichž dosud nebylo rozhodnuto.
Nová kniha Vincence Paglii
9. října zveřejnil Scalfari posudek nové knihy preláta, který byl duchovním asistentem společenství Sant´Egidio a stal se jeho prvním biskupem. Nejnovějším jeho počinem byla proměna hlavního chrámu v Bologni na velkou jídelnu při papežově návštěvě tohoto města. Nedávno jmenoval Bergoglio novým boloňským arcibiskupem Mateo Zippiho rovněž ze společenství Sant´Egidio. Multifunční transformace chrámu měla Bergogliovi umožnit, aby poobědval s „chudými a migranty“. (Sant´Egidio to praktikuje již od 80. let.)
Scalfari napsal:
Papež František – a to opakuji – odboural místa věčného pobytu duší na onom světě. Teze, kterou papež zastává, je, že duše těch, kteří páchali zlo a nelitovali, přestanou existovat, zatímco ti, kteří se osvobodili od zlého, budou přijati do věčné blaženosti, kde patří na Boha.
To je téze jak Františkova, tak Pagliova. Zde připojuji poznámku: Poslední soud, který patří k tradici církve, ztrácí smysl. Duše, které volily zlo a praktikovaly je, zmizí, a poslední soud zůstává pouhou předlohou pro velkolepé obrazy z dějin umění.
Scalfariho záliba v Pagliovi
Scalfari ve svém článku Mons. Pagliovi jako autoru knihy nešetří chválou. Paglia to dotáhl, dost nepochopitelně, r. 2012 ještě za papeže Benedikta XVI. v konečné fázi jeho pontifikátu až na „ministra rodiny“, kde se také na první tiskové konferenci vyznamenal svými homofilními výroky, při čemž ortodoxními výroky pohrdal nebo o nich pomlčel. Za Františka se pak z mlčenlivého muže stal výmluvný řečník, hlásná trouba nové manželské morálky, která oslavuje Marco Panellu, nejradikálnějšího odpůrce církve, jehož po smrti Paglia takřka svatořečil.
V průběhu kuriální reformy přetvořil František „ministerstvo pro rodinu“ a jmenoval Pagliu velkým kancléřem Papežského institutu pro studium manželství a rodiny a předsedou Papežské akademie pro život. V obou papežských institucích, které založil papež Jan Pavel II. na obranu manželství a rodiny a práva na život nenarozených dětí, nezůstal kámen na kameni. Přesně v linii papeže Františka, který po měsících mlčení v září 2013 prohlásil, že „neudržitelné hodnoty“ pro něho nemají význam, vybudoval Paglia z Františkova pověření obě instituce radikálně ve smyslu „nového humanismu“. O tom píše Eugenio Scalfari ve své recenzi.
Odbourání „posledního soudu“, které Scalfari hlásá ve jménu papeže Františka a Mons. Paglii má také svou ironickou stránku. Paglia jako biskup v Terni dal ve své katedrále zobrazit Poslední soud ve středověkých dimenzích. Místní tisk poukazoval na zvláštnost tohoto zobrazení: Připomíná totiž příliš homoerotiku.
Jádro Pagliova (a Františkova) myšlení
Vraťme se k „naukám“, které hlásá Scalfari ve jménu papeže Františka. Ve své nejnovější recenzi knihy Vincenza Paglii píše:
Budu citovat jádro myšlení, které vyjadřuje autor na prvních stránkách knihy:Jestliže na jedné straně platí, že člověk 21. století se může cítit svobodnější, je dnes jistě také osamělejší, shrbený pod tíhou neviditelného, a přece velmi těžkého břemene. Tím je Já, naplněné jeho vlastní kompetencí. Cítí se být jedinečným. Všechno se musí točit kolem něho. Individuum se cítí být přinuceno snít, rozhodovat, chtít a objevovat. A rozhodne se, přičemž použije slova jednoho svého kolegy nejvyšší intelektuální úrovně, který už mezitím neexistuje: Carlo Maria Martini. Slova pronesl v roce 2003. Zde jsou: „Vy moderní humanisté, kteří jste proti transcendenci vyšších věcí, musíte uznat náš nový humanismus. Také my, více než všichni, podporujeme člověka. Chceme podpořit společný názor a společné úsilí mezi věřícími a nevěřícími, aby mohli společně vyjít vstříc požadavkům naší doby.“
Dovoluji si na tomto místě připomenout, co jsme k tomuto tématu řekli, papež a já, při našem setkání, kdy jsme se spřátelili. Hodnotili jsme jeho nasazení pro moderní církev, která se umí dohodnout s laicistickou modernou. (…) Zeptal jsem se ho na možnosti setkání s modernou. Jeho odpověď byla: „My věřící, a samozřejmě především my kněží a my biskupové, věříme na Absolutno, ale každý z nás svým způsobem, každý má svou vlastní hlavu a své vlastní myšlení. Naše absolutní pravda, kterou všichni sdílíme, se člověk od člověka liší. Nebráníme se diskuzím, když naše rozdílné myšlení srovnáváme“. To byla odpověď papeže Františka, která je samozřejmě velmi často citována v Pagliově knize.
(…)
Zakončím recenzi větou, kterou autor napsal, aby poukázal na jádro svého myšlení: „Ti, kteří věří v Boha (nábožní) a ti, kteří věří v člověka (humanisté), nacházejí v setkání s chudými drahocennou alianci. Řekl bych, že odtud bychom měli vycházet, abychom zacelili trhliny v naší společnosti. Účast na osvobozování chudých naznačuje linii povznášející změny. Pro křesťany je tento humanismus základní: „Kdo potkává chudého, potkává samotného Boha“.
Dodávám za sebe: Pro nevěřící je to setkání s laickými hodnotami svobody, rovnosti a bratrství. Děkuji, milý Vincenzo, za knihu, kterou jsi napsal!
Giuseppe Nardi, Katholisches
(Bohužel, titul knihy není uveden.)
