Menu


Hejna tvoří ptáci stejného druhu

 

Při úvahách o dvojici Bergoglio – Scalfari jsme zatím věnovali pozornost především Bergogliovi. Nyní bychom si chtěli všimnout jeho partnera Scalfariho

Abychom pochopili, kam chce dojít Bergoglio, musíme se vrátit k jeho východiskům, jeho křiklavému přátelství se Scalfarim, se kterým se chce setkat hned na začátku a kterému poskytuje vícekrát rozporuplné rozhovory.

Vždy jsem si kladl otázku, jak se mohl Argentinec seznámit s tím, jaký význam má Scalfari pro veřejné mínění v Itálii; jak mohl vědět, že jeho deník Reppubblica je, abych použil slova jeho dlouholetého spolupracovníka Gianpaola Pansy, jeho neviditelná moc, s jakou dokáže ovlivňovat strany, vlády, ekonomické konflikty, kulturní módy a chování mas.

Ptal jsem se, jak mohl papež zvolit zahájení svého pontifikátu a jeho zdůraznění tím, že vzdal tak velkou poctu jednomu z nejzarytějších nepřátel církve.

Kdo je Scalfari?

Především je to muž překypující zednářskou kulturou; za druhé, je to radikální ateista, který vždy bojoval za to, co katolík rozhodně odmítá: za rozvody, potraty, eutanazii...

Za třetí je to muž, který byl vytrvale zaměřen proti Janu Pavlu II. a Benediktu XVI.

Začněme od masonských počátků.

Kniha Giancarlo Perny »Scalfari – Život pro moc« (nakl. Leonardo 1990) nám poskytuje důležité informace: »Scalfari - otec byl zednář. Je to rodinná tradice. Prapředkem je don Antonio, který na přelomu osmnáctého a devatenáctého století založil lóži jednotné Kalábrie (…) Eugenio má rysy svých předků, opásaných zástěrkami, které jsou dnes vyvěšeny v jeho venkovské vile ve Velletri. Na každé z nich je scalfariovský masonský emblém: malý štít se dvěma poli, jedno se sekerou a druhé s mostem. (…) Po pádu fašismu (...) Petr (Evženův otec), byl jedním ze zakladatelů místní lóže.«

Tedy zednářské kořeny (veřejně požadované), a fašistická minulost (utajovaná jak jen možno) od několikaletého fašistického spolupracovníka ve fašistickém Římě až k novinám Univerzitního sdružení hlavního města. O několik let později nacházíme Scalfariho mezi zakladateli Partito radicale v roce 1956 spolu s Marco Pannellou a dalšími. Kontakty s Pannellou nebyly soustavné, ale oba dva najdeme bok po boku v bojích za tzv. občanská práva: jestliže je v Itálii legální potrat, je to dílo jejich neúnavné kampaně a jejich vytrvalé propagandy smrti. Po Pannellově smrti napsal Eugenio Scalfari vzpomínku pod titulem: „Addio, drahý Marco. My, první radikálové, vždy spolu v občanských bojích“.

20. května 2017: Scalfari je od určité doby privilegovaným důvěrníkem Bergoglia. Pannellu posmrtně svatořečil mons. Vincenzo Paglia i samotný Bergoglio, který mu vzdal naléhavý a veřejný hold, a oslavuje jeho nejmocnější učednici, kterou pozvedl na Olymp „velkých Italů“: Emmu Bonino.

Scalfari zakončuje tuto část zdůrazněním toho, co si myslí o životě a smrti: Pannella „žil s chutí pro život a chtěl, aby jiní dělali totéž, z toho hlediska nikdy neuvažoval, co se později stalo nebo nestalo. Nakonec přišla sestra Smrt a všechno skončilo“.

Tedy: zednářský původ, bojovat v první řadě za morální zkázu země; autor knih, často autobiografických, aby živil své nekonečné ego, od jednoznačného titulu jako „Člověk, který nevěřil v Boha“ (Einaudi 2008), až ke stovkám článků proti katolické víře a proti dobrému smyslu (jeden mám schovaný, byl uveřejněn v Espresso 24/11/2005 pod titulem „Ale jestli jsme Bůh...“). Nejsou to všechno dostatečné zásluhy, aby se stal přítelem Bergoglia a depozitářem šťavnatých interview, snad z nejslavnějších v celém jeho životě?

Ne, Scalfari má jinou zásluhu. Bojoval jako lev proti Ratzingerovi po celý jeho pontifikát.

Útok začal okamžitě. V roce 2005 se německý papež spojil s bitvou katolíků na obranu zákona 40, proti pronajímání lůna hybridům a chimérám, proti prodeji vajíček a spermatu, proti heterogennímu oplodňováníve zkumavce.

Scalfari začne v La Reppubblica 1. června článkem pod titulem: „A po zkumavce sáhne na potrat“. Dlouhé kázání nabité šípy proti papeži a Ruinimu: „Začne kampaň proti potratu, buďte si tím jisti“. Se stejnou, ne-li větší zlobou než ta, kterou běžně používá. A pak vystoupí také proti rozvodu. Zatím zapírají tyto záměry, z jasných důvodů. Soustřeďují svůj tlak na bratra embryo“.

Útoky trvají po celou dobu jeho pontifikátu. Do té míry, že Familia Cristiana cítí povinnost zasáhnout 28. 5. 2012 článkem „Když si Scalfari hraje na papeže“, ve kterém nacházíme, že „Reppubblica naslepo následuje propagandu Radikálů“.

 

Následuje známá historie: Benedikt abdikuje. Bergoglio, Pannella a Scalfari vtipkují, jak církev anuluje nedotknutelné principy, a pak mons. Galantino popraví Scienza & Vita a všemožně překáží katolickému hnutí pro život. Již citovaný Paglia tlumí mánii na jasný příkaz svého šéfa a s velkým potěšením ruší Institut Jana Pavla II.

Poslední poznámka: Nejde jen o myšlenky, které Bergoglia a Scalfariho sbratřily.

Je zde také způsob smýšlení, charakter. Gianpaolo Pansa ve své knize „La Reppubblica di Barbapapa“ (Rizzoli 2013) popisuje Scalfariho jako autoritativní osobu s přehnanou sebeúctou, přesvědčenou, že vždy musí mít pravdu, do té míry, že nesnáší, když si někdo dovolí pochybovat o jeho absolutní bystrosti. A když se dopustí nějakého omylu, tak se zmýlil podle plánu a nic nevysvětluje. Proto když byl šéfredaktorem „Reppubblica“, byly to noviny - kasárna, pevnost přikovaná k jediné myšlence, kde nejsou připuštěny sebemenší pochybnosti či odchylky, kde se vždy vytváří nějaký nepřítel: nejdříve Praxi, pak Berlusconi, pak Salvini, z určitého druhu vrozeného fanatismu, spojovaného s opakovanými prohlášeními o antifašismu a toleranci.

Je možné si představit někoho podobnějšího tomu, kdo byl oprávněně definován jako „papež diktátor“? Není to dnes v církvi jako v kasárnách, jako v pevnosti zaměřené na jedinou fikci, bez možnosti pochybovat a prezentovat „dubia“? Není Bergoglio jako Scalfari v trvalém vyhledávání vnitřního nebo vnějšího nepřítele, kterého je třeba démonizovat?

                                                 

Stilum Curiae – Super Ex